UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Katolická teologická fakulta

Katedra pastorálních oborů a právních věd

Pastorální teologie a kanonické právo

 

 

 

 

 

Mgr. Petr Hruška, STL

 

 

 

 

Pastorační rady farností v české církevní provinciI

jako realizace synodality v pastorační praxi

Parish Pastoral Councils in the Czech Ecclesial Province
as Realization of Synodality in Pastoral Practice

 

 

Dizertační práce – První svazek

 

hlavní text

 

 

 

 

 Tato verze je mírně opravenou verzí dizertace obhájené dne 11. 9. 2009
(stav oprav ze dne 14. 1. 2014)

 

 

Vedoucí práce: doc. Ing. Aleš Opatrný, Th.D.

PRAHA 2009


 


Poděkování

Tímto chci vyjádřit poděkování všem, kteří jakýmkoli způsobem přispěli k uskutečnění tohoto dizertačního projektu. Především všem, kteří byli ochotni zúčastnit se s touto prací souvisejícího výzkumu: pracovníkům pastoračních referátů jednotlivých biskupství, kteří byli ochotni vyplnit průzkumný dotazník, členům i předsedům pastoračních rad, kteří mi nechali naživo nahlédnout do své práce, těm, kteří se mnou byli ochotni vést výzkumné rozhovory, i všem, kteří vynaložili čas a energii na vyplnění dotazníků či na jinou formu reakce. Také bych chtěl poděkovat i svému faráři Petru Bauchnerovi a všem členům pastorační rady chebské farnosti, kteří nejen že mi dávali dostatek prostor k dokončení této práce, ale především dovolili, abych si některé ze svých pracovních teorií experimentálně ověřoval na nich samotných. Velmi také děkuji mnoha chebským farníkům a dalším přátelům, kamarádům a známým, především pak rodinám mé sestry Jany a bratra Michala, že během mého čtyřletého zápasení s tímto projektem tolerovali, že jsem na ně měl možná méně času, než by potřebovali. Dík samozřejmě patří i vedoucímu této dizertační práce, doc. Ing. Aleši Opatrnému, ThD., a to především za jeho neustálý refrén všech svých komentářů: „krátit, krátit, krátit“. Moje vděčnost nakonec patří i mým rodičům, které jsem během práce na této dizertaci měl tu milost doprovodit do Božího království a kteří mě až do posledního okamžiku podporovali jak slovem, tak příkladem a modlitbou.

Petr Hruška

 

Tímto také děkuji Grantové agentuře Univerzity Karlovy za finanční podporu tomuto výzkumnému projektu, který byl částečně financován za podpory interního grantu UK, registrační číslo 378/2006.

 

 

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem dizertační práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedl veškeré informační zdroje, které jsem pro její zpracování použil.

 

 

            V Chebu dne 31. května 2009                                   Mgr. Petr Hruška, STL

 

 

Dizertace obhájena na KTF UK Praha dne 11. září 2009

oponenti: Prof. Pavel Ambros, Th.D., Ing. Dr. Alois Křišťan, Th.D.


Anotace - Annotation

Pastorační rady farností v české církevní provincii
jako realizace synodality v pastorační praxi

Předkládaná dizertace se ve světle dnešní praxe pastoračních rad farností v české církevní provincii snaží prozkoumat různé modely a přístupy k práci pastoračních rad farností, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi, naznačit některé možnosti synodálního chápání služby pastoračních rad a nabídnout některé praktické podněty pro podporu jejich služby v diecézích, aby pastorační rady farností mohly být účinnými nástroji pastorační služby farností jakožto učednických a sloužících komunit, které jsou na „společné cestě“ (syn-ódos) do Božího království v kontextu dnešní společnosti.

Srdcem celé dizertace je „prakticko-teologická reflexe“ v páté kapitole založená na tvůrčím dialogu pramenů prezentovaných v kapitolách předchozích: (1) „kontextových východisek“, (2) „situační reflexe“, (3) „teologických základů“ a (4) „organizačních inspirací“. Navazující „strategicko-praktická perspektiva“ zachycená v kapitole šesté pak vše zaostřuje zpět do pastorační praxe tím, že navrhuje formulaci „vize synodálně chápané pastorační rady farnosti“ a načrtává model „strategie podporovaného růstu“ takovýchto pastoračních rad, který je „šitý na míru“ pastoračnímu kontextu diecézí české církevní provincie.

Celek této dizertace se tak snaží přispět k rozvoji takových pastoračních rad v české církevní provincii, které lze přirovnat k živému, trojičně inspirovanému, v každé farnosti přítomnému „tříbarevnému zrcadlu“, ve kterém se církev chápaná jako „tančící ikona Trojice“ může „shlížet“, podle kterého se může „přičesávat“ a s pomocí kterého se může „učit příslušné taneční kroky“, aby mohla být součástí „trojičního kolového tance“.

Klíčová slova: pastorační rada, farnost, synodalita, pastorační praxe, trinitární perspektiva,
communio-ekleziologie, teorie organizace, praktická teologie 

Parish Pastoral Councils in the Czech Ecclesial Province
as Realization of Synodality in Pastoral Practice

The main aim of the thesis presented with the title above is to reflect the pastoral practice of the parish pastoral councils in the Czech ecclesial province in the light of a theology of synodality and some newer perspectives of organization theory, to indicate some possibilities of a synodal understanding of the ministry of pastoral councils, and to inspire for a process of supporting this ministry in the context of Czech dioceses.

The heart of the whole thesis is the „practical-theological reflection“ in the fifth chapter, which contains the outcomes of the creative dialogue of all the sources presented in the preceding chapters: the sources of the (1) „contextual groundwork“, (2) „situational reflection“, (3) „theological foundations“, and (4) „organizational inspirations“. The „strategic-practical perspective“ in the sixth chapter focuses the whole reflective process back to the pastoral practice. A vision of a synodal comprehended parish pastoral council was proposed and some cornerstones of a developmental strategy for initiating this kind of pastoral councils in a diocese were laid down.

 In this way, the whole of the dissertation project strives towards a goal of contributing to the development of such pastoral councils in the Czech ecclesial province that it would be possible to compare to a mental picture of a living, Trinitarily inspired „three-colored mirror“, in which the church, figuratively comprehended as a „dancing icon of the Trinity“, could „contemplate“ the image of herself, according to which she can „arrange her hair“, and with the help of which she would be able „to learn the appropriate dance steps“, to be able to participate in the „circle-dance of the Trinity“.

Keywords:       parish pastoral council, synodality,
Trinitarian perspective, communio-ecclesiology, organization theory



Obsah

Poděkování  3

Čestné prohlášení. 3

Anotace - Annotation.. 4

Obsah      5

Seznam obrázků a tabulek.. 10

Obrázky použité v textu a v přílohách.. 10

Tabulky použité v textu a v přílohách.. 10

Přehled použitých zkratek.. 11

 

Úvod...................................................................................................................................... ...................................................................................................................................... 13

Téma a motivace.. 13

Volba tématu a jeho očekávaný přínos. 13

Název dizertace a definice tématu. 14

Osobní předporozumění autora. 16

Literatura zpracovávající téma. 18

Cíle dizertačního projektu. 19

Celkový přístup ke psaní dizertace. 19

Metodologie dizertace.. 20

Určení vědního oboru a disciplíny. 20

Metodologická východiska. 21

Základní metodická struktura prakticko-teologického procesu. 23

Základní strategie výzkumu a tvorby teorie. 26

Vnitřní dynamika výzkumu a způsoby získávání dat 27

Schéma dizertační práce.. 29

Svazek první: Hlavní text dizertace. 29

Svazek druhý: Přílohy dizertace. 30

 

Kapitola 1.  Kontextová východiska PRF v Čechách.. 31

1.1   PRF v české církevní provincii v historickém kontextu.. 31

1.1.1  Od války do Pražského jara. 31

1.1.2  Pražské jaro a Dílo koncilové obnovy. 32

1.1.3  Další pastorační podněty před rokem 1990. 34

1.1.4  Některé vlivy po roce 1990. 35

1.1.5  Souhrn: PRF a zápas české církve o synodální tvář 36

1.2   PRF v kontextu dokumentů učitelského úřadu církve.. 36

1.2.1  Teologický základ pro práci pastoračních rad. 37

1.2.2  Smysl ustavení pastoračních rad a jejich úkoly v církvi 38

1.2.3  Zaměření pastoračních rad a možné oblasti a roviny jejich působení 40

1.2.4  Povinnost či možnost založení rad a podpora jejich činnosti 42

1.2.5  Formální charakter a kompetence pastoračních rad. 43

1.2.6  Skladba, kritéria výběru a způsob výběru členů pastoračních rad. 45

1.2.7  Předsednictví, funkční období a způsob práce pastoračních rad. 46

1.2.8  Pastorační plánování v církevních dokumentech. 49

1.2.9  Souhrn: Základní profil PRF v nauce církve. 56

1.3   PRF v kontextu některých zahraničních zápasů o jejich pojetí  59

1.3.1  Spolková republika Německo. 60

1.3.2  Spojené státy americké. 69

1.3.3  Irsko a Velká Británie. 85

1.3.4  Souhrn: Inspirace, výzvy a slepé uličky PRF v zahraničí 90

1.4   PRF v kontextu pastoračně-teologické literatury v češtině   93

1.4.1  Monotematické odborné práce o pastoračních radách. 93

1.4.2  Zmínky o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře. 98

1.4.3  Publikace určené pro pastorační praxi zahrnující téma PRF. 102

1.4.4  Souhrn: Velmi slabá podpora PRF skrze písemné materiály v češtině. 109

1.5   Shrnutí: Kontextová východiska PRF v české církevní provincii  111

 

Kapitola 2.  Situační reflexe PRF v Čechách.. 113

2.1   PRF v Čechách ve světle dřívějších výzkumů.. 113

2.1.1  Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003. 113

2.1.2  Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003. 116

2.1.3  Souhrn: Poznámka k výsledkům dřívějších výzkumů. 118

2.2   PRF v Čechách a jejich podpora ze strany diecézních center.. 118

2.2.1  Počet pastoračních rad v českých diecézích. 119

2.2.2  Podpora skrze normy partikulárního práva. 119

2.2.3  Podpora PRF skrze osobní péči, formační příležitosti a nabídku materiálů. 120

2.2.4  Verbální a virtuální podpora PRF z diecézních center a webových stránek. 121

2.2.5  Začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur 125

2.2.6  Pojetí PRF zastávané v diecézních centrech. 128

2.2.7  Souhrn: Většinou velmi slabá podpora PRF z diecézních center 128

2.3   PRF v Čechách v kontextu partikulárního práva.. 129

2.3.1  Stanovy PRF jednotlivých diecézí a historie jejich vzniku. 130

2.3.2  Stanovy PRF v plzeňské diecézi 131

2.3.3  Různé „vývojové větve“ stanov PRF v jednotlivých diecézích. 136

2.3.4  Původ stanov PRF plzeňské diecéze a jejich srovnání s předlohou. 140

2.3.5  Souhrn: Rozporuplný vliv partikulárního práva na práci PRF v Čechách. 142

2.4   PRF v Čechách ve světle Plenárního sněmu.. 143

2.4.1  Základní otázka a rozsah dokumentárního výzkumu. 143

2.4.2  PRF a sněmovní kroužky v letech 1999 – 2002. 144

2.4.3  PRF v ostatních příspěvcích ke sněmu. 147

2.4.4  PRF v příspěvcích účastníků sněmu. 148

2.4.5  PRF v přípravných sněmovních dokumentech. 150

2.4.6  Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. 151

2.4.7  Souhrn: Základní črty obrazu PRF ve sněmovním procesu. 152

2.5   PRF v Čechách ve světle terénního výzkumu.. 153

2.5.1  Základní otázka, postup výzkumu a způsob prezentace výsledků. 154

2.5.2  Vize PRF aneb Pastorační rada snů. 155

2.5.3  Realita PRF aneb Pastorační rada všedního dne. 161

2.5.4  Reflexe PRF aneb Pastorační rada zítřka. 168

2.5.5  Souhrn: Výzvy vyplývající z terénního výzkumu PRF. 173

2.6   Shrnutí: Výzvy plynoucí ze Situační reflexe PRF. 175

 

Kapitola 3.  Teologické základy synodality.. 179

3.1   Ekleziologické základy synodality.. 179

3.1.1  Základní obrysy trinitárně inspirované communio-ekleziologie. 179

3.1.2  Charismatická a hierarchická dimenze církve. 185

3.1.3  Synodalita, hierarchie a demokracie v církvi 192

3.1.4  Farnost jako prostor realizace synodality. 201

3.1.5  Souhrn: Farnost konstituovaná synodálně i ‚hierarchicky‘ zároveň. 212

3.2   Strukturní rovina synodality a teologie služeb.. 215

3.2.1  Teologie „laiků“ nebo teologie „služeb“?. 215

3.2.2  Poslání a specifika služebného kněžství 221

3.2.3  Souhrn: Strukturní rovina synodality aneb demokratizující synodalita. 233

3.3   Efektivní rovina synodality a teologie dialogu.. 233

3.3.1  Předběžné poznámky a vyjasnění pojmu „dialog“. 234

3.3.2  Dialog a dialogické struktury v dějinách církve. 236

3.3.3  Novější pokusy o teologii dialogu. 241

3.3.4  Možnosti vnitrocírkevního dialogu. 243

3.3.5  Souhrn: Efektivní rovina synodality aneb konzultativní synodalita. 245

3.4   Emotivní rovina synodality a teologie smyslu pro víru.. 246

3.4.1  Sensus fideiLumen gentium.. 247

3.4.2  Implicitní sensus fideiDei verbum.. 249

3.4.3  Význam sensus fidei pro konzultační procesy farní pastorace. 250

3.4.4  Souhrn: Emotivní rovina synodality aneb spiritualizující synodalita. 251

3.5   Příklady praktických přístupů k rozvoji synodality.. 252

3.5.1  Teologická reflexe v pastoraci 252

3.5.2  Duchovní rozlišování 257

3.5.3  Souhrn: Teologizující a spiritualizující podněty pro rozvoj synodality. 269

3.6   Shrnutí: Teologická východiska pro další reflexi. 270

 

Kapitola 4.  Organizační inspirace synodality.. 272

4.1   Synodalita v perspektivě teorie organizace.. 274

4.1.1  Perspektivy teorie organizace a jejich filosofická kritika. 275

4.1.2  Tři roviny synodality v různých modelech organizace. 279

4.1.3  Farnost jako diferenciovaná organizace. 283

4.1.4  Souhrn: Organizační kultura, procesy a architektura farnosti 286

4.2   Strukturní rovina synodality a organizační architektura.. 287

4.2.1  Diferenciace organizace podle typu aktivit 288

4.2.2  Strukturální diferenciace a typy organizace. 289

4.2.3  Vedení lidí a řízení organizací 292

4.2.4  Týmové či sdílené vedení organizací 296

4.2.5  Souhrn: Skelet organizace. 301

4.3   Efektivní rovina synodality a organizační procesy.. 302

4.3.1  Komunikační procesy v organizaci 302

4.3.2  Způsoby participace na vedení organizace. 306

4.3.3  Procesy tvorby a přijímání rozhodnutí 308

4.3.4  Procesy tvorby a formulace strategie. 310

4.3.5  Souhrn: Nervová soustava organizace. 317

4.4   Emotivní rovina synodality a organizační kultura.. 319

4.4.1  Organizační kultura jakožto relacionální systém.. 320

4.4.2  Typologie organizačních kultur či subkultur 321

4.4.3  Malé skupiny a týmy v organizaci 322

4.4.4  Personalistika a organizační učení se. 325

4.4.5  Souhrn: Srdce organizace. 329

4.5   Synodalita a komplexní organizační modely.. 330

4.5.1  Learning Organizations. 330

4.5.2  Appreciative Inquiry. 333

4.5.3  Souhrn: Organizace jako komplexní skutečnost 337

4.6   Shrnutí: Organizačně-teoretické inspirace pro další reflexi  338

Kapitola 5.  Prakticko-teologická reflexe.. 340

5.1   PRF jako realizace synodality: Teoretická východiska reflexe   341

5.1.1  Svátost communia Trojjediného a „tančící církev“. 341

5.1.2  Demokratizující strukturovanost putujícího Božího lidu. 348

5.1.3  Konzultující efektivita těla Kristova. 349

5.1.4  Spiritualizující emotivita chrámu Ducha svatého. 350

5.1.5  Souhrn: Charakterizující momenty synodálně chápané farnosti 352

5.2   PRF jako realizace synodality: Návrh základního profilu.. 353

5.2.1  Principy aneb trinitární vize pastorační rady farnosti 353

5.2.2  Pravidla aneb Strukturování pastorační rady farnosti 354

5.2.3  Procesy aneb Pracovní procesy pastorační rady farnosti 355

5.2.4  Prostředí aneb Spiritualita pastorační rady farnosti 356

5.2.5  Souhrn: Základní profil PRF jako realizace synodality v pastorační praxi 357

5.3   PRF jako realizace synodality: Reflexe učení církve.. 358

5.3.1  Principy rozvoje služby PRF v učení církve. 358

5.3.2  Pravidla strukturalizace služby PRF v učení církve. 360

5.3.3  Procesy fungování služby PRF v učení církve. 361

5.3.4  Prostředí realizace služby PRF v učení církve. 363

5.3.5  Souhrn: Od koordinace a spoluzodpovědnosti ke spiritualitě. 364

5.4   PRF jako realizace synodality: Reflexe zahraničních příkladů   366

5.4.1  Principy rozvoje služby PRF v zahraničí 366

5.4.2  Pravidla strukturalizace služby PRF v zahraničí 368

5.4.3  Procesy fungování služby PRF v zahraničí 369

5.4.4  Prostředí realizace služby PRF v zahraničí 370

5.4.5  Souhrn: Na cestě k nové rovnováze. 371

5.5   PRF jako realizace synodality: Reflexe plenárního sněmu.. 373

5.5.1  PRF jako realizace synodality v místní církvi v České republice. 374

5.5.2  Principy rozvoje služby PRF na plenárním sněmu. 376

5.5.3  Pravidla strukturalizace služby PRF na plenárním sněmu. 378

5.5.4  Procesy fungování služby PRF na plenárním sněmu. 380

5.5.5  Prostředí realizace služby PRF na plenárním sněmu. 381

5.5.6  Souhrn: „Nedokončený“ sněmovní proces jako inspirace pro PRF. 382

5.6   PRF jako realizace synodality: Reflexe partikulárního práva   384

5.6.1  Kontextualizace partikulárního práva v jednotlivých diecézích. 384

5.6.2  Principy rozvoje služby PRF ve stanovách. 385

5.6.3  Pravidla strukturalizace služby PRF ve stanovách. 388

5.6.4  Procesy fungování služby PRF ve stanovách. 390

5.6.5  Prostředí realizace služby PRF ve stanovách. 393

5.6.6  Souhrn: Stanovy PRF jako setba rozvátá větrem do vyprahlé půdy. 395

5.7   PRF jako realizace synodality: Reflexe praxe ve farnostech   397

5.7.1  Principy rozvoje služby PRF ve farnostech. 397

5.7.2  Pravidla strukturalizace služby PRF ve farnostech. 399

5.7.3  Procesy fungování služby PRF ve farnostech. 401

5.7.4  Prostředí realizace služby PRF ve farnostech. 404

5.7.5  Souhrn: Hierarchicky a prakticky orientovaná služba českých PRF. 405

5.8   Shrnutí: PRF v Čechách jako realizace synodality v praxi. 408

5.8.1  Kriteriologický profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“. 408

5.8.2  Reflexe služby PRF ve světle kriteriologického profilu. 409

5.8.3  Sedm shrnujících tezí: Synodální orientace pro další společnou cestu. 413

 

 

Kapitola 6.  Strategicko-praktická perspektiva.. 417

6.1   Vize PRF jako realizace synodality v kontextu české církve   417

6.1.1  PRF jako „tříbarevné zrcadlo“ farnosti jakožto „tančící ikony Trojice“. 418

6.1.2  PRF jako synodální struktura spoluzodpovědnosti farnosti 421

6.1.3  PRF jako synodální nástroj reflexe a rozlišování služby farnosti 423

6.1.4  PRF jako synodální učednická komunita žijící v srdci farnosti 424

6.1.5  Souhrn: Vize volající po strategii 425

6.2   Zásady tvorby strategie rozvoje PRF v jednotlivých diecézích   426

6.2.1  Vyváženost a trvalý dialog mezi přístupem „shora“, „zdola“ a „z boku“. 426

6.2.2  Vyváženost a trvalý dialog mezi strukturou, funkčními nástroji a životem.. 428

6.2.3  Vyváženost a trvalý dialog mezi globální, oblastní a lokální perspektivou. 429

6.2.4  Souhrn: Trinitární perspektiva zásad doprovázení procesu změny. 431

6.3   Příklad „strategie podporovaného růstu synodálních PRF“. 432

6.3.1  Grafický model „strategie podporovaného růstu“. 433

6.3.2  Spirituální jádro a cíl celého procesu (střed grafu) 434

6.3.3  Dlouhodobý systematicky doprovázený proces (levý kruh grafu) 434

6.3.4  Pět učednických disciplín pastorační spolupráce (pravý kruh grafu) 436

6.3.5  Souhrn: Organická vícevrstevnatost transformační strategie. 437

6.4   Prostředky pro realizaci „strategie podporovaného růstu“  438

6.4.1  Diecézní proces formace a vzdělávání pro službu PRF. 438

6.4.2  Diecézní tým pastorační podpory PRF. 438

6.4.3  Rámcové diecézní směrnice pro službu PRF. 439

6.4.4  Základní dokument PRF. 439

6.4.5  Diecézní pastorační rada. 439

6.4.6  Praktické podpůrné pomůcky pro práci PRF. 440

6.4.7  Souhrn: Realizační prostředky jako výraz pastoračního stylu. 440

6.5   Shrnutí: PRF jako „inkubátory“ širší pastorační proměny.. 440

 

Závěr      442

Benedikt XVI. o pastoračních radách farnosti. 442

Shrnutí hlavních výsledků práce.. 444

Teoretické rovina. 445

Praktická rovina. 447

Pedagogická rovina. 449

Limity a omezení této práce.. 452

Další směry výzkumu a navazující aplikace.. 453

Slovo na závěr.. 455

 

Seznam pramenů a použité literatury.. 457

(A) Prameny výzkumu PRF v české církevní provincii. 457

(B) Prameny výzkumu PRF v zahraničí. 466

(C) Dokumenty univerzální církve a papežské projevy.. 470

(D) Ostatní použitá Literatura.. 474

(E) Pomocné analytické nástroje.. 496

seznam Příloh ve druhém svazku dizertace.. 497

 

Druhý svazek - přílohy...................................................................................... 499


Seznam obrázků a tabulek

Obrázky použité v textu a v přílohách

Obrázek 1: Pracovní model metodického procesu v praktické teologii (podle Stephanie Kleinové)............... 24

Obrázek 2: Extrémní pozice – výlučně „charismatická“ a výlučně „hierarchická“ struktura církve........... 189

Obrázek 3: Církev založená na základu apoštolů (+) a proroků (x) podle Ef 2,20-22.................................... 190

Obrázek 4: „Charismatické“ a „ustanovené“ působení Ducha v církvi............................................................. 192

Obrázek 5: Komunionální model čtyř základních projevů církve....................................................................... 210

Obrázek 6: Haslingerova typologie postojů farností k (post)moderně................................................................ 212

Obrázek 7: Vývojové fáze sborové svátosti............................................................................................................. 225

Obrázek 8: Pyramidální model sborové svátosti a laických služeb (Pavel Vojtěch Kohut)............................ 226

Obrázek 9: Stephen Covey: Základní dimenze organizace.................................................................................. 280

Obrázek 10: Konceptuální model organizace podle Mary Jo Hatch................................................................... 281

Obrázek 11: Podstata „učící se organizace“ podle Petera Sengeho..................................................................... 283

Obrázek 12: Diferenciace organizace podle různých typů aktivity..................................................................... 288

Obrázek 13: Vyváženost zkoumání a obhajoby.................................................................................................... 306

Obrázek 14: Proces utváření organizační vize......................................................................................................... 312

Obrázek 15: Vynořující se strategie........................................................................................................................... 314

Obrázek 16: Role plánů, plánování a konzultantů................................................................................................. 315

Obrázek 17: Dynamický model organizační kultury podle Mary Jo Hatch...................................................... 320

Obrázek 18: Roviny organizačního učení se............................................................................................................ 327

Obrázek 19: Týmový model procesu učení se......................................................................................................... 328

Obrázek 20: U-Proces kolektivního učícího se procesu a pět disciplín............................................................... 333

Obrázek 21: Organizační změna podle AI – kontinuita, novost a proměna...................................................... 336

Obrázek 22: Dynamický model strategie podporovaného růstu synodálních PRF v diecézi......................... 433

Obrázek 23: Rodinný a pastorační typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611)......................................................... 612

Obrázek 24: Programový a korporativní typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611)............................................... 613

Obrázek 25: Ukázka pracovních oken softwaru Weft QDA (se souhlasem dotyčného zdroje).................... 615

Obrázek 26: Schéma pastorační teologické reflexe podle Whiteheadových..................................................... 671

Obrázek 27: Schéma procesu sociální analýzy podle Hollanda a Henriota...................................................... 672

Obrázek 28: Schéma procesu „strategického mapování“ používaného v chebské farnosti.......................... 673

Obrázek 29: Schéma procesu „Appreciative Inquiry“ – oceňujícího zkoumání.............................................. 674

Obrázek 30: „Trojiční kompas“ podle Christiana Schwarze................................................................................. 676

Obrázek 31: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – Boží skutky, projevy života, obrácení................. 676

Obrázek 32: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – druhy autority, tendence v církvi, nebezpečí...... 677

Obrázek 33: „Trojiční kompas“ – tři dimenze služby: moudrost, vydanost, zmocnění.................................. 677

Obrázek 34: Schéma procesu biblicko-teologické reflexe podle Charlese Olsena............................................. 678

 

Tabulky použité v textu a v přílohách

Tabulka 1: Typologie církevních organizací podle Josepha McCanna.............................................................. 284

Tabulka 2: Hartfordská organizační typologie církevních organizací............................................................... 285

Tabulka 3: Četnost výskytů obratu „farní rada“ a „pastorační rada“ (farnosti) v zápisech z kroužků...... 575

Tabulka 4: Profil zkoumaných pastoračních rad farností a profil respondentů............................................... 614


Přehled použitých zkratek

ApS........... Direktář o pastorační službě biskupů Apostolorum successores

CIC........... Kodex kanonického práva Codex iuris canonici

ČB............. Diecéze českobudějovická

Čína........... dopis papeže Benedikta XV. věřícím v Číně

DC............ Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly

DPCP........ Diocesan Parish Council Personnel

DPP........... diecézní pastorační plán

DPR.......... diecézní pastorační rada

EdM.......... Instrukce o spolupráci ve službě kněží Ecclesiae de mysterio

EI.............. Direktář o pastorační službě biskupů Ecclesiae imago

EiA............ Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Ecclesia in Asia

ES............. Motu proprio Pavla VI. Ecclesiae Sanctae

Felicita...... promluva papeže Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Felicity v Římě

HK............ Diecéze královéhradecká

ChL........... Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Christifideles laici

KKC......... Katechismus katolické církve

KPV.......... Instrukce kongregace pro klérus Kněz, pastýř a vůdce farního společenství

LT............. Diecéze litoměřická

LThK........ Lexikon für Theologie und Kirche, 3. vydání, ed. Walter Kasper (1999–2001)

Magliana... promluva papeže Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Tváře Ježíšovy v Římě

NCCL....... National Council of the Catholic Laity

NMI.......... Apoštolský dopis Jana Pavla II. Novo millennio ineunte

NPC.......... National Pastoral Council

NPPC........ National Pastoral Planning Conference

OCh.......... Oběžník kongregace pro klérus Omnes christifideles

P................ Příloha – s připojením pořadového čísla přílohy uvedené ve druhém svazku

PG............. Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores gregis

PH............. Arcidiecéze pražská

PL............. Diecéze plzeňská

Pr............... Propositiones biskupské synody o laicích

PRF........... pastorační rada farnosti

Räte........... Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche

SM............ dokument biskupské synody o služebném kněžství De Sacerdotio ministeriali

ŽaP............ dokument plenárního sněmu v ČR Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě

Pro biblické citace jsou použity zkratky zavedené in: Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové vulgátě, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1989, 6–7.

Pro citace dokumentů 2. vatikánského koncilu jsou použity zkratky zavedené in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 27.



Úvod

„Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily ‚po společné úvaze‘, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v přesvědčivějším, širokém a rozhodném ocenění pastoračních rad farností, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili.“[1]

Jan Pavel II.: Christifideles laici čl. 27

 

Účelem toho úvodu je v první části seznámit čtenáře s mojí osobní motivací při psaní této dizertace, s jejím celkovým zaměřením a s jejími konkrétními cíli, v části druhé pak načrtnout metodologické postupy používané v průběhu celého dizertačního projektu.

Téma a motivace

V této části úvodu se nejprve pokusím zformulovat své osobní motivace k volbě daného tématu a načrtnout očekávané přínosy dizertační práce, pak vymezím její téma, naznačím své vlastní osobní předporozumění, nabídnu základní orientaci v dostupné literatuře na dané téma a nakonec vymezím konkrétní cíle celého dizertačního projektu.

Volba tématu a jeho očekávaný přínos

K volbě tématu této dizertace přispěly především následující dvě skutečnosti:

Za prvé, ve své vlastní pastorační praxi i v pastorační praxi svých kolegů se znovu a znovu setkávám s nejrůznějšími, více či méně úspěšnými pokusy chápat a realizovat život a službu farnosti, včetně jejího vedení a řízení, jako „společnou cestu“ (syn-ódos). Tyto pokusy často zahrnují používání nástroje zvaného „pastorační rada farnosti“ (resp. „farní rada“ či „farní pastorační rada“). Stejně často je však tento nástroj některými mými kolegy zavrhován jako nefunkční, zbytečný či dokonce pro chápání autority v církvi nebezpečný. Protože mi pro hlubší porozumění těmto procesům a pro jejich praktické doprovázení doposud chyběla příslušná literatura poskytující základní prakticko-teologickou orientaci, velmi jsem přivítal možnost prozkoumat dané téma hlouběji na základě této dizertační práce.

Za druhé jsem pak měl to štěstí, že jsem mohl postgraduálně studovat pastorační vedení a spiritualitu v irském Dublinu, kde se mi pastorační rady opakovaně vynořovaly jakožto jedno z klíčových témat při zpracování jak své magisterské práce zkoumající procesy pastorační reformy a obnovy v plzeňské diecézi,[2] tak licenciátní práce zaměřené na mapování spirituálního rozměru literatury zabývající se tématem rozvoje sborů a pastoračního plánování.[3] Kromě toho jsem v průběhu těchto studií, zvláště v ekleziologicky zaměřených kurzech, znovu a znovu narážel na teologický pojem „synodalita”, o kterém jsem v průběhu svého základního teologického studia neslyšel vůbec nic, ale nyní jsem začal tušit jeho znovuobjevený význam nejen pro ekleziologii, ale i pro pastorační praxi.

Motivován těmito zkušenostmi a studiem jsem si začal klást otázku, zda chápání pastoračních rad a jejich způsobu služby v konkrétních farnostech v sobě jakýmsi zhutnělým způsobem nezrcadlí i některé klíčové otázky farní pastorace obecně a zda prakticko-teologická reflexe služby pastoračních rad na úrovni farností nemůže přinést důležité podněty pro chápání a realizaci synodality v církvi obecně. Zároveň jsem ve volbě tohoto tématu spatřoval příležitost, že na základě jeho hlubší prakticko-teologické reflexe bude možné následně vytvořit i zatím v českých diecézích zcela chybějící praktické pomůcky pro službu a podporu služby pastoračních rad farností.

Název dizertace a definice tématu

Na základě těchto předběžných úvah pak byl v konzultaci s vedoucím práce pro tuto dizertaci vybrán název, který zvolené téma přesněji vymezuje: „Pastorační rady farností v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi“.

V následujících několika bodech je zachycen význam v tomto názvu obsažených termínů, v jakém jsou tyto termíny v průběhu dizertačního projektu používány:

·      Pojem „pastorační rady farností“ (nadále v této práci často nahrazován zkratkou PRF) označuje struktury spoluzodpovědnosti v církvi formálně ustanovené podle církevního práva (srov. kán. 536 CIC)[4] v rámci konkrétní farnosti. Pokud práce někde zmiňuje situaci před vydáním CIC z roku 1983, jsou podobné struktury, které v církvi na rovině farností vznikaly na základě inspirace některých koncilních textů a dalších církevních dokumentů (podrobněji srov. Kapitola 1, část 1.2), označovány tehdy běžným termínem „farní rady“.[5]

·      Geografické určení „v české církevní provincii“ téma práce (a situační výzkumy s touto prací spojené) omezuje na oblast zahrnující pět diecézí v Čechách: diecézi pražskou (PH), královéhradeckou (HK), českobudějovickou (ČB), plzeňskou (PL) a litoměřickou (LT). Omezení na těchto pět diecézí bylo motivováno na jedné straně potřebou omezit rozsah situačních výzkumů na zvládnutelnou míru, na straně druhé pak předpokladem, že farnosti v diecézích moravské církevní provincie přeci jen působí v odlišném církevně-sociálním kontextu[6] a vyžadovaly by samostatný výzkum.

·      Hledisko vyjádřené výrazem „jako realizace synodality[7] do tématu práce zavádí určitý specifický ekleziologicko-strukturální úhel pohledu, pod kterým chceme pastorační rady farností zkoumat. Terminologicky je pojem „synodalita“ v této práci používán v systematicko-teologickém slova smyslu[8] jako označení oné konstitutivní strukturální charakteristiky církve na všech jejích organizačních úrovních (také nazývané „synodální princip“),[9] která připomíná, že církev je nejen hierarchicky uspořádanou organizací, ale také a zároveň společenstvím všech křesťanů na „společné cestě“ (syn-ódia),[10] společně žijících, společně sloužících a společně se rozhodujících v rozmanitosti a vzájemné komplementaritě nejrůznějších darů, povolání, služeb a úřadů.

·      Určení vyjádřené slovy „v pastorační praxi“ naše téma zakotvuje do života a služby konkrétních farností, tedy do jejich „pastorační praxe“, která je pak v této práci chápána opět v co nejširším smyslu jako veškeré konání farnosti jako celku, jejích jednotlivých skupin či jednotlivých členů farní obce ve spojení s touto komunitou realizované ve světle a v síle evangelia[11] směřující k naplnění poslání církve ve všech jeho základních oblastech poslání církve[12] v kontextu rozvoje lidstva v celé jeho komplexitě.[13]

Osobní předporozumění autora

Metodologie, ze které v této práci vycházím a která bude podrobně vysvětlena ve druhé části tohoto úvodu, zdůrazňuje, že zkoumající subjekt dotyčného teologa či teoložky má v celém prakticko-teologickém výzkumném procesu klíčové, ba dokonce konstitutivní místo.[14] Proto je na místě pojmenovat zde alespoň některé z těchto spoluurčujících aspektů.

Narodil jsem se v r. 1965 v Plzni, v katolické rodině. Živá osobní víra se ve mně probudila, když mi bylo osmnáct, zároveň s povoláním ke kněžství. Mé objevování živé církve bylo tehdy silně spoluurčováno zkušeností malých modlitebních společenství vzniklých v 80. letech v Plzni v rámci Charismatické obnovy. Z těchto let si odnáším svoji první, asi rok trvající zkušenost s členstvím ve farní radě. Matně si pamatuji, že tato farní rada tehdy někdy koncem 80. let víceméně „zašla na úbytě“, a to především kvůli nekonečným, nikam nevedoucím a nikým neřízeným debatám o všech možných i nemožných záležitostech, které stejně nemohla ovlivnit.

V rámci přípravy ke kněžskému svěcení jsem absolvoval magisterské studium teologie na KTF UK v Praze (první dva roky ještě na CMBF v Litoměřicích). Moje pojetí teologie v té době silně ovlivnilo především studium díla Waltera Kaspera[15] a Yvese Congara.[16] Spirituálně jsem byl tehdy silně ovlivněn německou „teologií obce“ a zkušeností malých společenství a nových církevních hnutí a komunit. Po svém jáhenském svěcení (1994) jsem pak jako člen společné duchovní správy (SDS) působil dva roky v Klatovech. Zde jsme na základě výslovného přání tehdejšího moderátora SDS pastorační radu neměli žádnou. Potřeba účasti věřících na spoluzodpovědnosti za pastoraci se řešila víceméně na základě neformálních vztahů a individuálních porad s jednotlivci. Časem se zde poměrně očividně projevil důsledek takovéhoto přístupu v tom, že jsme se každý z kněží (byl jsem vysvěcen v roce 1995) obklopili jen či především těmi, kteří měli naši vlastní „krevní skupinu“ a víceméně jen jim jsme pak také naslouchali.

Následovala čtyřletá zkušenost s vlastní pastorační radou v Chodově, kde jsem následně působil jako administrátor. Pastorační radu jsme si zde zvolili, založili a snažili provozovat přesně podle celodiecézně daných stanov. Tato pastorační rada mně osobně zajistila možnost opřít se o lidi, kterým šlo o farní život, a byla účastna tvorby několika pro farnost velmi klíčových rozhodnutí (např. přesun farního centra z paneláku zpět na původní faru). Po čase mi ale došlo, že ve svém nadšení (a také díky věrnému kopírování všech možných očekávání vtisknutých do diecézních stanov) byla tato pastorační rada trvale přetěžována, očekávalo se od ní více, než byla schopna splnit, a fungovala příliš byrokraticky. Teprve koncem mého pastoračního angažmá v Chodově se nám pastorační radu podařilo zeštíhlit a transformovat do více komunitní podoby.

V letech 2001–2004 jsem absolvoval dvojí postgraduální studium: Master of Arts in Pastoral Leadership na All Hallows College v irském Dublinu a Licenciate in Spirituality na Milltown Institute tamtéž. Zde jsem se intenzivně věnoval především tématu vlivu různých teorií vedení, managementu, týmové spolupráce a strategického plánování na vedení a řízení církve. Teologicky mě zde velmi ovlivnilo studium ekleziologie Avery Dullese[17] a Medarda Kehla,[18] základní orientaci v teologické metodě mi poskytlo dílo Bernarda Lonergana,[19] a praktickou teologii jsem začal objevovat skrze dílo Dona Browninga.[20] Na základě studijní pastorační praxe, při které jsem byl přihlížejícím členem skupinky Parish Development and Renewal (projekt rozvoje a obnovy farností) v Dublinské diecézi, jsem zde mohl udělat cennou zkušenost se skupinou „týmového vedení farnosti“. Tato skupina sice nebyla formálně ustanovena jako pastorační rada, ale v podstatě splňovala všechny pro určitý model pastorační rady potřebné znaky a fungovala pro farnost jako jakási pastoračně-koordinační skupina. Problémem bylo, že ačkoli se jí farář téměř pravidelně účastnil, jeho účast byla víceméně pasivní a jeho vlastní pastorační plánování probíhalo spíše paralelně.

Pro mé formování pohledu na roli pastoračních rad pro mě pak byla také důležitá roční zkušenost mého kolegy Petra Bauchnera v Chebu s vytvořením určitého výkonného „farního výboru“ složeného z několika aktivních farníků a farnic nahrazujícího pastorační radu, do které jsem mohl zpětně velmi dobře nahlédnout po svém návratu ze studií. Tento „farní výbor“ odvedl dobrý kus práce, ale, jak se ukázalo později, pro roli pastorační rady nebyl dostatečně reprezentativní, protože byl složen pouze z lidí, kteří si s Petrem nějak „sedli“ a fandili jeho pastoračním „novotám“. Jiné kruhy ve farnosti se pak v důsledku toho cítily od pastoračního spolurozhodování odstrčené.

Pravděpodobně nejvíce určující byla pro mé osobní předporozumění zkušenost s naší současnou pastorační radou v chebské farnosti, která mě doprovází po celou dobu tohoto dizertačního projektu. Je to pastorační rada, jejíž podobu a styl práce rozvíjíme již čtvrtý rok, a to i určitým experimentálním způsobem jdoucím, s dovolením diecézního biskupa, často mimo základní půdorys v diecézi vydaných stanov. Zkušenost s touto radou je pro mě cenná především tím, že ji sice nemusím řídit (moderátorem SDS a tudíž i předsedou PRF je můj kolega Petr Bauchner), ale mohu být účastný jejích setkání a vůči jejímu předsedovi mohu hrát roli jakéhosi pastoračního konzultanta. Tato situace mi pak umožňuje jak dosti velký prostor pro zkoušení různých přístupů, tak často velmi rychlé „uzemnění“ těchto přístupů v konkrétní pastorační a osobnostní realitě.

Jestliže jsem do tohoto dizertačního projektu vstupoval s osobním předporozuměním zabarveným výše uvedenými zkušenostmi a tyto zkušenosti chtě nechtě do jisté míry zabarvovaly jakékoli mé další zkoumání, jejich uvědomění si a „přiznání se“ k nim sleduje především dvojí cíl:

·         Nechat čtenáři nahlédnout do tohoto mého osobního předporozumění a umožnit mu číst tuto dizertaci jako práci tímto předporozuměním zabarvenou.

·         Mně osobně poskytnout od tohoto předporozumění přeci jen určitý odstup a povzbudit, abych při vlastním výzkumu či jej provázejících reflexích byl citlivý i na jiné konce barevného spektra, než jsou právě ty mně vlastní.

Literatura zpracovávající téma

Pokud je mi známo, práce, která by se zabývala tématem služby pastoračních rad z hlediska realizace synodality ve farnostech v české církevní provincii zatím neexistuje. Zdá se, že i reflexí služby pastoračních rad v České republice obecně se na akademické úrovni doposud zabývalo jen velmi málo prací, navíc ještě nepublikovaných.

Objevit a získat pro studijní účely se mi podařilo konkrétně tři: jednu závěrečnou práci oboru křesťanská výchova na CMTF UP (Jahnová, 1999),[21] jednu práci v rámci SVOČ na TF JU (Bublan, 2002)[22] a jednu diplomovou práci na TF JU (Vojáčková, 2003).[23] Všechny tři budou použity jako prameny pro přehled dokumentů zkoumající kontext práce PRF ve světle literatury, která je k dispozici v češtině (srov. část 1.4). V rámci tohoto přehledu pak budou také prezentovány prameny zabývající se pastoračními radami v rámci různých obecnějších reflexí o pastoraci nebo v rámci různých praktických pastoračních příruček. Některé klíčové práce reflektující službu pastoračních rad farností v zahraničí budou představeny vždy na závěr přehledů o některých zahraničních procesech zápasu o pojetí PRF (srov. část 1.3). Jedna ze zmíněných odborných prací (Vojáčková) pak také poslouží jako pramen druhotného dokumentárního výzkumu situace PRF v královéhradecké diecézi (srov. část 2.1.1) a jako základ pro srovnávací studii stanov různých diecézí (srov. část 2.3). Protože tyto práce a jejich závěry budou prezentovány na příslušných místech dizertace, není potřeba zde podrobněji představovat.

Cíle dizertačního projektu

Hlavní těžiště dizertace je „badatelsko-teoretické“, avšak se silným důrazem jak na popis současné praxe, tak na snahu tuto praxi pomocí výsledků výzkumu pozitivně ovlivnit. Proto jsme si jako cíle tohoto dizertačního projektu stanovili následující tři:

·       Teoretickým cílem práce je ve světle dnešní praxe PRF v Čechách prozkoumat různé modely a přístupy k práci pastoračních rad farností, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi a naznačit některé možnosti či výzvy pro dnešní prakticko-teologické chápání služby pastoračních rad v církvi.

·       Praktickým cílem práce je pak poskytnout solidně podložené podněty k tomu, aby pastorační rady mohly být účinnými nástroji pastorační služby farností jakožto učednických a sloužících komunit, které jsou na „společné cestě“ do Božího království v kontextu dnešní společnosti.[24]

·       Pedagogickým cílem psaní této práce je pak autorova hlubší orientace v dnešních metodologických přístupech v praktické teologii, prohloubení základních dovedností vědecké práce, zkušenost výzkumné práce pod vedením odborníků z oboru praktické teologie a rozvinutí schopnosti na základě této práce korigovat své vlastní předporozumění.[25]

Celkový přístup ke psaní dizertace

Při vlastním psaní dizertace mi byl cenným vodítkem text „Několik rad pro inspiraci budoucích autorů prací z dogmatické teologie“ Ctirada V. Pospíšila.[26] Přesto, že jsou tyto rady řečené v kontextu dogmatické teologie, díky své z velké části obecné platnosti[27] mi poskytly základní oporu jak pro celkové rozvržení práce, tak jako vodítko k práci s textem.

V duchu těchto Pospíšilových rad[28] se také při psaní držím běžného úzu psaní v neosobní formě či v první osobě množného čísla, čímž je snad lépe vyjádřena skutečnost, že tato práce je ovocem výzkumné spolupráce s mnoha ochotnými lidmi, kteří každý k jejímu vzniku přispěli svým jedinečným dílem (aniž bych se ovšem zříkal osobní zodpovědnosti za její konečnou podobu a především za všechny její nedostatky). Jen v tomto úvodu a v závěru práce, které považuji za svůj osobní komentář k celému dizertačnímu projektu, používám v souladu s uvedenými radami první osobu čísla jednotného.[29]

Metodologie dizertace

Otázka metodologie praktické či pastorační teologie je v současné době živě diskutována a při této diskusi lze zaznamenat širokou škálu přístupů a postojů.[30] Proto v této druhé části úvodu nejprve upřesním vědní obor, v rámci kterého je zvolené téma zkoumáno, a naznačím svá metodologická východiska, ze kterých jsem při práci čerpal. Poté narýsuji základní metodologické obrysy práce, popíši její základní strategii a konkrétní postupy výzkumu a nakonec načrtnu hrubé schéma celé dizertace.

Určení vědního oboru a disciplíny

Předkládaná dizertace je zpracovávána v rámci doktorského studijního programu „Teologie“ v oboru nazvaném na KTF UK „Pastorální teologie a kanonické právo“. Na základě výše vymezeného tématu lze pak tuto práci a s ní související výzkum ještě přesněji zařadit jako dizertaci v teologické disciplíně běžně nazývané „praktická teologie“.

Zatímco dříve termín „praktická teologie“ („praktische Theologie“, „practical theology“) díky vlivu díla Friedricha Schleiermachera zdomácněl především v literatuře z protestantských církví, poslední dobou se začíná tento termín užívat i v katolické literatuře, a to stále častěji jako synonymum k termínu „pastorální teologie“ („pastoral Theologie“, „pastoral theology“).[31] V této práci je dána přednost používání termínu „praktická teologie“, který je zde chápán jako kritická teologická reflexe současné praxe, která je ve své perspektivě převážně zaměřená na společenství víry a jeho vztah k širší společnosti.[32] Není zde tedy zastáván starší lineárně sestupný směr od teorie k praxi, ale spíše pojetí hermeneutického kruhu od praxe k teorii a zpět.[33]

Metodologická východiska

Co se týče pochopení teologie jako vědního oboru a s tím související otázkou metodologie, klíčovým východiskem se pro mě stalo dílo kanadského teologa Bernarda Lonergana Method in Theology (1971).[34] Pro hledání metodických základů pro tuto dizertaci byly z výše načrtnutého Lonerganova přístupu k dělení teologického vědeckého procesu důležité především dva důrazy: Důraz na nezbytnou plynulou návaznost jednotlivých fází zkoumání na sebe navzájem[35] a klíčovou roli osobní křesťanské konverze zkoumajícího subjektu především pro druhou („sestupnou“) část teologického procesu.[36] Sám o sobě by však Lonerganův příspěvek k metodě v teologii byl pro potřeby této práce nedostatečný. Nejen, že i přes svůj klíčový význam na sobě nese určitá omezení doby a účelu vzniku,[37] ale především pro potřeby metody praktické teologie zůstává na příliš obecné hermeneutické rovině.

Proto druhým cenným inspiračním zdrojem pro práci na této dizertaci bylo pro mne dílo Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii (2005),[38] a to chápané především jako výzva k tomu, abychom teologii jako celek, včetně prakticko-teologického zkoumání, vnímali jako „participaci na životě Trojjediného“.[39] Protože „nejsme to my, kdo se zmocňuje Božích pravd a Nejvyššího, nýbrž je to sám Trojjediný, kdo uchvacuje nás, což teologii činí, na první pohled paradoxně, vědu povýtce svobodnou.“[40] Klíčovým pro tuto práci se mi zde jeví jak důraz na osobní spiritualitu jako součást teologovy práce (u Lonergana vyjádřený výše zmíněným důrazem na nezbytnost osobního obrácení), tak i (u Lonergana ne příliš rozvinutý)[41] důraz na christologické a trinitární principy myšlení[42] v srdci jakéhokoli teologického oboru. V neposlední řadě pak jako velmi důležitý a orientující shledávám Pospíšilův důraz na organický a obousměrně se obohacující vztah vzájemné závislosti mezi systematickou teologií a spiritualitou či mezi systematickou teologií a ostatními teologickými disciplínami (včetně praktické teologie).[43]

Výše naznačené důrazy byly pro mne sice klíčové, avšak jejich další potřebnou konkretizaci bylo třeba hledat v dílech, které se zabývají specifickou metodologií praktické teologie. Jednu z těchto praktických metodologických orientací nabízí metodologická studie Stephanie Kleinové Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie (2005).[44] Stephanie Kleinová je na základě svých studií přesvědčena, že dnešní pastorální teologie musí rozvíjet explorativní a kreativní metody, které: (1) nabízejí modely, které podporují lidi a instituce v jejich pastorační a křesťanské praxi; (2) lidem v praxi pomáhají porozumět jejich světu a poskytují jim v něm systematickou orientaci k jednání; (3) ostatním teologickým disciplínám dodávají informace o životě a víře lidí v současné společnosti.[45]

Proto je podle Kleinové v metodologii praktické teologie třeba rozlišovat:[46]

·      metody podporující konkrétní oblasti pastorační praxe (zde jsou míněny např. metody pastýřské, poradenské či diakonické služby, křesťanského vzdělávání, katecheze, organizačního rozvoje, kázání, evangelizace apod.);

·      metody prakticko-teologického získávání dat z praxe a metody utváření teorií o praxi (často do dnes jsou metody přejaté ze sociálních věd nebo postupy čerpající svá data přímo z různých sociologických analýz, inspirativní je ale také výměna s různými fenomenologickými a estetickými přístupy);

·      základní metodickou strukturu celkového procesu prakticko-teologické práce (často se používá např. nějaká podoba trojkroku „vidět – soudit – jednat“ pocházející ve své původní podobě od belgického kněze a budoucího kardinála Josefa Cardijna, případně komplexnější „Regelkreismodel“ Rolfa Zerfaße).[47]

Kleinová završuje první kapitolu své studie oddílem shrnujícím „metodické výzvy v praktické teologii“.[48] Z nich se naší dizertace týká především:[49]

·      znovuodkrytí a znovuocenění konstitutivního místa věřícího zkoumajícího subjektu;[50]

·      rozvoj interdisciplinární spolupráce a znalost metodologické diskuse;

·      vtažení jiných, často marginalizovaných subjektů a jejich perspektiv do dialogu.

Jádrem tohoto oddílu je pak Kleinové vlastní model základní metodické struktury procesu prakticko-teologické práce,[51] který pak v dalších, již velmi specializovaných kapitolách studie dále rozvíjí a zdůvodňuje.

Základní metodická struktura prakticko-teologického procesu

Předchozí „metodologická východiska“ lze považovat za určité vymezení „prostředí“, ve kterém se při vlastním prakticko-teologickém výzkumu a reflexi chci pohybovat. Každý vědecky zakotvený proces zkoumání však navíc k tomu potřebuje i určité přesnější vymezení základních souvztažností, tedy určitou základní metodickou strukturu či „kostru“.

Protože struktura navržená Stephanií Kleinovou v její výše představené práci[52] dle mého názoru dobře odpovídá většině načrtnutých metodologických východisek, dříve vylíčenému pojetí praktické teologie i mým osobním potřebám a možnostem, rozhodl jsem se tento přístup převzít jako základní metodickou strukturu celého prakticko-teologického procesu vedoucího ke vzniku této dizertace. Na následující stránce uvedený náčrt založený na modelu Stephanie Kleinové se mi osvědčil jako důležitá pomůcka v průběhu vlastního výzkumu i související prakticko-teologické reflexe a nabízí se i jako praktické vodítko pro čtenáře, kterým může usnadnit porozumění celkové vnitřní dynamice této dizertace.

Obrázek 1: Pracovní model metodického procesu v praktické teologii (podle Stephanie Kleinové)[53]

Legenda ke schématu (Obrázek 1):[54]

·         Spodní šedý pruh představuje oblast zájmu praktické teologie, přičemž cílem jejího působení je posun od původní „Praxe 1“ k proměněné „Praxi 2“. V našem případě se zde jedná o celou oblast služby pastoračních rad farností v české církevní provincii. Náčrt socio-historického kontextu služby pastoračních rad farností jejich zasazení do zkušeností, procesů, významů a hodnot v kontextu prakticko-teologické literatury o pastoračních radách tvoří Kapitolu 1 této dizertace. Zatímco úkolem Úvodu této dizertace je načrtnout základní osobní východiska, motivace a metodologii celé práce, v Závěru jsou pak shrnuty základní výsledky práce snažící se pomoci připravit cestu od současné Praxe 1 k žádané Praxi 2.

·         Dvě široké šipky uprostřed nad spodním pruhem představují dvě centrální oblasti úkolů praktické teologie: zkoumání zkušeností, jednání a víry konkrétních lidí či skupin (vzestupná šipka „zkoumání života, víry, inovativní praxe“) a rozvoj koncepcí podporujících pastorační praxi (sestupná šipka „koncepty podporující praxi“):

o   Vzestupná oblast empirického výzkumu praxe služby pastoračních rad farností je v naší dizertaci pojednána v Kapitole 2.

o   Sestupná oblast konceptů pro novou pastorační praxi pastoračních rad vyplývajících z celého prakticko-teologického procesu této dizertace je předestřena v Kapitole 6.

·         Ve své teoretické dimenzi je praktická teologie ve stálém rozhovoru s jinými teologickými disciplínami a s dalšími vědními obory. To je znázorněno dvěma boxy vlevo a vpravo od centrálního boxu „praktické teologie“:

o   Levý box („teologické disciplíny“) znázorňuje obousměrnou komunikaci mezi praktickou teologií a ostatními teologickými disciplínami (které samy vedou vlastní dialog s humanitními vědami a filosofií). V našem případě zde jde o dialog především se systematickou a spirituální teologií, a to konkrétně v oblasti pojmů „synodalita“ a „duchovní rozlišování“. V dizertaci jsou tyto prameny prezentovány v Kapitole 3.

o   Pravý box („humanitní vědy a filosofie“) znázorňuje obousměrnou komunikaci a spolupráci mezi praktickou teologií a humanitními vědami či filosofií („dialog a spolupráce“). V našem případě zde jde především o dialog s teorií organizace, s naukou o vedení a řízení a se sociologickými teoriemi malých skupin či týmů. Prameny z této oblasti jsou prezentovány v Kapitole 4.

·         Biblická a církevní tradice a jí odpovídající církevní učení (box „Tradice“) je praktické teologii zprostředkovávána prostřednictvím jiných teologických disciplín. Zároveň je však toto poselství evangelia v bezprostředním a obousměrném kontaktu s konkrétní praxí uprostřed zkoumané situace, takže se může stát předmětem našeho empirického zkoumání. V našem případě zde může jít o otázku, z jakých teologických základů jsou syceny konkrétní pastorační rady či jejich členové, kterou se alespoň částečně snaží zodpovědět náš terénní výzkum zachycený v Kapitole 2.

·         Konstitutivní místo v prakticko-teologickém výzkumném procesu má zkoumající subjekt dotyčného teologa či teoložky (box „subjekt“ spolu s celým horním šedým pruhem). V našem případě jsem tímto zkoumajícím subjektem já osobně (a v širším slova smyslu i moji nejbližší spolupracovníci). Některé z osobních charakteristik tohoto zkoumajícího subjektu jsou (spolu s širšími kontextovými východisky) předestřeny v první části Úvodu této dizertace.

·         Působením praktické teologie se má proměňovat nejen praxe v rámci zkoumané situace, ale v rámci výzkumného procesu se často mění i postoj či jednání vlastního zkoumajícího subjektu (to je zachyceno v horním šedém pruhu opět hesly „Praxe 1“ a „Praxe 2“). V této dizertaci jsou takovéto posuny (spolu se shrnutím celkových výsledků) zachyceny v jejím Závěru.

·         Ústřední box („praktická teologie“) je místem, kde se všechny výše zmíněné procesy a podněty setkávají v plodné tvůrčí syntéze („diskuse, reflexe, tvorba teorie“), ze které pak vyplývají výsledné koncepty podporující praxi. Prostorem pro zachycení těchto tvůrčích syntetizujících procesů je především Kapitola 5 této dizertace.

Základní strategie výzkumu a tvorby teorie

Jestliže metodologická východiska spolu s vymezením oboru praktické teologie lze přirovnat k „prostředí“ a výše načrtnutou základní metodickou strukturu ke „kostře“ celého procesu, v jeho průběhu je také zapotřebí udržovat určitý celkový směr. A právě v tom může pomoci něco jako „orientační směrovka“, kterou je pro dizertační práci celková základní strategie výzkumu a způsobu utváření výsledné teorie.

Takových základních strategií či přístupů se z oblasti sociálních věd nabízí poměrně hodně (např. případová studie, etnografický přístup, fenomenologické zkoumání, historický výzkum, akční výzkum, evaluační výzkum apod.).[55] Pro účely této dizertace se však jevilo jako nejvhodnější inspirovat se strategií výzkumu nazvanou grounded theory, kterou navíc i Stephanie Kleinová ve své výše citované studii hodnotí jako přístup v mnohých aspektech odpovídající požadavkům, které od metody používané v rámci praktické teologie očekáváme.[56]

Název grounded theory (někdy překládaný jako „zakotvená teorie“) se snaží vyjádřit, že zde jde o určitý specifický, empiricky zakotvený způsob utváření teorie o zkoumané sociální realitě, neboli, jak ji charakterizují její původci,[57] způsob „odkrývání teorie na základě dat“.[58] Prvním charakteristickým důrazem této výzkumné strategie je intenzivní vtažení zkoumajícího subjektu do procesu utváření teorie a snaha, aby tento proces byl v úzkém kontaktu s daty získanými během výzkumu (byl v nich „zakotven“).

Druhou charakteristikou grounded theory je důraz na „otevřený začátek“. Výzkum nezačíná nějakou předem danou hypotézou, kterou je třeba ověřit, či otázkami, které je třeba zodpovědět, ale začíná tak říkajíc „s otevřeným hledím“. Na počátku je pouze vymezení oblasti zájmu a to, co se uvnitř této oblasti ukáže jako relevantní a důležité, to se objeví teprve v průběhu výzkumu. Podobně i přesnější ohraničení dané problematiky, volba konkrétních použitých metod získávání dat, určení dalšího směru výzkumu či formulace konkrétních výzkumných otázek se děje teprve v průběhu výzkumného procesu. Tím má být kromě jiného zajištěna silná relevance teorie vzešlé z takovéhoto přístupu vůči praktickému uplatnění v dané oblasti.[59] Daní za tyto výhody je ovšem nutnost většího rozsahu práce, která často vyžaduje i zpracování určitých „testovacích“ studií, na základě kterých se teprve postupně ujasní celkové směřování.

Třetí zásadní charakteristikou grounded theory je pojem „saturace“ generované teorie. Proces sběru dat je uzavřen, jestliže další data nepřispívají k dalšímu vývoji teorie (teorie je „saturována“). Obvykle se během výzkumného procesu počítá s vícenásobným vstupem do terénu, data jsou mezi těmito vstupy průběžně analyzována, přičemž výsledky této analýzy opět ovlivňují další zaměření výzkumu.[60]

Vnitřní dynamika výzkumu a způsoby získávání dat

Počátku výzkumu vedeného v duchu grounded theory může, ale nemusí předcházet studium relevantní literatury, které běžně slouží k získání prvních informací o zkoumané oblasti či k získání přehledu o možných problémech či již nalezených řešeních problémů.[61] Ovšem i v případě, že je některá zásadní literatura studována předem, se doporučuje, aby stávající známé teorie týkající se dané oblasti byly dočasně „uzávorkovány“, aby byla zachována otevřenost pro nové poznatky či souvislosti.

Z těchto důvodů i v našem případě byl výzkum základní literatury o pastoračních radách proveden až po uzavření základní analýzy terénního a dokumentárního výzkumu, jejichž výzkumné kroky (podrobně popsané v částech 2.4.1 a 2.5.1) byly realizovány v následující časové souslednosti:[62]

1.    Vstup do „terénu“ s pouze velmi vágními koncepty a představami o zkoumané oblasti: Tomuto bodu v našem případě odpovídá sondážní orientační dotazníkový průzkum provedený na samotném počátku celého dizertačního projektu v létě 2006, který byl zaměřen na získání předběžného přehledu podpory PRF na jednotlivých biskupstvích (srov. přílohy P 5 až P 7; výsledky tohoto průzkumu byly pak použité v části 2.2). 

2.    Podrobné studium jednotlivých případů nebo skupin a zaznamenávání dat získaných pozorováním, rozhovory či shromažďováním dokumentů: Této fázi odpovídal terénní dotazníkový a osobní výzkum zaměřený na získání kvalitativního obrazu PRF přímo ve farnostech, který ve větším časovém odstupu (způsobeném osobními rodinnými důvody) proběhl především v zimě 2007/2008 a volněji pokračoval i později (srov. přílohy P 12 až P 19, pro popis použitých metod srov. část 2.5.1).

3.    Simultánní shromažďování a analýza dat v procesu zkoumání, která vede k prvním předběžným hypotézám, ke zpřesnění kladených otázek, k cílenému hledání dalších dat, k novým směrům výzkumu či ke studiu příslušné literatury: První dvě vrstvy takto vznikající analýzy dat získaných z terénního výzkumu jsou zachycené v přílohách P 18 a P 19 (pro její souhrnnou prezentaci pak srov. část 2.5), výsledky dvou sekundárních dokumentárních výzkumů PRF v královéhradecké a plzeňské diecézi doplněných vlastním internetovým výzkumem (jaro 2008) jsou pak zachyceny v části 2.1.

4.    Rozšíření zkoumání na další případy, které má přinést novou informaci pro rozvoj teorie, a výběr nových případů závisející na dosavadních poznatcích a rozvíjející se teorii: Díky analýzám doposud shromážděných dat a studiu kontextových pramenů (jejichž přínos zachycuje především Kapitola 1) postupně i v našem případě docházelo ke čtení těchto dat v novém světle, k prohloubeným interpretacím a k jasnějšímu zaměření výzkumu. Na základě toho pak byl v létě 2008 realizován dokumentární výzkum pramenů plenárního sněmu (dvě základní vrstvy analýzy takto získaných dat zachycují přílohy P 10 a P 11, pro její souhrn­nou prezentaci srov. část 2.4) a částečně vlastní, částečně druhotný srovnávací dokumentární výzkum stanov PRF všech českých diecézí (jeho výsledky jsou zachyceny v části 2.3; srov. také přílohy P 8 a P 9).

5.    Porovnávání doposud získaných a analyzovaných dat, testování získaných poznatků a validace zjištěných fakt, rozvoj zachycení rozmanitosti jevů pomocí kategorií, identifikace probíhajících procesů, zdokonalování kategorizačních systémů, integrace poznatků, zobecňování empirických tvrzení a formulování dalších hypotéz: Tato fáze strategie grounded theory se v našem případě již prolínala s postupným vyhledáváním relevantní teologické či organizačně-teoretické literatury, jejím průběžným studiem, vyhodnocováním a formulací relevantních konceptů (podzim – zima 2008/2009). Tyto prameny prezentují Kapitola 3 a Kapitola 4.

6.    Ukončení výzkumného procesu v okamžiku, kdy další získaná data již žádným podstatným způsobem nepřispívají k objevení se nových poznatků (teorie je „saturována“) nebo je jasně rozpoznatelný užitek aplikace vyvinuté teorie, který již nemůže být podstatným způsobem zkvalitněn: Spolu s tímto postupným ukončováním vlastního výzkumného procesu, kdy jsme již ani v terénu, ani ve zkoumaných dokumentech, ani v příslušné literatuře nenacházeli další zásadní podněty, byla zároveň postupně iniciována syntetická fáze vlastní prakticko-teologické reflexe, která získaná a analyzovaná data uvedla do tvůrčího rozhovoru s teologickými a organizačně-teoretickými prameny (jaro 2009). Výsledkem této reflexe je Kapitola 5.

7.    Uvedení získaných poznatků a vytvořených teorií do diskuse se stávajícími teoriemi nebo s jinými empirickými zkoumáními, přičemž se takto mohou objevit nové nároky na nalezené výsledky či mohou být konstatovány otevřené otázky pro další výzkumy: Tato závěrečná fáze tvorby teorie podle strategie zvané grounded theory odpovídá poslední fázi naší prakticko-teologické reflexe (jaro 2009) zaměřené na návrh strategicko-praktických konceptů či kroků, které by mohly napomoci konkrétním kvalitativním posunům v praxi pastoračních rad (srov. Kapitola 6).

Během takto komplexního výzkumného projektu bylo samozřejmě nutné používat nejrůznější metody pro získávání dat, jako např.:[63]

·      dotazníky (sondážní i výzkumné, s otevřenými i uzavřenými otázkami);

·      interview (strukturované i nestrukturované, individuální i skupinové);

·      pozorování (pozorovatel jako participant i participant jako pozorovatel);

·      dokumenty (veřejné, úřední, archivní, soukromé i virtuální).

Schéma dizertační práce

Dizertační práce, vycházející z celkové metodologie načrtnuté dále v první kapitole, je z praktických důvodů rozdělena do dvou svazků (Hlavní text a Přílohy). Toto dělení usnadňuje četbu hlavního textu, během které je takto jednodušší zároveň sledovat příslušné přílohy, ze kterých hlavní text často vychází. Jednotlivé svazky jsou členěny takto:

Svazek první: Hlavní text dizertace

·      Poděkování zmiňuje spolupracovníky, bez kterých by tento projekt nebyl možný.

·      Čestné prohlášení

·      Anotace stručně v češtině i v angličtině shrnuje obsah dizertační práce.

·      Obsah informuje o struktuře celé dizertace členěné podle kapitol, částí a oddílů

·      Seznam tabulek a obrázků podává přehled o všech v dizertaci i v přílohách použitých grafických tvarů.

·      Přehled symbolů a zkratek nabízí vysvětlující přehled použitých zkratek.

·      Úvod dizertace seznamuje s osobní motivací, předporozuměním a východisky autora, načrtává očekávané přínosy práce, vymezuje téma, definuje cíle celého dizertačního projektu a představuje celkovou použitou metodologii včetně jejích východisek.

·      1. kapitola (kontextová východiska) načrtává různé perspektivy pastoračně-historického kontextu, ve kterém PRF v české církevní provincii působí.

·      2. kapitola (situační reflexe) ve světle otázek druhé kapitoly prezentuje základní reflexi dat o situaci pastoračních rad v české církevní provincii získaných na základě našeho vlastního i sekundárního dokumentárního a vlastního terénního výzkumu.

·      3. kapitola (teologické základy) nabízí odpovídající teologické a spirituální inspirace především z oblasti ekleziologie, teologie synodality, teologie farní obce a dialogu.

·      4. kapitola (organizační inspirace) nabízí odpovídající teoretické i praktické inspirace z dalších humanitních věd, především z teorie organizace a z teorie řízení.

·      5. kapitola (prakticko-teologická reflexe) se pokouší představit reflexi situace pastoračních rad farností ve světle teologie synodality a teorie organizace a nabídnout celkovou prakticko-teologickou syntézu.

·      6. kapitola (strategicko-praktická perspektiva) shrnuje podněty pro službu a rozvoj pastoračních rad ve farnostech a nabízí některé praktické inspirace pro rozvoj synodality v církvi a pro rozvoj služby synodálně orientovaných pastoračních rad v diecézích.

·      Závěr shrnuje hlavní myšlenkovou linii práce, sumarizuje hlavní výsledky, načrtává další možné směry vědecké práce a zmíní případné osobní posuny či zisky autora práce.

·      Seznam pramenů a literatury eviduje všechny prameny použité pro výzkumné projekty této dizertace a literatury v této dizertaci citovanou.

·      Seznam příloh chce usnadnit orientaci ve druhém svazku a uvádí názvy a příslušné stránky jednotlivých příloh tam obsažené.

Svazek druhý: Přílohy dizertace

·      Seznam příloh uvádí názvy a stránky příloh obsažených ve druhém svazku.

·      Přehled symbolů a zkratek nabízí kvůli snadnější orientaci vysvětlující přehled použitých zkratek ještě jednou i zde ve druhém svazku.

·      Přílohy obsahují materiály podrobněji dokreslující způsob výzkumu, prezentují jednotlivé nástroje výzkumu, shrnují výsledky analýzy výzkumných projektů a dokládají širší souvislosti některých předpokladů.

·      Anotace na závěr znovu stručně, v češtině i v angličtině, shrnuje obsah celé práce.

Vzhledem k rozsahu práce byla při jejím zpracování věnována zvláštní pozornost různým pomůckám usnadňujícím vnitřní orientaci, jako např. orientujícím úvodům a shrnujícím závěrům k jednotlivým kapitolám a částem, přehledně členěnému obsahu, orientačním údajům v záhlaví, či četným křížovým odkazům vnitřně provazujícím celý hlavní text i přílohy. Také volba oboustranného tisku může přispět k příjemnějšímu používání textu.


Kapitola 1.     Kontextová východiska PRF v Čechách

Po nastínění celkové metodologie použité při práci na této dizertaci jsou nyní v této první kapitole nabídnuta základní kontextuální východiska pro chápání teorie a praxe pastoračních rad farností. Abychom mohli současnou situaci PRF (jak je na základě dokumentárního výzkumu sněmovního procesu a terénního výzkumu ve farnostech představena v následující kapitole) zasadit do širšího kontextu, v této kapitole představíme nejprve historický kontext PRF v české církevní provincii (1.1), načrtneme základní obrysy učení církve v oblasti služby PRF (1.2), představíme širší rámec pro naše uvažování tvořený příběhy zápasu o pojetí PRF v zahraničí (1.3) a nakonec budeme prezentovat přehled české i překladové literatury v českém jazyce, která mohla nějakým způsobem ovlivnit prostředí, ve kterém dnes PRF vznikají a pracují (1.4).

1.1        PRF v české církevní provincii v historickém kontextu

Dnešní pastorační rady farností v české církevní provincii za sebou sice často nemají dlouhou historii, ale přeci jen vznikají či pracují v určitém historickém kontextu. Proto v této části předkládáme stručný přehled různých pastoračních vlivů, které nějakým způsobem přispěly k vytvoření klimatu, do kterého jsou dnešní pastorační rady zasazeny. Budeme při tom nejprve vycházet z několika málo pramenů, které jsou k dispozici k situaci církve v dobách komunismu a ve kterých lze nalézt zmínky o farních radách.

1.1.1        Od války do Pražského jara

Zdá se, že doba po druhé světové válce, před rokem 1948, byla v některých diecézích dobou „pastorační euforie“,[64] kdy probíhaly snahy přizpůsobit pastoraci podle potřeb tehdejší doby. Značná část církevního života se tehdy odehrávala v různých spolcích a sdruženích a pronikaly k nám silné vlivy z hnutí JOC[65] (v jehož skupinách byla používána metoda praktické pastorační reflexe „vidět – soudit – jednat“ velmi podobná některým dnešním přístupům k práci pastoračních rad),[66] byly v běžném církevním životě jasně přítomné různé komuniální prvky, po roce 1948 byl pastorační „systém jednoho muže“ v církvi komunistickými represemi nejen posílen, ale nastolen téměř jako jediný možný model oficiální pastorace.[67] Veřejná pastorační činnost ve farnostech se v 50. a 60. letech tedy koncentrovala téměř výlučně na bohoslužby a udílení svátostí.[68]

1.1.2        Pražské jaro a Dílo koncilové obnovy

Velká, i když časově velmi omezená změna měla přijít v roce 1968 v souvislosti s tzv. Pražským jarem, a to především v souvislosti s působením Díla koncilové obnovy (DKO).[69] Zde lze také v literatuře vystopovat první zmínky o pastoračních radách farností či o jim podobných strukturách v české církevní provincii vystopovat.

Toto hnutí,[70] vycházející nejprve z Prahy (viz založení Pastorační rady pražské arcidiecéze jejím tehdejším administrátorem biskupem Františkem Tomáškem v březnu 1968),[71] ale rychle se rozšiřující i do ostatních českých i moravských diecézí, si již v původním návrhu svého „akčního programu“ stanovilo jako jeden z praktických cílů „všestrannou účinnou pomoc při obnově církevní struktury, přizpůsobené v duchu 2. vatikánského koncilu potřebám naší pastorační praxe“.[72] Ve třetí verzi tohoto akčního programu je pak zdůrazněna důležitost neztratit „při myšlenkovém usilování“ ze zřetele „jak praktické důsledky, tak i zakořenění v hluboké původní spiritualitě“.[73] Zároveň je ihned pojmenován teologický kontext, ve kterém se jakékoli praktické reformy musí odehrávat: pojetí církve jako „obce Božího lidu, putující dějinami“, ve kterém je sice „svátostné jádro […] zprostředkováno charismatem kněžské služby“, ale „spojení se světem a pronikání do jeho prostoru zprostředkovávají […] také volná charismata, jejichž nositeli jsou namnoze laici“.[74] Toto pojetí církve se pak má odrazit i v tom, že „hierarchická struktura církve je koncilem doplňována o pastorační radu, kněžskou radu, laickou radu a podobné útvary“.[75] Jeden z předních představitelů DKO, Jiří Němec, tehdy podobně zdůrazňoval, že jde sice o organizaci vzhledem k tehdejší situaci nutnou, ale přeci jen provizorní, protože „její úloha je pouze otevřít pole pro skutečné naplnění ducha koncilu v církvi a tuto roli musí v následné době převzít další instituce, vyrůstající ze základních organizačních struktur církve – farní a diecézní rady, pastorační rady apod.”[76]

Sílu působení DKO lze odhadnout jak podle počtu účastníků jeho velehradského sjezdu, konaného 13. a 14. května 1968, na kterém bylo DKO formálně ustanoveno (vice než 600 delegátů), tak podle intenzivní podpory hnutí ze strany biskupů[77] a především ze strany biskupa Tomáška, který velehradskému sjezdu předsedal a povzbuzoval ke spolupráci mezi hierarchií a „pravou a církvi velmi potřebnou iniciativou zdola” na „plnění závěrů Druhého vatikánského koncilu v naší vlasti”.[78]

Podle Aleše Opatrného[79] lze založení a práci DKO (které nebylo státem nikdy oficiálně uznáno a jehož činnost byla později považována za státu nepřátelskou)[80] považovat za největší akci pro realizaci koncilu v naší zemi a za dlouhodobou inspiraci k novým pastoračním postupům, které se pak mohly (veřejně či neveřejně) uplatňovat v mnoha oblastech života církve během dalších desetiletí normalizace, perestrojky a některé z nich pak ještě i po sametové revoluci. Tento silný impuls byl podle všeho i v pozadí zakládání a práce farních rad jak ihned v období Pražského jara a těsně po něm,[81] tak později v období relativního politického uvolňování let osmdesátých.

1.1.3        Další pastorační podněty před rokem 1990

Kromě výše naznačeného vlivu Díla koncilové obnovy mělo na prostředí, ve kterém se po roce 1990 mohla začít obnovovat služba pastoračních rad, vliv několik dalších pastoračních podnětů.

Za jeden z důležitých vlivů lze pokládat především společenství zakládaná u nás v sedmdesátých a především v osmdesátých letech 20. století v rámci různých novodobých obnovných hnutí[82] či v rámci fenoménu tzv. „základních společenství”,[83] která po roce 1968 pronikala i k nám a která ve svém životě v podstatě realizovala vždy nějaký segment z koncilových myšlenek, v malých skupinách poskytovala lidem prostor k prožívání církve jakožto společenství, v rámci těchto skupin často přímo či nepřímo učila jejich příslušníky přejímat spoluzodpovědnost za poslání církve a přinášela do pastorační práce některé nové týmové metody, kde lidé mohli tuto spoluzodpovědnost prakticky také realizovat.[84]

Podobně lze uvažovat i o různých skupinách, komunitách či teologických seminářích v rámci církve podzemní, kde navíc byla možnost kontaktu s pastoračními či vzdělávacími aktivitami různých řeholí, které také svým účastníkům poskytovaly podobný zážitek komuniálnosti církve jako v rámci nových hnutí (viz např. saleziánské chaloupky apod.). Někdy šlo o aktivity, kde působili jak kněží z podzemí, tak z veřejné pastorace.[85] Avšak protože společenství nových hnutí z velké části a skupiny podzemní církve téměř vůbec nebyly napojeny na oficiální farní struktury, tato zkušenost z polooficiální i podzemní církve mohla být nejen plodným podhoubím pro změnu mentality,[86] na kterou po roce 1990 moha v některých farnostech navázat i práce farních rad, ale mohla naopak přinášet i určitá napětí a bariéry.[87]

Takto formované prostředí však nejen připravovalo půdu pro pozdější zavádění farních rad po roce 1989, ale tyto rady se na některých místech udržely nebo vznikaly i v letech osmdesátých. Např. Jiří R. Tretera mluví o tom, že „vytváření takovýchto farních rad u nás někde navazovalo na již fungující tzv. kostelní výbory (zvláště v některých farnostech na Moravě).[88] Byly to tradiční laické instituce a zabývaly se převážně otázkami ekonomickými.“[89] Podobně i Aleš Opatrný říká, že „farní rady se začaly na farní úrovni zavádět hned po roce 1989. O těchto orgánech vědělo jistě i před tímto rokem, místy dokonce existovaly a fungovaly“.[90]

1.1.4        Některé vlivy po roce 1990

Na závěr tohoto historického přehledu je zde třeba zmínit alespoň několik vlivů, které prostředí pro práci dnešních pastoračních rad ovlivnily již po roce 1990.

Za prvé jde o postupné vydávání stanov pro farní rady ve všech českých diecézích, které službu farních rad strukturálně zakotvilo v partikulárním právu, za druhé pak o přípravnou fázi sněmovního procesu a práci několika stovek sněmovních kroužků, které v některých případech připravily půdu pro vznik pastorační rady farnosti, v jiných s pastorační radou v podstatě splývaly a v dalších zas mohly navázat na již dlouholetou předchozí působení pastorační rady. Pro jejich důležitost se oběma procesy budeme podrobně zabývat v následující kapitole (partikulárním právem se bude zabývat část 2.3, výsledky dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad ve sněmovním procesu jsou pak prezentovány v části 2.4).

I přes oba tyto velmi silné vlivy se však zdá, že i v 90. letech stále ještě velmi chybí chápání úkolů církve či farnosti směrem navenek ve smyslu její zodpovědnosti vůči širší společnosti a „systém jednoho muže“ stále mnohde přetrvává, a to jak v praxi, tak v myslích věřících, včetně kněží.[91] Podrobněji se touto situací zabývají dva dřívější výzkumy práce pastoračních rad v královéhradecké a plzeňské diecézi, jejichž výsledky prezentujeme v první části následující kapitoly (část 2.1). Této situaci by nakonec také odpovídal i odstavec zmiňující se o farních radách v dokumentu s podněty z národního fóra mládeže (10. – 13. května 2007 v Táboře),[92] ve kterém mladí volají po posílení role pastoračních a ekonomických rad farnosti, po zprůhlednění jejich práce a po tom, aby v nich mladí měli své zástupce.[93]

1.1.5        Souhrn: PRF a zápas české církve o synodální tvář

V předchozích odstavcích jsme mohli ukázat, že pastorační rady v české církevní provincii na konci prvního desetiletí 21. století, které v rámci tohoto dizertačního projektu zkoumáme, jsou z historického hlediska pokračováním bohatého a pestrého příběhu české církve a jedním z výrazů někdy více, někdy méně úspěšného zápasu o tvář, kterou bychom dnes nazvali slovem „synodální”. Stručně lze charakteristiky tohoto historického kontextu či některé pro dnešek důležité důsledky těchto historických procesů shrnout takto:

·      zkušenost s metodou „vidět – soudit – jednat“ ve skupinách JOC po válce;

·      „systém jednoho muže“ ve farní pastoraci v prvních desetiletích komunismu;

·      koncilní inspirace k zakládání prvních farních rad v rámci Díla koncilové obnovy;

·      vliv obnovných hnutí a základních společenství v letech normalizace a později;

·      role podzemní církve či podzemních aktivit na zkušenost komuniálnosti církve;

·      přetrvávající myšlenkový model „systému jednoho muže“ i v 90. letech;

·      formulace diecézních stanov pro PRF ve většině diecézí;

·      poměrně živelný zápas o praktické zkušenosti se službou PRF v terénu;

·      v některých diecézích mezi lety 2001 a 2006 znatelný pokles počtu PRF;

·      vliv sněmovního procesu, především zkušenosti ze sněmovních kroužků;

·      určitá počínající podpora rozvoje PRF v některých diecézích, jinde bez podpory;

·      zapojení služby PRF do širších pastoračních systémů v některých diecézích.

1.2        PRF v kontextu dokumentů učitelského úřadu církve

Abychom se později (srov. část 2.3 následující kapitoly) mohli s porozuměním a do hloubky věnovat jednomu z nejdůležitějších historických vlivů, partikulárnímu právu regulujícímu práci PRF jednotlivých diecézích, musíme se ještě před tím v této části soustředit na analýzu obsahu učení univerzální církve o pastoračních radách a v části následující na některé zahraniční procesy na toto učení navazující a s ním se tvůrčím způsobem vypořádávající (srov. část 1.3). Proto v této části předkládáme souhrnnou dokumentární studii tématu pastoračních rad v dokumentech církevního učitelského úřadu od 2. vatikánského koncilu do dneška.

Pracovním podkladem k této tematicky členěné interpretační studii je příloha P 1, která zahrnuje kompletní soubor relevantních úryvků ze zkoumaných dokumentů (a to buď v oficiálních českých překladech, nebo ve vlastním pracovním překladu), na který zde budeme průběžně odkazovat (srov. Přehled použitých zkratek na str. 11). V příloze P 1 lze také nalézt kompletní bibliografické údaje a podrobnější vysvětlení různých překladových variant s odkazy na podklady v latině, němčině nebo angličtině. Dalším krokem v interpretaci těchto textů pak byla podrobná interpretační studie, kterou lze nalézt v příloze P 2. Na tomto průřezu naukou učitelského úřadu církve o pastoračních radách, který jsme uspořádali podle časového sledu jednotlivých dokumentů a kde lze nalézt i některé důležité interpretační pozice, je založen následující přehled.

1.2.1        Teologický základ pro práci pastoračních rad

Teologický základ, na kterém může vyrůstat koncept pastoračních i jiných rad v církvi, nebyl sice v textech 2. vatikánského koncilu specifikován přímo, avšak lze jej velmi dobře odečíst z širšího kontextu: v nauce o církvi rozvinuté v Lumen gentium (LG) konkretizované v konceptu účasti všech věřících na společném poslání církve a dále pak specifikované v koncilních dekretech, především Christus Dominus (ChD) a Apostolicam actuositatem (AA).

Tento teologický základ pastoračních rad v církvi je pak ovšem již výslovně rozveden v Omnes christifideles (OCh 1–3), kde je poměrně komplexně shrnuta základní intence koncilu týkající se společenství všech věřících různých stavů, povolání a rolí v jednom poslání církve (srov. OCh 1), na ní naváže výrazné povzbuzení pro biskupy tento podíl umožňovat všem a k němu nutná charismata respektovat a povzbuzovat u všech věřících (srov. OCh 2) a nakonec je zde zdůrazněna důležitost, nezbytnost, ale i podstatná služebnost specifické role „posvěcených pastýřů“ v církvi (srov. OCh 3).

V mladších dokumentech je pak teologický základ pro službu pastoračních rad připomínán především v Christifideles laici, kde je (po rozsáhlé citaci z AA 10) tato služba zasazena do širšího teologického rámce tzv. „ekleziologie společenství“ (srov. ChL 26). Zajímavé teologické zarámování pak najdeme také v Ecclesia in Asia, kde je téma pastoračních rad zarámováno teologickými pojmy jako „diecéze jakožto společenství komunit“, „církev spoluúčasti“, „společenství pro misii“ či „misie společenství“, kde „jedinečné charisma každého jeho člena musí být uznáno, rozvíjeno a účinně používáno“ (EiA 25). Benedikt XVI. pastorační rady farnosti nazval „jedním z darů 2. vatikánského koncilu“ a jejich službu zasadil do spirituality „rozlišování povolání“ ke službě (Felicita) a teologie „darů Ducha svatého“ (Magliano).

1.2.2        Smysl ustavení pastoračních rad a jejich úkoly v církvi

Přímo v koncilních dokumentech opět nelze nalézt nějaké přímé pojmenování smyslu či účelu ustavení pastoračních rad v církvi. Pastorační či jiné rady v církvi lze však již v koncilních textech chápat jako vyjití vstříc požadavku na vytvoření institucionálního prostoru pro široký dialog v církvi (srov. LG 37, srov. pak také OCh 4) a jako konkrétní formu nástrojů pro praktickou spoluúčast všech věřících na jednom poslání církve (srov. ChD 27) a pro koordinaci různých polí apoštolátu (srov. AA 26) či misie (srov. AG 30).

Pokoncilní dokumenty tyto obecné účely dále specifikují či rozvíjejí. Pastorační rady v diecézi (a potažmo i ve farnosti) jsou podle těchto dokumentů ustavovány za následujícími účely, které lze rozdělit na systémové či symbolické na jedné straně a na nástrojové či praktické na straně druhé. K nim se navíc přidruží některé specifické účely pro vznik pastoračních rad farností.

·      Systémové či symbolické účely pro vznik pastoračních rad: podpora růstu ve spoluzodpovědnosti mezi všemi věřícími v církvi (SM II, 3; OCh 4; Čína 10), naplnění jedné z charakteristik „nejlepšího typu farnosti“ (EI 179), konkrétní zkušenost spolupráce celé diecézní komunity s biskupem (EI 204), forma aktivní účasti na životě a poslání církve jako společenství (EdM II, 5, úvod), získání zkušenosti církve a rozvoj dovedností pro prohlubování této zkušenosti na základě spolupráce všech věřících ve farnosti (Pr 10), rozvinutí konzultací, prohloubení spolupráce, podpoření principu spolupůsobení a někdy i spolurozhodování (ChL 25; srov. Pr 10), vyjádření, zajištění a garance společenství (NMI 44 a 45; Čína 10), vyjádření účasti všech věřících jakéhokoli kanonického stavu na poslání církve (AsP 184).

·      Nástrojové či praktické účely pro vznik pastoračních rad: systematické uspořádání a efektivní provádění pastorační činnosti (SM II, 3; EI 204), důležitá forma spolupráce, dialogu a společného uvažování (ChL 25), prostor pro „společné uvažování“, skrze který lze do církevního společenství přinášet problémy církve i světa a otázky spojené se spásou lidí (ChL 27), prostor pro podporu apoštolské a misijní iniciativy církve (ChL 27), nástroj umožňující investovat do růstu společenství i misionářského nasazení (ChL 27 ve světle KPV 26), pomoc svědomí rozlišit Boží povolání přispívat k rozvoji spravedlivé společnosti (Felicita), pomoc pastýřům (Čína 10), podpora diakonie (Magliana).

·      Některé specifické účely vzniku, týkající se zvláště pastoračních rad farností: podpora efektivnějšího působení diecézní pastorační rady skrze propojení s pastoračními radami farností (EI 204), naslouchání názorům spolupracovníků na různé otázky ve farnosti (AsP 211), nástroj k získání zpětné vazby ze života a služby farnosti při vizitaci (AsP 221).

Co se týče konkrétních úkolů, jejichž plnění církevní dokumenty od pastoračních rad očekávají, je podle Christus Dominus čl. 27 a dalších navazujících dokumentů (srov. ES I, 16, 1; ES III, 20; OCh 9; EI 204; CIC kán. 511; ApS 184) stanovován stále tentýž hlavní úkol spočívající v jakémsi „trojkroku” pastorační reflexe:

·      a. zkoumat pastorační situaci v diecézi;

·      b. zvažovat výsledky tohoto zkoumání;

·      c. vyvozovat z toho všeho praktické závěry;

·      „aby tak život a působení Božího lidu více odpovídaly evangeliu“ (ES I, 16, 1);

·      „aby diecézní komunita mohla systematicky uspořádat svoji pastorační činnost a efektivně ji provádět“ (SM 2, II, 3; EI 204).

Podle koncilního dekretu Ad gentes však mají pastorační rady také pomáhat lepší koordinaci misijní činnosti či diecézního apoštolátu (srov. AG 30) a podle dalšího z koncilních dekretů, který pojednává o tzv. apoštolátních radách, mají tyto rady za úkol „podporovat apoštolskou práci církve“ tím, že budou „sloužit koordinaci různých sdružení a aktivit laiků“ (AA 26). Protože je třeba interpretovat pozdější dokumenty a dokumenty nižší úrovně koncilními texty a ne naopak (srov. P 2.4), lze konstatovat, že úkol sloužit koordinaci různých pastoračních či apoštolských aktivit lze chápat jako jednu z možných rolí pastorační rady, i když ne jako její hlavní úkol, kterým zůstává onen trojkrok pastorační reflexe. Do tohoto tématu vnáší jisté nepřímé světlo i nový direktář o biskupské službě Apostolorum successores, který se k němu vyjadřuje nepřímo tím, že říká: „Rada si nikdy nemá přivlastňovat autoritu řídit či koordinovat aktivity za hranicemi své kompetence“ (AsP 184). Z toho lze usuzovat, že v hranicích její kompetence je toto možné.

Co se týče úkolu pastoračních rad farností, podle oběžníku Omnes christifideles je tento úkol (což platí i o ostatních ustanoveních) stejný jako u diecézních pastoračních rad (srov. OCh 12). V novém Kodexu kanonického práva je pak tento úkol vyjádřen velmi stručně: pastorační rady farností „napomáhají rozvoji pastorační činnosti“ ve farnosti (kán. 536 § 1). Tato formulace je pak v instrukci kongregace pro kněze Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (zcela v duchu předchozích dokumentů o spolupráci věřících v pastoraci) pozměněna na „sloužit […] řádné spolupráci věřících při rozvoji pastorační činnosti“ (KPV 26). Tato „pastorační činnost“ je zde pak navíc (tentokrát nejspíše pod vlivem instrukce Ecclesiae de mysterio), specifikována dovětkem: „která je vlastní kněžím“. Kánon CIC o pastoračních radách farností lze dle našeho názoru tedy interpretovat takto:[94]

·      Hlavní úkol pastoračních rad farnosti: napomáhat rozvoji pastorační činnosti.

·      Způsob provádění tohoto úkolu: pastorační reflexe skládající se ze tří kroků:

a. zkoumat pastorační situaci ve farnosti;

b. zvažovat výsledky tohoto zkoumání;

c. vyvozovat z toho všeho praktické závěry;

za tím účelem, „aby život a působení Božího lidu více odpovídaly evangeliu“.

·      Další možná role pastoračních rad farnosti: služba koordinaci pastoračních aktivit.

V papežských dokumentech z přelomu tisíciletí se pak začíná jako termín pro „náplň práce“ pastoračních rad objevovat také výraz „pastorační plánování“ (který v podstatě obsahově odpovídá onomu výše zmiňovanému „trojkroku“ pastorační reflexe). V postsynodální exhortaci Ecclesia in Asia Jan Pavel II. např. píše: „Obzvláště je zde potřeba podporovat větší zapojení laiků a zasvěcených mužů a žen do pastoračního plánování a procesů rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáždění“ (EiA 25). Téma pastoračního plánování pak minulý papež podrobněji rozvíjí ve svém jubilejním listě Novo millennio ineunte, kde je v čl. 29 nabídnuta jakási „magna charta“ pastoračního plánování (NMI 29), která pro svou realizaci jistě počítá i s „orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněžské a pastorační rady“ (NMI 45).

Podle papeže Benedikta XVI. pastorační rady farnosti mají faráři „pomáhat při rozhodování“, uskutečňovat „dílo Ducha svatého“, „dosvědčovat jeho přítomnost v církvi“ a přitom být „stále vnímaví k utrpení, k trpícím, chudým, vůči lidem potřebným v různých formách chudoby, také duchovní“ (Magliano) a v dialogu s magisteriem pomáhat lidem rozlišovat jejich osobní povolání jak ke službě v církvi, tak především k přispívání ke spravedlivé společnosti (Felicita).

1.2.3        Zaměření pastoračních rad a možné oblasti a roviny jejich působení

Základní obsahové zaměření pastoračních rad (čili okruh zájmu jejich služby) je dáno již koncilním dekretem Christus Dominus a jeho implementačním dekretem Ecclesiae Sanctae, podle kterých se pastorační rady zaměřují na „vše, co souvisí s pastoračním působením“ (ChD 27; ES I, 16, 1). I když tzv. apoštolátní rady podle Apostolicam actuositatem se zaměřují na „apoštolskou práci církve“ (AA 26), lze říci, že pokud „pastoraci“ chápeme v dnešním širokém slova smyslu (zahrnující všechny základní úkoly církve, liturgii, diakonii, martyrii, koinonii), pak i „apoštolská práce církve“ je něčím, co „souvisí s pastoračním působením“. Z tohoto pohledu lze u obou těchto typů „základních textů“ konstatovat, že mají shodnou či alespoň prolínající se oblast zájmu.

Tato oblast je pak v kongregačním oběžníku Omnes christifideles dále specifikována: Podle tohoto dokumentu (srov. OCh 9) se diecézní pastorační rada zaměřuje na jakékoli otázky, „které se vztahují k pastorační péči vykonávané v diecézi“, z čehož jsou však vyloučeny „obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principů nebo zákonů univerzální církve“. Podobně jsou z prostoru zájmu pastorační rady vyloučeny také „pastorační otázky, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení“, přičemž však platí: „Nic ovšem nemůže pastorační radě bránit ve zvažování otázek vyžadujících mandát aktu jurisdikce nebo řízení: v takovém případě pastorační rada biskupovi předloží návrhy týkající se těchto otázek, přičemž biskup celou záležitost zváží a, pokud to záležitost vyžaduje po vyslechnutí kněžské rady, učiní vlastní rozhodnutí“ (OCh 9).

V některých dokumentech pak najedeme různé příklady okruhů zájmu, které do tohoto výše uvedeného zaměření spadají:

·      evangelizace, posvěcování, charita, sociální služby apod. (AA 26);

·      příprava diecézní synody a dohled na implementaci jejích statut (ES III, 20);

·      misie, katecheze, apoštolát, nauková formace, svátostný život, pomoc kněžím v pastoraci, veřejné mínění, sdílení zkušeností s pastoračními aktivitami, potřeby lidí v diecézi a různé prostředky pastorační činnosti (OCh 9 a KPV 26);

·      pomoci při přípravě biskupských pastýřských listů (AsP 122).

Vzhledem k různým možným organizačním rovinám působení pastoračních rad, zatímco Christus Dominus čl. 27 původně předpokládal působení „pastoračních“ rad pouze na diecézní rovině, „apoštolátní“ rady podle Apostolicam actuositatem čl. 26 od počátku počítaly i s dalšími rovinami, konkrétně s rovinou farní, mezifarní, mezidiecézní, národní i mezinárodní.

Oběžník Omnes christifideles však brzy model pastoračních rad podle ChD 27 přenesl i na rovinu farností (případně i vikariátu nebo jiných společenských útvarů): „Otcové shromáždění na plenárním zasedání kongregací, majíce na vědomí výše popsaný charakter diecézní pastorační rady, se domnívají, že nic nebrání ustavení dalších rad stejného charakteru a funkce v diecézi, ať se již nazývají farní nebo regionální (působící v různých vikariátech nebo společenských útvarech atd.)“ (OCh 12; srov. také EI 204). Na farní rovině to pak bylo kodifikováno v CIC, kán. 536.

Naopak o zřizování pastoračních rad v celcích širších než diecéze je konstatováno, že „není vhodné, alespoň ne v současné době“, aniž by se ovšem vylučovalo ustavení „speciálních organizací technického či výkonného charakteru“ (OCh 12).

1.2.4        Povinnost či možnost založení rad a podpora jejich činnosti

Podle všech doposud vydaných dokumentů učitelského úřadu církve je vznik pastoračních rad na diecézní i farní rovině záležitostí sice nepovinnou, ale velmi silně doporučenou. Jakými způsoby je toto doporučení prezentováno ve zkoumaných církevních dokumentech?

Založení pastorační rady na diecézní rovině je prezentováno jako „velmi žádoucí” (ChD 27; lat. valde optandum) nebo „žádoucí“ (SM II, 3). Apoštolátní rady se v diecézích mají ustavit „podle daných možností“ (AA 26) na ostatních rovinách „jestliže to je možné“ (AA 26). Jak je toto přání dále specifikováno?

Jak např. píše Jan Pavel II., „poslední synoda formulovala v této souvislosti prosbu, aby se podpořilo zřizování diecézních pastoračních rad tam, kde jsou k tomu vytvořeny podmínky“ (ChL 25). Biskupové však podle staršího kongregačního oběžníku o pastoračních radách nemají jen zkoumat, zda v diecézi podmínky pro ustavení pastorační rady existují, ale „zároveň mají spolupracovat na tom, aby okolnosti požadované pro ustavení a efektivní činnost takovéto rady byly rozvíjeny“ (OCh 6), protože zřízení pastorační rady je považováno za „naplňování jejich závažného úkolu“ (OCh 13). Proto také biskupové shromáždění na biskupské synodě o laicích volali po tom, aby pro činnost diecézních pastoračních rad byla poskytována „odpovídající podpora“ (Pr 10). Dokonce i vůči spolupráci všech věřících v pastoraci poměrně opatrná kongregacionální instrukce o spolupráci ve službě kněží o pastoračních radách konstatuje, že jsou „požadovány a pozitivně zakoušeny na cestě obnovy církve podle Druhého vatikánského koncilu“ (EdM II, 5, úvod).

Co se týče ustavení pastoračních rad na rovině farnosti, biskup může po poradě s kněžskou radou zvážit, zda je ustanovení pastoračních rad v každé farnosti „vhodné“, a toto ustanovení pak také na základě této úvahy nařídit.[95] Nejsilnějším povzbuzením a oceněním důležitosti PRF je pak nejspíše následující vyjádření Jana Pavla II. v Christifideles laici: „Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily ‚po společné úvaze‘, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v rozhodném, otevřeném a zevrubném zhodnocení (či ‘ocenění’) farních pastoračních rad, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili“ (ChL 27). Podobně se však vyjadřuje i současný papež, který ve svém listě do Číny napsal: „Každý diecézní biskup je pozván používat nezbytné nástroje společenství a spolupráce uvnitř diecézní katolické komunity: diecézní kurii, kněžskou radu, sbor konzultorů, diecézní pastorační radu a diecézní ekonomickou radu.“ A ihned dodal: „Totéž platí o různých radách, které církevní právo předpokládá pro farnosti: pastorační radě farnosti a ekonomické radě farnosti” (Čína čl. 10). Kromě toho v Direktáři o pastorační službě biskupů jsou vyjmenovány oblasti, na něž biskup bere „zvláštní ohled“, když v nich „reguluje farní administrativu“, přičemž jednou z těchto oblastí je i pastorační rada farnosti (srov. AsP 210). V tomtéž článku je zde (kromě odkazu na možnost povinného ustavení pastorační rady pro všechny farnosti po projednání této otázky s kněžskou radou) vysloven v podstatě jediný důvod, proč by ve farnosti bylo přípustné pastorační radu neustavit: „Je žádoucí, aby každá farnost v diecézi ji měla mít ustavenu, pokud by malý počet farníků nevyžadoval jinak“ (AsP 210).

1.2.5        Formální charakter a kompetence pastoračních rad

Ve všech koncilních dekretech zmiňujících pastorační či apoštolátní rady je použit latinský výraz „consilium“, který znamená spíše „poradní“ než „řídící“ grémium (pro to se používá výraz „concilium“). Bližší upřesnění charakteru pastorační rady podle ChD 27 se pak nachází v implementačním dokumentu Ecclesiae Sanctae, kde se dočteme, že jde o „radu, která má pouze poradní hlas“ (srov. ES I, 16, 2).

Stejný obrat („pouze poradní hlas“) pak používá i kongregační oběžník Omnes christifideles, avšak ihned je zde pozitivně upřesněno: „Rady a návrhy věřících, které tito předkládají v rámci jejich církevního společenství a v duchu skutečné jednoty mají velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí“ (OCh 8). Proto si při zachování své pastýřské role má biskup „velmi cenit doporučení a návrhů pastorační rady a vážně zvažovat úsudky, na kterých se její členové shodli“ (OCh 8). Podobně biskupa povzbuzuje i starý direktář o službě biskupů Ecclesiae imago, kde čteme, že i když má pastorační rada jen poradní hlas, má mít biskup „vůči jejím doporučením velký respekt, protože se takto jeho apoštolskému úřadu nabízí vážná a stálá spolupráce církevní komunity“ (EI 204). Stejný důraz najdeme pak i v novém direktáři o biskupské službě Apostolorum successores, kde je konzultativní charakter rady znovu zdůrazněn, ihned v zápětí je však opět řečeno, že rada „se má vyznačovat jak skutečným respektem jak vůči biskupské jurisdikci, tak vůči autonomii věřících“ a že „biskup má věnovat patřičnou pozornost názorům jejích členů, protože ty jsou výrazem zodpovědné spolupráce církevního společenství s apoštolským úřadem“ (AsP 184).

V tomto kontextu je tedy pak třeba interpretovat i nový Kodex kanonického práva, kde se připomíná jen první část výše uvedených důrazů, že rada „má pouze poradní hlas“ (kán. 514 § 1). Podobně i o pastoračních radách farnosti je zde řečeno: „Pastorační rada má pouze poradní hlas a řídí se normami stanovenými diecézním biskupem“ (kán. 536 § 2).

Christifideles laici Jana Pavla II. pak přináší další důraz, který v pastoračních radách vidí nejen nástroje ke konzultacím a spolupráci, ale také, „v některých případech“, prostor pro „spolurozhodování“. V článku 25 se zde totiž mluví o „diecézních pastoračních radách“, přičemž dokument pak pokračuje: „Účast laiků v těchto radách může rozšířit možnost konzultací a umožnit, aby se princip spolupůsobení, který se v některých případech týká i spolurozhodování, mohl uplatnit intenzívněji a na širší základně“ (ChL 25). Stejným směrem ukazuje i nový Katechismus katolické církve, který s odvoláním na CIC, kán. 129, 2 vypočítává, kde všude „křesťané laici“ mohou „podle ustanovení práva spolupracovat“ při výkonu „řídící moci“ (KKC 910). Kromě sněmů místních církví, diecézních sněmů, účasti na pastorační péči o farnost, ekonomických rad a církevních soudů jsou v tomto seznamu s odkazem na CIC, kán. 511 a 536 vyjmenovány také pastorační rady. Pro naše porozumění chápání formálních charakteru a kompetence pastoračních rad z toho vyplývá, že katechismus pastorační rady řadí mezi nástroje, kterými mají věřící účast na „řídící moci“ v církvi. Podobnou otevřenost role pastoračních rad v „procesech rozhodování“ lze nakonec nalézt i v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, kde Jan Pavel II. zdůrazňuje, že je „potřeba podporovat větší zapojení laiků a zasvěcených mužů a žen do pastoračního plánování a procesů rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáždění“ (EiA 25).

Naopak kongregacionální instrukce o spolupráci ve službě kněží Ecclesiae de mysterio se snaží kompetence pastoračních rad jasně vymezit. Skutečnost, že diecézní či farní pastorační rada nebo farní ekonomická rada „mají pouze poradní hlas“, je zde např. podtržena konstatováním, že se „nemohou žádným způsobem stát rozhodovacími orgány“ (EdM II, 5, § 2). Nakonec zde však také najdeme upozornění, že pokud jsou v diecézi či farnostech používány speciální „studijní skupiny nebo skupiny odborníků“, ty pak „nemohou být konstituovány jako struktury paralelní k diecézním kněžským či pastoračním radám a ovšem ani k podobným radám na farní úrovni, ani nemohou umenšovat jejich vlastní zodpovědnost a právní autoritu“ (EdM II, 5, § 5), čímž je důležitost role řádně ustavených pastoračních rad oproti jiným skupinám či konzultativním procesům v církvi vyzdvižena.

Ve svém apoštolském listě Novo millennio ineunte se pak Jan Pavel II. snaží toto napětí zasadit do tzv. „spirituality společenství“. Poukazuje na to, že „právnická moudrost“ (která „stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímž zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli“) a „spiritualita společenství“ (která „vtiskuje institucionálnímu řádu duši a vede jej k důvěře a otevřenosti“) jsou komplementární a obě potřebné pro život a službu církve (srov. NMI 45). Stejným směrem pak ukazuje i další kongregacionální instrukce Kněz, pastýř a vůdce farního společenství, kde čteme: „Pastorační rada náleží do rámce vztahů vzájemné služby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasů klade materiální limity směru, jímž se farář bude ubírat“ (KPV 26).

Nový direktář o biskupské službě Apostolorum successores se pak znovu vrací k opatrnějšímu postoji a varuje před „kongregacionalismem“ ve spolupráci pastorační rady farnosti a faráře (srov. AsP 181; s odkazem na CIC, kán. 519 zdůrazňujícím roli na faráře, který je „vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti“, a na NMI 45 s jeho upozorněním, že se poradní struktury v církvi „neřídí pravidly parlamentární demokracie“).

1.2.6        Skladba, kritéria výběru a způsob výběru členů pastoračních rad

Od koncilních počátků lze ve většině dokumentů nalézt stále stejný důraz na zastoupení všech základních „povolání” či „rolí“ v církvi (duchovní, řeholníci, ostatní věřící) v pastorační radě, později navíc se zdůrazněním přítomnosti tzv. „laiků” (srov. OCh 7; srov. např. i v CIC, kán. 512 § 1: „tak především z laiků“). Ecclesiae Sanctae navíc přináší doporučení tvořit, kde to přichází v úvahu, pastorační rady složené z členů příslušejících k více různým „ritům” (srov. ES I, 16, 5). Členové pastoračních rad mají navíc:

·      mají být v plném společenství s katolickou církví (OCh 7; srov. i kán. 512 § 1);

·      mají být schopni přijmout a řádně vykonávat tuto roli v církvi (OCh 7);

·      mají se těšit obzvláštní vážnosti a moudrosti (OCh 6) či mít pevnou víru, dobré mravy a moudrost (srov. kán. 512 § 3);

·      musí odpovídat normám vyžadovaným kanonickými předpisy, např. nemohou to být rozloučení manželé, kteří uzavřeli civilní sňatek (EdM II, 5, § 2; s odkazem na CIC kán. 512, § 1 a 3 a KKC 1650).

Ohledně tzv. „reprezentativnosti“ pastorační rady je v Omnes christifideles stanoveno, že členové rady sice nemohou být nazýváni „reprezentanty“ celé diecéze v právním slova smyslu, ale „do té míry, do jaké to je možné, mají představovat jakési svědectví či znamení celé diecéze“, přičemž „v radě je skutečně reprezentováno celkové složení Božího lidu v diecézi“ (OCh 7). Stejně tak i podle nového Kodexu kanonického práva je zapotřebí, „aby v radě byla opravdu zobrazena (revera configuretur) část božího lidu, která tvoří diecézi“ (CIC, kán. 512 § 2). Proto je doporučeno, aby („do té míry, do jaké to je možné“) tato diverzita byla zajištěna výběrem členů (srov. OCh 7 a CIC, kán. 512 § 2):

·      působících v rozličných sociálních podmínkách;

·      žijících v různých regionech;

·      majících různé zkušenosti;

·      zastávajících různé profese;

·      působících v různých oblastech pastorace;

·      žijících v různých okolnostech života.

Specificky ohledně členů pastorační rady farnosti je konečně stanoveno jen to, že v ní jsou zastoupeni „věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílejí na pastorační péči ve farnosti“ (CIC, kán. 536 § 1), avšak v duchu OCh 12 lze říci, že všechna předchozí doporučení se vztahují i na pastorační rady farností.

Ohledně výběru členů pastorační rady je v koncilním dekretu Christus Dominus stanoveno pouze to, že mají být „zvlášť vybraní“ (ChD 27; specialiter delecti) a v dekretu Apostolicam actuositatem (AA 26) není o výběru členů tam zmíněných rad nic. Podobně i Kodex kanonického práva (CIC, kán. 512 § 1) říká jen, že členové rady mají být „vybráni“ (designatur) způsobem určeným diecézním biskupem (srov. také AsP 184).

V dalších dokumentech se pak nacházejí některé konkrétní podněty k tomuto výběru:

·      členové pastorační rady mají být zvlášť vybráni způsobem určeným diecézním biskupem (ChD 27; CIC, kán. 512 § 1; AsP 184);

·      z praktických důvodů počet členů pastorační rady nemá být příliš velký (OCh 7);

·      členové diecézní pastorační rady mohou být voleni jakožto zástupci pastoračních rad farností seskupených podle větších oblastí (EI 204);

·      farnostem či jiným institucím může být svěřeno právo navrhovat kandidáty ke jmenování do diecézní pastorační rady (AsP 184);

·      při jakémkoli způsobu výběru si „biskup rezervuje právo vyloučit ty, kteří se nezdají být vhodnými“ (AsP 184);

·      v předchozím bodě uvedené právo lze zajistit „možná pomocí praxe konečného potvrzení volby členů“ biskupem (AsP 184).

1.2.7        Předsednictví, funkční období a způsob práce pastoračních rad

Christus Dominus čl. 27 a všechny na tento dekret navazující dokumenty předpokládají, že pastorační rada vykonává svoji službu pod předsednictvím pastýře (srov. především CIC, kán. 511 o diecézní pastorační radě: „pod vedením biskupa“; CIC, kán. 536 o pastorační radě farnosti: „které předsedá farář“). Podle Omnes christifideles diecézní pastorační radu „svolává dle potřeby biskup, který jí také předsedá osobně nebo (ve zvláštních případech) skrze svého delegáta“ (OCh 10). Rady podle Apostolicam actuositatem čl. 26 nemají předsednictví nějak zvlášť určeno.

V některých dokumentech se však najdou další konkrétní podněty ke způsobu vykonávání předsednictví pastoračních rad:

·      při zachování své pastýřské role si má biskup velmi cenit doporučení a návrhů pastorační rady a vážně zvažovat úsudky, na kterých se její členové shodli (OCh 8; podobně i EI 204);

·      rozhodnutí pastorační rady farnosti, která se shromáždila bez předsednictví faráře nebo proti jeho vůli, jsou neúčinná a tedy neplatná (EdM II, 5, § 3);

·      platnost souhlasu některé z diecézních rad s úkonem biskupa se váže na to, že tento souhlas je vyžadován církevním právem (EdM II, 5, § 4);

·      otázky k projednání diecézní pastorační radou předkládá biskup (AsP 184; srov. však OCh 9, kde je připuštěno předkládání otázek a témat i členy rady, pokud je pak biskup akceptuje k jednání).

Co se týče role předsednictví pastorační rady, která je vyhrazena biskupovi či faráři, lze vyjít z toho, že tato role nemusí faráři bránit v tom, aby některému ze členů rady svěřil moderování konkrétního setkání (srov. dovolení delegace v případě biskupa v OCh 10), což faráři umožní více se soustředit na vlastní proces společné pastorační reflexe, lépe doprovázet proces tvorby nějakého důležitého rozhodnutí, zprostředkovávat v tomto procesu širší diecézní hledisko, zajišťovat jednotu s naukou církve a konečný výsledek tohoto procesu pak ratifikovat.[96]

Otázka funkčního období pastoračních rad sice není řešena přímo v koncilních dokumentech, avšak již implementační dekret Ecclesiae Sanctae upřesňuje, že svým vlastním charakterem je pastorační rada „trvalou institucí“, jejíž činnost či členstvo však může mít charakter „dočasný“ (ES I, 16, 2). Konkrétně to pak znamená:

·      funkční období rady je určeno biskupem vydanými stanovami (CIC, kán. 513 § 1);

·      je možné (ES I, 16, 2), či vhodné (OCh 7), aby členství bylo časově omezeno;

·      k zabezpečení kontinuity je doporučován „rotační systém“ výměny členů (OCh 7);

·      pokud se uvolní úřad diecézního biskupa, rada „ustává ve své činnosti“ (CIC, kán. 513 § 2; lat. cessat; srov. také OCh 11 a AsP 184);[97]

·      biskup může pastorační radu rozpustit, jestliže neplní jí vlastní úkoly (AsP 184).

Způsob práce pastoračních rad podle Christus Dominus čl. 27 není (kromě základního „trojkroku“ pastorační reflexe) v koncilním textu blíže upřesněn. Podobně i v Apostolicam actuositatem je pouze naznačeno, že práce tam předpokládaných rad (srov. AA 26 ve světle ChL 27) spočívá ve „společném uvažování“ (AA 10; collatis consiliis).

V dalších dokumentech však opět najdeme několik konkrétnějších inspirací:

·      Je doporučována příprava na vlastní setkání rady spočívající ve studiu relevantních materiálů či dokumentů a využitím pomoci jiných institucí či pastoračních oddělení (ES I, 16, 4; srov. i AsP 184); konkrétně např. pod vedením biskupa může být připraven seznam otázek, kterými se má rada k danému datu zabývat, který je pak zaslán všem jejím členům spolu s názory či studiemi, které mohou být užitečné pro důkladné prozkoumání předložených otázek (OCh 10).

·      Konstatuje se, že je prospěšné, jestliže biskupové diskutují činnost diecézních pastoračních rad na setkáních biskupské konference, takže každý biskup ve své vlastní diecézi může mít užitek ze zkušenosti druhých (AsP 184).

·      Doporučuje se koordinace práce různých rad v diecézi (především kněžské a pastorační), např. pomocí přesného vymezení jejich kompetencí, vzájemnou výměnou účastí svých členů, skrze společná či pokračující zasedání nebo jinými prostředky (ES I, 17).

·      Otázky k jednání předkládá do rady biskup nebo členové rady, pokud je biskup následně akceptuje (OCh 9; v AsP 184 je zmínka jen o biskupovi).

·      Diecézní pastorační radu svolává dle potřeby biskup (OCh 10; CIC, kán. 514 § 1), nejméně však jednou ročně (CIC, kán. 514 § 2).

·      Jedině biskup může zveřejnit v radě projednávané záležitosti (CIC, kán. 514 § 1).

·      Radou zpracované dokumenty může biskup také následně akceptovat, přijmout je pod svoji autoritu a nařídit jejich realizaci či promulgovat (OCh 10).

·      Je vhodné naslouchat i těm nejmladším a očekávat, že Duch svatý může vanout z každého věřícího (NMI 45).

·      Pastorační rady se neřídí pravidly parlamentární demokracie, protože mají poradní, nikoliv rozhodující hlas (NMI 45).

·      Předpokládá se konsenzuální rozhodování, pro nějž je nutná vzájemná otevřenost a apriorní jednota v tom, co je podstatné, aby bylo možno také ve sporných otázkách hledat soulad a nejlepší řešení (NMI 45).

·      Pastorační rada má v citlivosti k chudým a trpícím a při vědomí zodpovědnosti za rozvoj spravedlivé společnosti uskutečňovat „dílo Ducha svatého“ na základě „daru rady“ (Magliana) a rozvíjet dialog svědomím a magisteriem (Felicita).

1.2.8        Pastorační plánování v církevních dokumentech

Protože se v mladších dokumentech v souvislosti se službou pastoračních rad začal objevovat také pojem „pastorační plánování“, na závěr této části připojujeme prezentaci toho, jak se tento pojem odráží v dokumentech učitelského úřadu církve.

Koncilní inspirace

Samotný 2. vatikánský koncil je dnes často považován ne za něco uzavřeného, ale je vnímán jako proces, který stále trvá, či jako výzva, jež stále ještě musí být naplněna.[98] V tomto smyslu může být chápán nejen jako výzva, která musí být uskutečněna, ale také jako model pro podobné dialogické procesy nepřetržitě probíhající na různých organizačních rovinách církve, jako model pastoračního plánování. Koncil lze tak považovat za základní inspiraci pro témata jako „konverzace“, „aktivní spoluúčast“, „pastorační plánování“, „kriticko-reflektivní mentalita“, „hodnotící kritéria“ či „dialog“. Pastorační plánování se v tomto smyslu považuje ne za nějakou pouhou techniku, ale za „živou praktickou teologii“, která „probouzí hlas Ducha uprostřed bolestí a nadějí Božího lidu“.[99]

Pokoncilní dokumenty

Ačkoli v pouze v poměrně omezené míře, nový Kodex církevního práva (1983) dále povzbudil ke konkrétní realizaci některých koncilních výzev k větší spoluúčasti v církvi (např. v oblasti pastoračních rad, kde v případě diecézní pastorační rady přebírá výše zmíněný koncept trojkroku pastoračního plánování, a podobných struktur spoluúčasti; srov. oddíl P 2.4 této dizertace).[100] Avšak pouze od apoštolského listu Christifideles laici (1988) se přímo do centrálních církevních dokumentů začíná prodírat i specifický výraz „pastorační plánování“ (na minimálně 19 místech v ústředních církevních dokumentech před NMI a na dalších více než 11 po NMI).[101]

Přitom lze v této souvislosti vysledovat stále sílící důraz na propojení pastoračního plánování a spirituality, vrcholící pak v Novo millennio ineunte (2000). Například Jan Pavel II. v Ecclesia in Asia (1999) mluví o pastoračním plánování v kontextu pojednání o farnostech, základních církevních společenstvích a nových hnutích a vyzývá k „‘dialogu života a srdce‘ neseném milostí Ducha svatého“, který má probíhat v každé diecézi, kde „vize společenství menších společenství může být realizována uprostřed komplexních sociálních, politických, náboženských, kulturních a ekonomických zkušeností“ (č. 25).

Novo millennio ineunte

Apoštolský list Jana Pavla II. Novo millennio ineunte (NMI)[102] může být v jistém smyslu chápán jako jakási „magna charta“ pastoračního plánování v církvi. A to nejen proto, že intenzivně používá „pastoračně-plánovací“ terminologii[103] a že nabízí důležité podněty k teologii, spiritualitě i praxi pastoračního plánování v církvi, ale také proto, že je sám o sobě konkrétním projevem papežovy snahy hledat pastorační priority pro život a službu církve v dnešním světě.

V pozadí NMI můžeme vyčíst následující teologické a praktické charakteristiky pozadí papežova pojetí pastoračního plánování:

·         Trojiční rámec: Celý teologický rámec pro toto „radostné dílo obnovy pastorační činnosti“ (NMI 29) je trojiční, v praxi založený na „cestě systematické katecheze s trinitárním obsahem“ (NMI 29; srov. NMI 4; 23 aj.), která byla papežem načrtnuta pro přípravné období před Jubileem 2000 v jeho listě Tertio millennio adveniente (srov. TMA 1).

·         Princip vtělení: Hned zpočátku je zde zdůrazněn inkarnační charakter Jubilea a celého křesťanského života a služby (srov. NMI 3; 20; 23), s praktickým důsledkem v silném důrazu na lokálnost, kontextualitu a praktickou akci (srov. NMI 3; 29 aj.; podobně již TMA 1).

·         Christocentrické jádro: V druhé části listu (srov. NMI 16–28) dosahuje koncept pastoračního plánování podle NMI svého hlubokého christocentrického jádra, které je silně zakotveno v kontemplativním stylu četby Písma a které sleduje cestu od daru Boží lásky v Kristu, skrze zkušenost víry prožívající hloubku Kristova tajemství v modlitbě, až k setkání s Božím Synem v jeho životě, utrpení, smrti, vzkříšení a trvalé provázející přítomnosti (srov. již silný antropologický důraz v TMA 1–16).

·         Kontemplativní ráz: Kontemplativní ráz této teologie je opakovaně podtržen ve třetí, praktičtěji orientované části listu (srov. především NMI 29–39). I když je jasně uznána potřeba lidské spolupráce s Boží milostí, velmi je zde zdůrazněna „priorita milosti“: „Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrž Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi!“ (NMI 29; srov. NMI 38).

·         Kontextuálnost: Ačkoli se zdá, že hlavní důraz je zde položen na „překlad“ hodnot evangelia do různých kultur či na „adaptaci“ pastoračních iniciativ s ohledem na specifické okolnosti každé místní církve (srov. NMI 29),[104] tím, že zdůrazňuje potřebu „zakořenění“ evangelia v konkrétních podmínkách místních církví, teologie v NMI je otevřena i více kontextuální, organické či antropologické perspektivě (srov. NMI 29, důraz na vzájemnost vztahu mezi církví a širší společností v NMI 58 a důraz na důležitost místní církve v NMI 3).

·         Communio-ekleziologie: Ve čtvrté části listu lze nalézt velmi silný ekleziologický důraz (srov. především NMI 42–48), zdůrazňující communio-ekleziologii (ekleziologii společenství), participaci, aktivní spoluzodpovědnost a vzájemné naslouchání uvnitř celého Božího lidu, včetně ekumenické dimenze (srov. NMI 48) a mezináboženského dialogu (srov. NMI 54–56). Vše je centrováno kolem vyvážené teologie místních církví, ve kterých „je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova” (NMI 3 s odkazem na ChD 11).

·         Praktické důsledky: Ačkoli teologie NMI má svůj výchozí bod přímo v Kristu (spíše než v „praxi“ či ve „zkušenosti“), stále je to teologie s velkým důrazem na konkrétní dopad v praktickém životě a službě: zaměřena na „novou evangelizaci“ (NMI 40), zdůrazňující „činné a konkrétní projevy lásky ke každému lidskému tvoru“ a „křesťanskou lásku k těm nejchudším“, podle níž „měří církev svou věrnost jako Kristovy Snoubenky“ (NMI 49), nevyhýbající se spoluzodpovědnosti za široké oblasti dnešní společnosti (srov. NMI 51–53).

·         Dialogický ráz: Ačkoli je zde velmi zdůrazněna potřeba aktivního hlásání evangelia a aktivní lásky, teologie NMI je stále teologií dialogu, který papež chápe jako „základní princip“, který, skrze „bdělé rozlišování“ a čtení „znamení času“ vede ke vzájemnému obohacení mezi církví a širší společností (srov. NMI 56, s referencemi ke GS 4; 11; 44).

·         Koncilní orientace: Konečně teologie NMI velmi zdůrazňuje potřebu správného čtení, široké znalosti a osobního přijetí dokumentů Druhého vatikánského koncilu, které jsou zde charakterizovány jako skutečné „bohatství“, výsledek „velké milosti, kterou církev ve 20. století obdržela“, a „bezpečný kompas“ sloužící k „bezpečné orientaci ve století, které se před námi otevírá“ (NMI 57).

Základní kroky onoho procesu, který NMI ve své třetí části souhrnně nazývá „pastoračním plánováním“ (lat. většinou „pastoralis ordinatio“, což by bylo také možné do češtiny možné vhodněji převádět dynamičtějším termínem „pastorační záměry“ či „pastorační směrnice“)[105] a ke kterému papež hned na začátku listu vyzývá všechny místní církve, velmi dobře shrnuje hned jeden z úvodních odstavců listu (srov. NMI 3), ve kterém lze objevit následujíc čtyři prvky:

1.      zhodnocení specifické situace (které odkrývá Boží dary a navazuje na ně a je zároveň realistické: „přijatou milost je třeba zhodnotit“, místní církve mají „ověřit opravdovost svého úsilí“);

2.      teologická reflexe a rozlišování (proces jasně zasazený do místního komunitního rozměru církve: místní církve, „shromážděné kolem svého biskupa“, „v naslouchání Božímu slovu“ a „v bratrském společenství“, se mají zamyslet nad tím, co „Duch svatý říká svému lidu“);

3.      plánování pastorační akce (to vše za účelem získání „nového elánu pro duchovní a pastorační činnost“ a vyústění do „předsevzetí a konkrétních postupů jednání“);

4.      obnovené svědectví života (konečným cílem je to, aby církev „více zářila rozličností svých darů a jednotou svého putování“).

Na konci první části listu je pak celá církev znovu jasně vyzvána k tomu, aby se pustila do přípravy „účinného pastoračního programu v období po Jubileu“ (NMI 15). Přímo s touto výzvou jsou pak spojeny dva centrální rysy papežova přístupu k pastoračnímu plánování, které se budou znovu a znovu vracet v celém listě (přičemž se zdá, že větší důraz je položen na rys druhý, který je na pozadí příběhu o Marii a Martě z Lk 10 chápán jako prioritní, směřující od „bytí“ ke „konání“):

·         pastorační plán či program musí být „účinný“ či „efektivní“;

·         pastorační plán či program musí být „zakořeněn v kontemplaci a modlitbě“.

Paragraf NMI 29, který se pastoračním plánováním v celém listě zabývá nejsystematičtěji, pak tyto centrální rysy dále podrobněji rozvíjí:

Východisko: Především je zde vášnivý důraz celé první třetiny našeho paragrafu na skutečnost, že v centru naší pozornosti musí jasně stát osoba Krista, jenž je středem trvalého „programu evangelia“ a „kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny“. Kristus jako východisko a evangelium jako trvalý neměnný „program“ jsou dva předpoklady k tomu, aby církev mohla počítat s různorodými kulturami a vést s nimi „opravdový a účinný dialog“.[106]

Cesta: Za další zaujme velká naléhavost a praktičnost výzvy všem místním pastýřům, aby „s důvěrou načrtli etapy budoucí cesty“ a „uvedli do souladu plány svých diecézí“ s ostatní církví, která je podpořena velmi manažerským stylem jazyka použitého v druhých dvou třetinách tohoto dlouhého paragrafu.[107]

Cíl: Ihned poté je však také zdůrazněn konečný cíl a ospravedlnění pro použití takovýchto plánovacích metod a prostředků: ty mají umožnit, „aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu“.

Charakteristiky: Nakonec jsou zde zdůrazněny některé konkrétní charakteristiky pastoračního plánování v papežově pojetí, a to lokálnost („program evangelia“ se má „vtělovat v dějinách každého církevního společenství“); široká participace (pastýři místních církví mají etapy budoucí cesty načrtávat „s pomocí nejrůznějších složek Božího lidu“); kolegialita (pastýři mají plány svých diecézí uvést „do souladu se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve“).

Přímé reference k „pastoračnímu plánování“ obsažené ve zbytku tohoto apoštolského listu je třeba již pak chápat spíše z perspektivy vlastního pastoračního obsahu (tj. v duchu „některých pastoračních priorit“ zmíněných na konci NMI 29 a dále pak rozváděných),[108] který vyplývá z papežova vlastního pastoračního plánování zaměřeného na celou církev, spíše než jako další reflexe o vlastním procesu pastoračního plánování obecně. Nicméně některé z těchto referencí je možné považovat za velmi dobré příklady a prohloubení výše zmíněných rysů pastoračního plánování. V tomto duchu mohou být tyto reference shrnuty přibližně takto:

Ústřednost Krista a spirituality, zdůrazňovaná již od počátku listu (srov. NMI 3; 15), je znovu podtržena v kontextu odstavců pojednávajících o pastoračních prioritách „svatosti“ a „modlitby“. Svatost je zde prezentována jako nutný „základ pastoračních programů“, které je třeba vytvářet „ve znamení svatosti“ (NMI 31), a o „výchově k modlitbě“ je konstatováno, že se „musí stát základním pilířem jakéhokoliv pastoračního programu“, kde je třeba věnovat „dostatečný prostor osobní i společné modlitbě“ (NMI 38). Později je tento centrální důraz ještě posílen rozvinutím „primátu milosti“, chápanému nejen jako „podstatný princip křesťanského vidění života“, ale také jako korektiv k pokušení myslet si, „že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat“ (NMI 38).

Potřeba praktické strukturální podpory na cestě pastoračního plánování je dále podpořena výzvou, že „je nutné co nejvíce dbát“ na „oblasti a nástroje, které […] zajišťují a garantují společenství“ (NMI 44), a zvláště pak na „orgány účasti předepsané kanonickým právem“ (např. kněžské a pastorační rady) (NMI 45). V souvislosti se zmínkou o nutnosti dalšího rozvoje římské kurie, biskupských synod a biskupských konferencí k tomu, aby byly skutečnými „nástroji společenství“, papež zdůrazňuje jednu z centrálních zásad dnešního managementu, totiž že i církev „musí velmi rychle a účinně reagovat na problémy dnešního rychle se měnícího světa“ (NMI 44).

Konečný cíl všech pastoračně-plánovacích procesů spočívající v činné službě lásky je znovu zdůrazněn tím, že „činné a konkrétním projevy lásky ke každému lidskému tvoru“ jsou chápány jako „zcela rozhodující“ nejen „pro kvalitu života jednotlivých křesťanů i celé církve“, ale i „pro pastorační plánování“ (NMI 49; srov. také „novou evangelizaci“ v NMI 40 a spoluzodpovědnost za společnost v NMI 51–53).

Hlavní charakteristiky pastoračně-plánovacích procesů, lokálnost, participace a kolegialita, jsou velmi silně zdůrazněny a do hloubky rozvinuty v kontextu pastorační priority nazvané „oblastí společenství (koinonia)“ (NMI 42) a v souvislosti s potřebou „učinit církev domovem a školou společenství“ (NMI 43). Papež toto vše shrnuje pod výraz spiritualita společenství, která má své ústřední jádro v „tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás“ a je vyjádřena ve schopnosti „vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve každého bratra ve víře jako ‘ty’ kdo jsou naší vlastní součástí‘„, abychom dokázali sdílet jich „radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství“ (NMI 43) a „dát prostor všem darům Ducha svatého“ v “organické integraci všech oprávněných rozdílů“ v různosti oficiálních i neformálních služeb (NMI 46).

Rozvoj spirituality společenství je jasně chápán nejen jako pastorační priorita, ale také jako nutná podmínka pro „plánování konkrétních iniciativ“ (NMI 43). Všichni věřící jsou spolu s pastýři vyzýváni, aby „byli na základě vzájemné otevřenosti a priori jednotní v tom, co je podstatné, a aby hledali také ve sporných otázkách soulad a nejlepší řešení“ (NMI 45). Pastýři zvlášť jsou velmi intenzivně vyzýváni, aby „intenzivně naslouchali celému Božímu lidu“, což je podpořeno prameny duchovní tradice (sv. Benedikt a sv. Paulín z Noly),[109] které ukazují, že účelem takovéhoto naslouchání je účast na Boží inspiraci, otevření se Duchu svatému vanoucího „z každého věřícího“, „vtisknutí duše institucionálnímu řádu“ a podpora „důvěry a otevřenosti“ ve spojení hierarchické struktury a charismatu (srov. NMI 45).[110]

Postjubilejní dokumenty

Nejnovější církevní dokumenty, kromě různých aplikací hlavních důrazů z NMI na specifické situace, přinášejí jen poměrně málo nových inspirací pro oblast pastoračního plánování. Nicméně pět z těchto inspirací stojí za to alespoň krátce zmínit.[111]

Dokument kongregace pro zasvěcený život, Starting Afresh from Christ (2002), nabízí zajímavé pojetí „spirituality více církevní a komunitní“, spirituality jakožto „pedagogiky a pastorace svatosti“, jejíž „duší a animátorem je Duch svatý“ (č. 20).

Dokument kongregace pro klérus, zvaný Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (2002), upozorňuje na nebezpečí zúžení chápání „pastoračního plánu“ pouze na „sociální tématiku chápanou výhradně z antropologického pohledu“ a varuje před nebezpečím situace, kdy se dává „větší důraz na manažerské než na pastorační vedení“ vedoucí k “nahromadění ne vždy nezbytných struktur“, které pak na kněze kladou „přemrštěné nároky“ (č. 29).

Apoštolský list Jana Pavla II. Pastores gregis (2003) pak vyzývá biskupy, aby zachovávali soulad mezi pastoračním plánováním a dalšími rozměry duchovního života (č. 23).

Encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia (2003) ve svém závěru připomíná výzvu k pastoračnímu plánování jakožto „programu evangelia“ z NMI a prohlašuje, že „uskutečňování tohoto programu obnoveného zápalu v křesťanském životě prochází skrz eucharistii.“ K tomu pak papež dodává: „Každé úsilí o svatost, každá činnost tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání církve, každé provedení pastoračních plánů musí čerpat nezbytnou sílu z eucharistického tajemství a k němu se musí zaměřovat jako k svému vyvrcholení. […] Kdybychom zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na svou krajní nouzi?“ (č. 60)

Konečně nový direktář pro službu biskupů Apostolorum successores (2004) varuje biskupy před „snadnými, ale škodlivými reakcemi na předpokládané ‘krizové situace’, […] kterým by bylo možné se vyhnout lepším pastoračním plánováním” (č. 112, s odvoláním na ChL 23, EdE 29–33) a v souvislosti s diecézní synodou je povzbuzuje ke „komplexnímu pastoračnímu plánování” (č. 171)

1.2.9        Souhrn: Základní profil PRF v nauce církve

Základní body nauky učitelského úřadu církve o pastoračních radách (především diecéz­ních, ale ve světle Omnes christifideles analogicky i o pastoračních radách farnosti) lze shr­nout takto:

·         Teologický základ: Teologickým základem pro práci pastoračních rad je koncilní nauka o společenství a spolupůsobení všech věřících různých stavů, povolání, charismat a rolí na jednom poslání církve a na ní navazující „communio-ekleziologie“. Teologickým základem časných tzv. „apoštolátních“ rad (vznikajících na základě AA 26 a v dalších dokumentech dále nerozvíjených) byla teologie apoštolátu laiků a s ní související koncept autonomie světských skutečností.

·         Smysl a účel: Smyslem ustanovení pastoračních rad je vytvoření institucionálního pro­storu pro dialog, rozvoj společenství, spoluzodpovědnost, spolupráci, pomoc pastýřům při rozhodování, podporu pastorační činnosti a misijního poslání církve, což vše má sloužit prohloubení života Božího lidu podle evangelia.

·         Hlavní úkol: Hlavním úkolem pastoračních rad je naplňovat jejich výše popsaný smysl tím, že průběžně zajišťují proces pastoračního plánování, který zahrnuje především (a) zkoumání pastorační situace, (b) zvažování výsledků tohoto zkoumání a (c) vyvozování praktických závěrů.

·         Zaměření: Pastorační rady se mohou a mají při své práci zaměřovat na vše, co souvisí s pastoračním působením (včetně apoštolské práce církve), z čehož jsou však vyloučeny obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principů nebo zákonů univerzální církve a pastorační otázky, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení. I takovéto otázky však mohou pastorační rady zvažovat a předkládat k rozhodnutí příslušným pastýřům. Zvláštní citlivost je předpokládána vzhledem k chudým a trpícím.

·         Organizační roviny: Původně pro diecézní rovinu zamýšlený koncept pastoračních rad podle ChD 27 byl pozdějším vývojem nauky přenesen i na rovinu farní či regionální. Rady laického apoštolátu koncipované podle AA 27, v církevních dokumentech však dále nerozvíjené, byly oproti tomu od počátku zamýšleny na všech možných or­ganizačních úrovních od farnostní a po mezinárodní.

·         Řádná součást struktur: Pastorační rady jak na rovině diecézí, tak na rovině farností, sice z důvodu respektu k různým mimořádným situacím v některých místních církvích či farnostech (především malý počet farníků) nejsou vyhlášeny jako povinné, avšak jsou považovány za zcela běžnou a řádnou součást pastoračních struktur, k jejíž realizaci jsou biskupové a faráři intenzivně povzbuzováni. Zároveň jsou vyzýváni, aby, pokud podmínky pro jejich ustavení zatím nenastaly, spolupracovali na jejich vytvoření.

·         Kompetence: Pastorační rady jsou považovány za orgány spoluúčasti s „pouze porad­ním hlasem“ („consilium“), který však má velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí a pastýři si jej mají velmi cenit a vážně zvažovat. V diecézních pastoračních radách (tedy analogicky i v pastoračních radách farnosti) lze dle církevních dokumentů spatřovat prostor nejen ke „spolupůsobení“ či „spolupráci“, ale také ke „spolurozhodování“, přičemž pastorační rady jsou považovány za nástroje účasti věřících na „řídící moci“ či na „procesech rozhodování“, aniž by se ovšem samy o sobě staly „rozhodovacími orgány“ („concilium“) a aniž by se řídily „pravidly parlamentární demokracie“. Aby mohly pastorační rady dobře fungovat, potřebují jak „právnickou moudrost“, tak „spiritualitu společenství“.

·         Složení: V pastoračních radách mají být zastoupena všechna základní „povolání” či „role“ v církvi (duchovní, řeholníci, ostatní věřící), přičemž členové pastoračních rad mají být v plném společenství s katolickou církví, mají být schopni přijmout a řádně vykonávat tuto roli v církvi, mají se těšit obzvláštní vážnosti a moudrosti či mít pevnou víru, dobré mravy a moudrost a musí odpovídat normám vyžadovaným kanonickými předpisy (např. nemohou to být rozloučení manželé, kteří uzavřeli civilní sňatek). Ačkoli nejsou členové rad „reprezentanty“ v  právním smyslu zastupitelské demokracie, jejich výběr má být natolik pestrý, aby rada „zobrazovala“ celkové složení Božího lidu, avšak jejich počet nemá být příliš velký.

·         Způsob výběru členů: Ohledně způsobu výběru členů diecézní pastorační rady je stano­veno, že mají být „zvlášť vybráni“ způsobem určeným diecézním biskupem. Systémy výběru mohou být různé, přičemž systém založený na volbě či zahrnující volbu je možný, avšak není nezbytný. Pokud je však volba použitá, měl by mít biskup právo posledního slova, např. formou konečného potvrzení zvolených členů. O způsobu výběru členů pastorační rady farnosti není nikde žádná specifická směrnice, tudíž by se biskup při tvorbě stanov, které způsob výběru mají upřesňovat, měl řídit podobnými zásadami, jako v případě rady diecézní.

·         Předsednictví: U pastoračních rad podle ChD 27 a navazujících dokumentů se předpokládá, že rada svoji službu vykonávají pod předsednictvím pastýře (biskupa, faráře). Rozhodnutí při setkání pastorační rady farnosti, která se shromáždila bez předsednictví faráře či proti jeho vůli jsou neúčinná či neplatná. Ve zvláštních případech se ovšem připouští, aby konkrétní pastýř předsedal skrze svého delegáta, případně aby svěřil moderování setkání někomu z členů rady. Rady podle AA 26 nemají předsednictví nijak zvlášť upraveno. Témata k jednání předkládá pastýř nebo i všichni členové rady, pokud je pastýř akceptuje.

·         Trvalost: Pastorační rada je podle církevních dokumentů „trvalou institucí“, jejíž člen­stvo však může mít charakter „dočasný“ (je přímo doporučeno, aby členství bylo ča­sově omezeno, případně aby pro zajištění kontinuity byl použit „rotační systém“ vý­měny členů). Pokud se uvolní úřad diecézního biskupa (analogicky pak také úřad faráře), rada „ustává ve své činnosti“ (dle jiných čtení „přestává existovat“). Biskup také může pastorační radu rozpustit, jestliže neplní úkoly, které jí přináleží.

·         Způsob práce: Základní způsob práce pastoračních rad je daný „trojkrokem“ pastorační reflexe (zkoumání, zvažování, vyvozování praktických závěrů), kterým je strukturováno „společné uvažování“ rady. Je doporučena předchozí příprava na setkání, studium materiálů a vzájemná výměna zkušeností. Pastorační rady se neřídí pravidly parlamentární demokracie, avšak pastýři mají naslouchat i těm nejmladším a očekávat, že Duch svatý může vanout z každého věřícího. Rada pracuje na základě „daru rady“ pocházejícího z Ducha svatého. Předpokládá se konsenzuální rozhodování, pro nějž je nutná vzájemná otevřenost a apriorní jednota v tom, co je podstatné, aby bylo možno také ve sporných otázkách hledat soulad a nejlepší řešení. Pastýř může radou zpracované materiály následně akceptovat a ve své autoritě je nařídit k realizaci či promulgovat.

·         Pastorační plánování: Pokud je od pastoračních rad očekáváno rozvíjení procesů pasto­račního plánování, lze říci, že v pojetí církevních dokumentů jde o Duchem sva­tým nesený a koncilem inspirovaný strukturovaný dialog evangelia, života a srdce, který má tyto charakteristiky: trojiční rámec, princip vtělení, christocentrické jádro, kontemplativní ráz, kontextuálnost, communio-ekleziologie, praktické důsledky, dialo­gický ráz, koncilní orientace. Dynamika jeho základního pastoračně-plánovacího pro­cesu pak v tomto pojetí vychází ze zhodnocení situace, vede přes teologickou reflexi a rozlišování a skrze plánování pastorační akce chce přispět k obnovenému svědectví ži­vota. Pastorační plán má být „efektivní“ a zároveň „zakořeněný v kontemplaci a mod­litbě“. Jeho základními charakteristikami pak jsou lokálnost, participace a kolegialita, vyznačuje se ústředností christocentrické spirituality, potřebuje praktickou strukturální podporu a realizuje se v důvěře pramenící ve „spiritualitě společenství“, jejíž rozvoj je považován za nezbytnou podmínku pastoračního plánování.

1.3        PRF v kontextu některých zahraničních zápasů o jejich pojetí

Na rozdíl od situace v tehdejším Československu,[112] ve svobodném světě se pastorační rady farností v 70. a 80. letech minulého století rozvíjely v mnohem intenzivnějším dialogu s učitelským úřadem církve interpretovaném ve světle systematické pokoncilní teologie, často i v konfrontaci s prakticko-teologicky reflektovanou pastorační praxí. Protože přehled o těchto „zápasech“ o pojetí pastoračních rad v zahraničí může být jednou z důležitých informací i pro naše dnešní hledání jejich tváře v české církevní provincii, představíme níže alespoň dvě hlavní „řečiště“, kudy se tento zápas ve světě ubíral. Z jazykových i časových důvodů se zde omezíme na prezentaci vývoje pojetí PRF na jedné straně ve Spolkové republice Německo (jako zástupce německy mluvících oblastí, nejvíce ovlivnivších pojetí PRF u nás) a na straně druhé ve Spojených státech amerických a v Irské republice (jako zástupců anglicky mluvících oblastí jak za oceánem, tak v Evropě).

1.3.1        Spolková republika Německo

Rozvoj farních rad v pokoncilním období

Pro porozumění specifik vývoje pojetí farních či pastoračních rad v Německu,[113] které se otisklo i do místního partikulárního práva, je důležitá znalost vývoje tzv. Pfarrgemeinderäte (dosl. „rady farních obcí“) či Laienräte („laické rady“) v prvním období po 2. vatikánském koncilu. Po skončení koncilu vydala Německá biskupská konference dokument shrnující zásady a doporučení k novému uspořádání apoštolátu laiků,[114] kde s odvoláním na Apostolicam actuositatem čl. 26 stanovila závazné směrnice pro strukturu poradních orgánů[115] a pověřila Centrální výbor německých katolíků, aby k tomuto dokumentu vypracoval vzorové stanovy.[116] Tyto stanovy pak byly potvrzeny v německých diecézích jejich jednotlivými biskupy jakožto zákonodárci.[117] Na tomto právním základě byl koncem 60. let postaven rozvoj „laických rad“ na farní (Pfarrgemeinderäte; dále „farní rady“), vikariátní (Dekanatsräte; dále „vikariátní rady“) i diecézní rovině (Diözesanräte; dále „diecézní rady“).

Würzburgská synoda

Ve snaze rozvinout poselství 2. vatikánského koncilu v místní církvi byla v letech 1971–1975 organizována Společná synoda biskupství ve Spolkové republice Německo (tzv. Würzburgská synoda).[118] Podobné synodální procesy v těchto letech probíhaly i v Německé demokratické republice.[119] Ve světle prvních zkušeností s „laickými radami“ byl na této synodě kromě sedmnácti dalších dokumentů v roce 1972 schválen také dokument nazvaný Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche (Räte und Verbände).[120] Ten ve své třetí části věnované rámcovému řádu pro struktury spoluzodpovědnosti v diecézi obsahoval také Rahmenordnung für Pfarrgemeinderat. Zde je stanoveno, že „farní rady slouží rozvoji živé obce a realizace spásného poslání církve v tomto světě“ a že „v každé farní obci je třeba vytvořit farní radu“.[121] Synoda zde vycházela z návrhu VII. přípravné komise, která doporučila, aby na rovině farností nebyly zřizovány dva orgány, jeden věnující se rozvoji laického apoštolátu podle Apostolicam actuositatem (AA 26)[122] a druhý fungující jako pastorační rada podle Christus Dominus (ChD 27)[123] a Omnes Christifideles (OCh 12),[124] ale aby zde byl z praktických důvodů zřízen jen jeden jediný orgán naplňující ve dvou různých logikách fungování oba úkoly.[125] Synoda zároveň doporučila, aby farní rada „podle věcných oblastí“ splupůsobila buď jako konzultační orgán nebo jako rozhodující orgán[126] a aby předsedajícím farní rady nebyl pokud možno farář.[127] Předsedající (nebo pokud je předsedajícím farář, pak zastupující předsedající) má pak podle synody za úkol „pečovat o živou a dnešní době srozumitelnou službu farní rady v oblasti služby světu“.[128] Farář však může, podle doporučení synody, „na základě své pastorační zodpovědnosti dané jeho úřadem“ se závěry rady nesouhlasit, zároveň však vysvětlit důvody tohoto nesouhlasu; takovéto usnesení pak není přijato.[129]

Nové stanovy farních rad, které pak vydávali biskupové jednotlivých německých diecézí, se pohybovaly v rámci této základní směrnice a většinou odrážely onen dvojí charakter či dvě funkce, které těmto radám daly do vínku koncilní dokumenty Christus Dominus a Apostolicam actuositatem (srov. příloha P 2.1).[130]

Po vydání nového Kodexu kanonického práva

Je na první pohled zřejmé, že po vydání nového Kodexu kanonického práva v roce 1983 bylo třeba se nějak vypořádat s očividnými rozdíly mezi dosavadním partikulárním právem německých diecézí a kánonem týkajícím se pastoračních rad farností v novém CIC (kán. 536; srov. příloha P 2.4).[131] Ten totiž mluví o jediném úkolu pastorační rady farnosti (podpoře pastorační činnosti), pastorační rada není ve farnosti povinná (pokud to tak nerozhodne biskup po poradě s kněžskou radou), má pouze poradní hlas a jejím předsedajícím je nutně farář. Klíčová otázka následné diskuse pak byla, zda „laické rady“, které se po koncilu vyvinuly v německých diecézích, musí být nyní transformovány na „pastorační rady“ fungující podle nového kodexu.[132] A to především ve světle ustanovení tohoto kodexu, který říká, že jeho účinností se „zrušují ostatní všeobecné nebo místní zákony, které jsou v rozporu s ustanovením tohoto kodexu, pokud o místních zákonech není výslovně stanoveno jinak“ (CIC, kán. 6 § 1 2°).

Podle Joachima Eckarta se v diskusi o této otázce vyprofilovaly tři odlišné pozice:[133]

(1)   První pozice[134] dosavadní farní rady na základě jejich vlastního nároku s pastoračními radami podle CIC, kán. 536 v podstatě ztotožňuje. I přesto, že tyto farní rady se samy chápou jako rady s jakousi dvojí identitou, tj. identitou „pastorační rady“ (Pastoralrat) a identitou „rady katolíků“ (Katholikenrat), podle této první pozice je třeba farní radu (Pfarrgemeinderat) chápat jako jeden jediný orgán existující v rámci úřední církevní struktury ve smyslu pastorační rady farnosti. Z toho (s odvoláním na CIC, kán. 6 § 1 2°) by pak vyplývalo, že všechna ustanovení, která v diecézních stanovách pro farní rady odporují CIC, kán. 536, musí být považována za neplatná a tudíž zrušená.

(2)   Druhá pozice[135] chápe farní radu na základě stanovení úkolů, které jí jsou připisovány Würzburgskou synodou, primárně jako poradní grémium sloužící podpoře a koordinaci apoštolátu laiků a sekundárně jako poradní orgán faráře v pastoračních otázkách. Proto jí podle této pozice přináleží nejen poradní, ale také rozhodovací role a vůči pastorační radě podle CIC, kán. 536 může být považována za právní aliud. Z toho by pak vyplývalo, že dosavadní stanovy farních rad jako i nadále platné partikulární právo zůstávají beze změny a v osvědčené praxi je možné pokračovat.

(3)   Třetí pozice[136] pak farní radě na jedné straně připisuje úkoly pastorační rady podle CIC, kán. 536, na straně druhé pak ale tvrdí, že šíře záběru úkolů farní rady je větší a tyto úkoly přesahuje. Protiklad mezi dosavadními statuty a novým kodexem je pouze zdánlivý, protože lze ukázat, že jejich ustanovení konvergují. Z toho by pak opět vyplývalo, že žádné změny nejsou nutné. I tam, kde někde pastorační radě předsedá laik, podle stávajících stanov stejně faráři patří role jakéhosi „skrytého“ předsedajícího tím, že pastorační otázky jsou diskutovány spolu s farářem, kterému přináleží právo veta, které mu umožňuje zabránit přijetí usnesení, což samo o sobě podtrhává konzultativní charakter farní rady.

Když se těmito otázkami zabývala Německá biskupská konference,[137] pověřila odbornou pracovní skupinu vypracováním posudku právní situace a požádala ji o předložení odborného stanoviska. Podobnou pracovní skupinu vytvořil i Centrální výbor německých katolíků. V roce 1987 se pak celé problematice věnovalo mimořádné zasedání „Společné konference“[138] v přítomnosti zástupců obou pracovních skupin a dospělo k závěru, že stanovy a praxe laických rad rozvinutých v německých diecézích nemusí být měněny (což odpovídá výše uvedené pozici č. 2). Tyto stanovy jsou podle tohoto názoru i nadále platným partikulárním právem, protože novému Kodexu kanonického práva z roku 1983 neodporují.[139]

Dnešní dvoukolejnost farních – pastoračních rad

Výše zmíněný dvojí charakter farní – pastorační rady tak je zachován ve stanovách pastoračních rad na úrovni farností[140] většiny německých diecézí i v průběhu devadesátých let a i dnes je často zcela běžně vnímán jako dvě funkce jednoho orgánu.[141] Dobře je to vidět např. na stanovách pro farní rady v mnichovské arcidiecézi z 1. prosince 1993[142] (podobné formulace lze číst i v mnoha dnes platných stanovách dalších německých diecézí, které byly do dnešní podoby většinou aktualizovány pouze kvůli změněné struktuře farností a větších pastoračních obvodů, a ne kvůli změně jejich základního konceptu).[143] Stanovy většinou také zdůrazňují, že farář ve svém pastýřském pověření od biskupa není farní radou vázán a že různá katolická sdružení ve farnosti si vůči farní radě zachovávají svoji autonomii.[144]

Vztah farních rad ke správě majetku

Nakonec ještě zmiňme některá specifika vztahu farní rady v Německu ke správě církevního majetku a tudíž i k církevním právem požadované ekonomické radě farnosti. V bavorských diecézích[145] to je např. regulováno tak, že Kirchenverwaltung (tj. orgán správy majetku farnosti, který má v Německu i jisté kompetence ze světského práva) určí jednoho ze svých členů, který je zván k účasti na zasedáních farní rady jako host s právem vyjádření názoru. Podobně i předseda farní rady nebo jeden z jeho zástupců jsou zváni, také s právem vyjádření názoru, k účasti na zasedáních Kirchenverwaltung. Kirchenverwaltung je kromě toho povinno si před vydáním rozpočtu farnosti vyžádat stanovisko farní rady a, pokud je toto stanovisko farní rady v rozporu s předloženým návrhem rady ekonomické, toto předložit církevní dozorčí radě (kirchliche Aufsichtsbehörde). Podobně je tomu i u jiných důležitých rozhodnutí, které Kirchenverwaltung činí. Kirchenverwaltung je také povinno poskytnout farní radě nutné finanční prostředky pro její činnost, např. schválením paušálního rozpočtu, který si pak již farní rada spravuje sama.

Würzburgská synoda ve výše zmíněném dokumentu navrhovala,[146] že by služba farní rady mohla být integrována se službou správy majetku v té formě, že farní rada by pro úkoly správy majetku a financí vytvořila grémium, které by podle pastoračních směrnic farní rady vytvářelo rozpočet farnosti a dohlíželo nad jeho realizací. Zdá se však, že toto doporučení zatím nebylo v německých diecézích příliš akceptováno.[147]

Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad

Řešení spočívající v legalizaci oné „dvoukolejnosti“ farních rad popsané výše je však zvlášť v poslední době v Německu znovu a znovu podrobováno kritice. Na základě konkrétních zkušeností se totiž zdá, že se dlouhodobě prokazuje jako poměrně nepraktické[148] a že pokusy o sladění této praxe s novým Kodexem kanonického práva nakonec nepřinesly očekávané ovoce.[149]

Dnes se lze v pastorační praxi setkat především se dvěma přístupy k tomuto problému, které pak doplňuje přístup třetí, vycházející spíše z akademické sféry praktické či systematické teologie:

(A)    První přístup staví na předpokladu, že problém konfliktních kompetencí vůbec nenastává, pokud mezi farářem a farní radou panuje důvěryplný vztah, který všechny tyto právní detaily, zda má farní rada jen radit, nebo také může rozhodovat, činí nadbytečnými. Farář je přeci také členem farní rady a nevystupuje tedy jako její nepřátelský protějšek.[150]

(B)     Druhý přístup se snaží problém řešit spíše v současnosti dostupnými nástroji partikulárního práva a snaží se v diecézních stanovách pro farní rady či v jiných dokumentech partikulárního práva kompetenční vztah mezi farářem a farní radou precizovat. Někde se to děje tím, že je snaha přesněji určit, ve kterých oblastech má farní rada zastávat poradní a ve kterých rozhodovací roli,[151] jinde je postřehnutelná tendence vymezit farní radě pouze konzultační roli ve smyslu pastorační rady podle CIC.[152]

(C)     Třetí přístup vychází z předpokladu, že církevní právo v současné podobě upřednostňuje hierarchický princip před principem synodálním a nedostatečně kodifikuje koncilní pojetí církve jakožto Božího lidu. Snahu o dělení kompetencí mezi „nositele úřadu“ a „laiky“ podle oblastí působení církve „uvnitř“ a „ve světě“ odmítá, protože toto dělení neodpovídá koncilnímu pojetí církve jako communia společně spásně působícího v širší společnosti. Na základě těchto východisek navrhuje změnit kán. 536 CIC tak, aby farní rada jakožto ‚pastorační rada‘obdržela rozhodovací právo.[153]

Jak jsme viděli dříve, stanovy většiny diecézí z bývalého Západního Německa i ve svých nedávných aktualizacích (provedených již v prvním desetiletí tohoto století často pod tlakem potřeby přizpůsobit organizační struktury novému členění farní správy na různé větší pastorační celky) si stále zachovávají původní „dvoukolejný“ koncept daný Würzburgskou synodou a stále i formálně vykazují tento společný vzor.[154] Ve stanovách několika z nich najdeme sice mírně odlišnou strukturu úkolů a pojetí práce, ale pořád se zachovaným dvojím charakterem.[155]

Cestu úplného odpoutání se od základních inspirací Würzburgské synody z AA 26 pak zvolila diecéze Regensburg (2005) ve své reformě poradních struktur. Tuto reformu lze považovat za typický příklad snahy vymezit poradním orgánům v diecézi i ve farnostech pouze konzultační roli ve smyslu pastoračních rad podle CIC, kán. 512 a 536.[156] Protože procesy a diskuse spojené se zaváděním této reformy ukazují na určité klíčové oblasti našeho tématu a protože, jak vyplývá ze srovnávací studie stanov českých diecézí (srov. část 2.3 této dizertace), řezenská diecéze se pravděpodobně stala hlavní inspirací při tvorbě stanov farních rad u nás, představíme tento proces a jeho výslednou podobu podrobněji v příloze P 3.

Praktické pomůcky pro rozvoj farních rad v dnešním Německu

Je otázka dalšího rozvoje farních rad skutečně jen pastorační otázkou nalezení cest k harmonickým vztahům postaveným na důvěře a vzájemném respektu? Nebo to je otázka pro partikulární právo, která již dnes má dostatek manévrovacího prostoru, který by mohlo využít k posílení synodálního rozměru rozhodování skrze farní rady? Nebo jsou k tomuto posílení skutečně třeba i některé změny v právním kodexu univerzální církve? A je toto posílení vůbec na místě? Není třeba spíše vzít vážně literu dnešního kodexu a fakt, že veškeré rozhodovací pravomoci má farář, který jistě bude vždy vděčný za moudré rady pastorační rady?

Jak jsme viděli výše, právě toto jsou otázky, které si v dnešním Německu kladou lidé zabývající se tématem služby farních pastoračních rad. A způsob, jak jsou tyto otázky řešené, také ovšem ovlivňuje různé praktické pomůcky, které jsou na podporu služby farních rad v Německu dnes k dispozici. Protože není možné (a pro naše účely ani nutné) zde o nich podat nějaký vyčerpávající přehled, uvedeme alespoň tři z nich jako typické příklady dnes používaných pomůcek založených na odlišných premisách.

První z těchto pomůcek je příručka Handbuch für den Pfarrgemeinderat (1996),[157] kterou v roce 1996 vydal Landeskomitee der Katholiken in Bayern. Tato příručka se skládá z mnoha příspěvků od nejrůznějších autorů, většinou známých odborníků ve svém oboru,[158] zahrnujících prakticko-teologické základy farní obce, východiska a základy pro práci farních rad a podněty pro nejrůznější oblasti práce farní rady. Svými východisky tato příručka navazuje na oficiální pojetí farních rad v Německu jako orgánů s dvojím účelem: poradních grémií faráře v oblasti pastorace a koordinačních grémií nejrůznějších pastoračních služeb ve farnosti neboli nejrůznějších oblastí „laického apoštolátu“. Svým výběrem témat, ale i zpracováním východisek, pak příručka dává jasně najevo, že těžiště práce farních rad spatřuje spíše v onom druhém účelu.

Druhou z pomůcek, které zde chceme představit, je nedávno vydaná kniha Klause Roose Weichen stellen im Pfarrgemeinderat (2006).[159] Poté, co autor v prvním díle této příručky shrne základní teologická východiska pro pochopení poslání církve a z tohoto poslání plynoucí roli farní rady (a to v duchu výše popsané „třetí pozice“ s návrhem posílení synodálního rozměru rozhodování v církvi změnou kán. 536 CIC), se ve druhém díle knihy zabývá praktickými tématy, která mohou pomoci zkvalitnit a prohloubit práci farních rad i za současného právního stavu. Ve třetím díle své knihy pak autor prezentuje tři vlastní podněty a nabízí je čtenářům k diskusi. Podle Roose je v pastoračních radách a skrze jejich službu ve farnostech zapotřebí:[160]

1.      získat šířku (otevřít se duchu mnohotvárnosti, stát se schopnými žít v pluralismu a nerozvíjet jednostrannou, ale mnohotvárnou pastoraci);

2.      získat hloubku (uprostřed tohoto pluralismu být schopni žít a prezentovat vlastní jedinečný profil spočívající v prioritě vztahu k Bohu před vztahem k církvi, prioritě víry před morálkou a v prioritě člověka před tradicí);

3.      získat život (žít z kořenů biblické zvěsti a odtud znovu a znovu čerpat potravu a inspiraci pro život i službu).

Třetí z příruček vzniklých za účelem podpory práce farních rad se nazývá Aus Überzeugung… Hilfen zur Arbeit im Pfarrgemeinderat (2007)[161] a byla vydána biskupským ordinariátem v Regensburgu, aby v pastorační praxi podpořila zavádění nového konceptu pastoračních rad v diecézi, o kterém jsme se zmiňovali již výše (podrobně srov. příloha P 3). Z charakteru i obsahu příručky vyplývá, že farní rady se v řezenské diecézi dnes chápou jako poradní grémia pomáhající faráři rozvíjet pastoraci ve farnosti tím, že spolu s ním analyzují pastorační situaci, plánují konkrétní pastorační projekty, které pak pomáhají také realizovat. Po načrtnutí teologických základů a struktur laického apoštolátu se příručka věnuje vysvětlení úkolů farní rady a různých rolí uvnitř rady a přibližuje její práva a povinnosti. Kromě různých místních kontaktních informací příručka obsahuje např. přehlednou tabulku různých fází pastoračního plánování, praktické podněty pro práci v tematických komisích či pracovních skupinách, rady pro spolupráci uvnitř farní rady i navenek či podněty pro přípravu zasedání rady a pro řešení konfliktů.

1.3.2        Spojené státy americké

Farní rady ve Spojených státech v prvním pokoncilním období

Podobně jako v Německu, i v USA[162] následoval v prvním období po koncilu prudký rozvoj tzv. farních rad (parish councils). Podle Marka F. Fischera,[163] farní rady tohoto prvního pokoncilního období byly jakýmisi quasi-demokratickými grémii. Tyto rady se snažily především o zapojení co nejvíce farníků do života a služeb farnosti (v čemž spatřovaly hlavní účel koncilního učení o radách laického apoštolátu v AA 26, na nějž většinou navazovaly), nespecializovaly se na nějaký konkrétní jednotlivý úkol a zaměřovaly se na celou šíři života a služby farnosti včetně správy financí a majetku.[164]

Tyto první rady byly velmi ovlivněny americkou parlamentární demokracií a snažily se být v tomto smyslu „reprezentativními“ (a proto také volenými) grémii,[165] která se také většinou řídila zásadami anglosaské parlamentní demokracie i v celém svém způsobu práce.[166] Při svých setkáních tyto rady sice kromě vstupní a závěrečné modlitby nepraktikovaly nějaké hlubší spirituální praktiky, ale byly neseny spiritualitou sdílené zodpovědnosti spolu s faráři ve společném poslání církve. Kladly důraz na participaci, proces a praktické záležitosti.

Většina tehdejších autorů[167] doporučovala rozvinutí systému stálých komisí (méně častěji pak také dočasných pracovních skupin) jakožto prostředku pro posílení zapojení farníků do společného apoštolátu, přičemž zde byla činěna přímá spojnice ke koncilnímu dekretu Apostolicam actuositatem a jeho výzvě k zakládání rad i na úrovni farností, které by mohly „sloužit vzájemné koordinaci různých sdružení a prací laiků“ (AA 26).

Co se týče kompetence těchto rad, častěji bylo preferováno, aby měly také rozhodovací pravomoci, avšak jejich praktická realizace často závisela na konkrétním faráři, kterému bylo často vyhrazeno právo veta. Zdá se, že kompetence farních rad byly v těchto prvních letech ujasněny jen velmi vágním způsobem. I když z těchto důvodů mohly mezi farářem a farní radou vznikat kompetenční spory a přetahování se o „moc“, Mark F. Fischer na základě podrobného studia pramenů z té doby dospěl k názoru,[168] že to nebylo tak rozšířenou charakteristikou tohoto období, jak někteří autoři předpokládali.

Některé slepé uličky v rozvoji amerických farních rad

Počátkem 70. let byly v katolické církvi ve Spojených státech iniciovány dva pokusy vytvořit na biskupech nezávislý konzultativní orgán na národní úrovni.[169]

První z těchto iniciativ bylo vytvoření rady laiků na národní úrovni nazvané National Council of the Catholic Laity (NCCL; ustavena byla 12. listopadu 1971) a navazující na do jisté míry tendenční interpretaci AA 26. Dva členové této rady se stali horlivými propagátory farních rad v první polovině 70. let a NCCL sama vydala alespoň tři knihy věnující se tématům jako je spoluzodpovědnost či život farnosti. Poslední z těchto knih, která byla napsána v úmyslně provokativním stylu s úmyslem vyprovokovat dialog o vztahu mez církví a širší společností, narazila na odpor biskupů a její vydání bylo zrušeno. NCCL postupně ztratil podporu i těch organizací, které stály u jeho zrodu,[170] a bez podpory biskupů ztratil na své efektivitě. Podle Marka F. Fischera může být tato iniciativa označena za jednu ze „slepých uliček“ v procesu rozvoje poradních grémií v USA.[171] Za nepřijetím NCCL nejspíše stály především dvě obavy: za prvé obava z jeho nezávislosti na hierarchii a za druhé obava z narušení linií zodpovědnosti (nezávislý NCCL ve spolupráci s diecézními radami laiků měl mít na starosti koordinaci farních rad a formaci jejích členů).[172]

Druhou z těchto iniciativ byl návrh, který byl učiněn na sympóziu organizovaném Fordhamovou univerzitou 3. – 5. dubna 1970 Americkou společností kanonického práva.[173] Její účastníci nejen že vyzvali k ustavení pastorační rady na národní úrovni (National Pastoral Council; NPC), ale také doporučili, s odvoláním se na konkrétní historické demokratizující procesy v americké církvi, aby tato rada měla v kompetenci volit biskupy a vydávat legislativu pro církev ve Spojených státech. Zdá se, že se však američtí biskupové těchto návrhů zalekli a po vydání oběžníku Omnes christifideles v roce 1973 (srov. přílohy P 1.7 a P 2.3), který ustavení pastorační rady na vyšší než diecézní rovině (v reakci na zkušenosti s holandskou národní pastorační radou) nedoporučuje.

Vliv těchto iniciativ na farní rady byl samozřejmě pouze nepřímý, ale přesto důležitý. Podle Marka F. Fischera spočíval především v tom, že tyto iniciativy ukázaly farním radám určité slepé uličky, a to především ve třech oblastech:

(1)   Farní rady v USA se nikdy nestaly „radami laiků“ a argument, že 2. vatikánský koncil zamýšlel iniciovat zakládání takovýchto rad, nikdy nepřevážil.

(2)   Farní rady v USA nebyly nikdy formovány národními či diecézními radami laiků, přinejmenším ne v nějakém větším rozsahu.

(3)   Farní rady v USA se nikdy nestaly orgány, které by si osobovaly kompetenci volit faráře nebo vydávat legislativu.

Oběžník Omnes christifideles a farní rady v 70. letech

Pro rozvoj a pojetí farních rad byl důležitým předělem oběžník kongregace pro kněze Omnes christifideles z roku 1973 (srov. P 2.3), protože v něm byla poprvé koncepce „pastoračních rad“ vztažené v Christus Dominus čl. 27 jen na diecézní rovinu také aplikována na rovinu farností. Protože však hlavním tématem oběžníku byly především pastorační rady na diecézní úrovni, v praxi na tento oběžník ve vývoji farních rad ve Spojených státech brán ohled příliš nebyl a důsledky tohoto posunu v nauce učitelského úřadu o pastoračních radách začaly být uváděny do praxe většinou až s vydáním nového Kodexu kanonického práva v roce 1983.[174]

Zatím však v 70. letech, i přes nevyřešené napětí ohledně kompetencí,[175] počet farních rad ve Spojených státech rychle stoupal[176] a bylo publikováno velké množství článků a knih na toto téma, vznikaly mnohé diecézní pastorační rady a američtí biskupové rozvoj farních rad intenzivně podporovali skrze pastýřské listy, různé orientační pomůcky ale i tím, že zaváděli pracovní místa ve svých ordinariátech určená k podpoře práce farních rad.[177] Podle diecézních směrnic biskupové tehdy farní rady chápali (podobně jako autoři z konce 60. let) především jako prostředek zapojení laiků do života a služby farností a (v návaznosti na AA 26) vnímali koordinační roli farní rady (většinou ve formě koordinace stálých komisí pro různé oblasti apoštolátu) jako její primární úkol. Radám byla přiznávána rozhodovací kompetence, ale velmi často s právem veta pro faráře.[178]

Národní organizace pro pastorační plánování a pro podporu farních rad

Zároveň s rozvojem farních rad se rozvíjel koncept tzv. „pastoračního plánování“ (pastoral planning), a to často formou oddělení pro pastorační plánování na diecézní úrovni, přičemž často byla využívána pomoc profesionálů z oblasti managementu. V roce 1972 dokonce vznikla celonárodní organizace National Pastoral Planning Conference (NPPC) zabývající se podporou rozvoje pastoračního plánování v celých Spojených státech.[179]

Tento vývoj nepřímo ovlivnil i práci farních rad, které postupně začali pastorační plánování vnímat jako jeden ze svých možných úkolů. Pod tímto vlivem praxe v managementu se také v radách začala dimenze „úkolu“ rozlišovat od dimenze „vztahů“, začalo se mluvit o pravidelné „evaluaci“ života a služby farnosti a rady se učily plánovat, stanovovat cíle a formulovat standardy. Takto farní rady ve Spojených státech začaly být postupně vnímány nejen jako nástroje „zapojení farníků“, ale také jako důležitý prvek v rozhodování o podstatných pastoračních otázkách skrze procesy pastoračního plánování. Postupně se začal prosazovat přístup, který nejen v diecézních pastoračních radách,[180] ale i ve farních radách viděl důležitý nástroj pro doprovázení procesu pastoračního plánování. Tento postoj byl zastáván i některými členy NPPC, avšak většina z nich stále vnímala pastorační plánování jako úkol profesionálů pracujících s dalšími pastoračními profesionály v jednotlivých diecézích.

Proto vedle NPPC v roce 1974 vznikla ještě druhá celonárodní organizace, Diocesan Parish Council Personnel (DPCP), která v letech 1974–1983 pořádala sérii každoročních konferencí nabízejících velmi praktická témata pro formaci a vzdělávání pracovníků diecézních pastoračních oddělení sloužících podpoře farních rad a jejíž někteří členové publikovali knihy a pořádali přednášky velmi ovlivňující práci pastoračních rad v celých Spojených státech.[181] Lze říci, že nejvlivnějším z nich byl William J. Rademacher,[182] který ve svých knihách a stovkách přednášek a workshopů po celých Spojených státech pro rozvoj farních rad v 70. a 80. letech nabízel velmi cennou orientaci. Rademacher na jedné straně popularizoval učení 2. vatikánského koncilu, na straně druhé, jak to vyjádřil Mark F. Fischer, „vytvořil určitou syntézu církevního učení a participativního ducha americké demokracie“.[183] V procesu pastoračního plánování ve farní radě zdůrazňoval meziosobní vztahy, emoční podporu a zdravou skupinovou dynamiku. Jak je však vidět i na konkrétních posunech v jeho pojetí farních rad během jeho působení, i on zápasil se stále nevyřešenou a napětí proto vytvářející otázkou pojetí kompetence farní rady ve vztahu k faráři i s otázkou vhodnosti použití parlamentárních procedur pro účely farních rad.[184]

Koncem 70. let bylo zklamání s používáním těchto parlamentárních procedur při práci farních rad víc a více očividné i u mnoha běžných katolíků ve Spojených státech a tato pochybnost se projevila i v některých diecézních směrnicích. Začalo se se zkoumáním možnosti používat různé konsenzuální přístupy a prameny inspirace se hledaly třeba i v díle Ignáce z Loyoly a v jeho textech o duchovním rozlišování.[185] V této situaci se jako nadějné ukazovaly především dva přístupy:

(1)   První přístup[186] kladl důraz na využití nauky o skupinové dynamice zahrnující jak pochopení dynamiky zrání skupiny včetně různých jeho fází a krizí, tak různé metody vedení skupiny a facilitace jednotlivých setkání.

(2)   Druhý přístup[187] zdůrazňoval duchovní cíl a motivaci farní rady spočívající ve společné účasti na Kristově poslání, z čehož pak plynul důraz na podporu duchovní obnovy farnosti jakožto hlavní úkol farní rady a na tomu odpovídající rozvinutou spiritualitu ve způsobu setkávání a běžné agendy farní rady.

Oba tyto přístupy, spolu s Rademacherovým vlivem, ilustrovaly způsob práce DPCP, jehož členové si byli vědomi častého napětí mezi radami a faráři způsobeného nevyjasněnou otázkou kompetencí. Zdá se, že každý z těchto přístupů mohl pomoci jen kousek cesty a farní rady i diecézní pastorační rady se znovu a znovu dostávaly do konfliktů a slepých uliček. Příkladem tohoto stavu může být např. i případ diecézní pastorační rady v diecézi Evansville, kde místní biskup Francis Shea postupně zjistil, že udržet proces konzultací uprostřed rozvinutého systému různých komisí pracujících v rámci jeho pastorační rady vyžadovalo tak rozsáhlou byrokracii a stalo se tak obtížným, že tato vložená energie již neodpovídala ovoci, které tyto konzultace diecézi přinášely. Vědom si toho, že podle ChD 27 pastorační rada v diecézi není povinná, radu rozpustil a vysvětlil to v pastýřském listu.[188]

Vydání nového Codex iuris canonici a jeho důsledky

Jak jsme již poznamenali dříve, ačkoli byl koncept pastoračních rad podle Christus Dominus čl. 27 vztažen i na rovinu farností již v roce 1973 v oběžníku Omnes christifideles (srov. podrobně v příloze P 2.3), do širokého povědomí a běžného použití v praxe se termín „pastorační rada farnosti“ dostal až po vydání nového Kodexu kanonického práva v roce 1983 (srov. CIC, kán. 536; podrobně srov. výše v oddíle P 2.4). V Severní Americe k tomu přispěla příručka The Parish Pastoral Council, kterou v roce 1984 vydala Kanadská biskupská konference.[189] Poté i ve Spojených státech začaly pravidelně vycházet tituly s obratem „farní pastorační rada“ či „pastorační rada farnosti“ v názvu.[190]

Podle Marka F. Fischera někteří z prvních amerických komentátorů v kánonu o pastorační radě farnosti v novém kodexu nespatřovali nic nového, jiní však byli zklamaní např. z toho, že kánon přičítá pastoračním radám farnosti pouze konzultační roli a předčasně omezuje jejich přirozený vývoj.[191] Později (koncem 80. a začátkem 90. let) se však u některých (i velmi vážených autorů a propagátorů farních rad)[192] začal vynořovat názor, že v dosavadní praxi farních rad (založené většinou na AA 26 a zaměřené i na velmi praktické oblasti administrativy farnosti včetně farních financí) se odráží hluboké neporozumění Druhému vatikánskému koncilu a že nový kodex nám znovu odkrývá původní smysl pastoračních rad, jak byly zamýšleny již koncilními otci (vtisknuté spíše do ChD 27, skrze OCh 12 aplikované i na rovinu farností a charakterizované důrazem na zájem o pastorační oblasti, konzultační roli rady a spiritualitu, přičemž oblast správy majetku a financí se přenechává ekonomickým radám). Pečlivým zkoumáním koncilních dokumentů a kánonů kodexu však lze ukázat, že tato interpretace není udržitelná.[193] Spíše se zdá, že pojetí církevních poradních orgánů nebylo na koncilu ještě nijak jasně vyprofilované.[194] Avšak ve Spojených státech toto pojetí získalo záhy velkou popularitu a „pastorační rady“ na úrovni farností (navazující na ChD 27 a kodifikované novým CIC) byly velmi brzy vnímány jako jakýsi nový typ farních grémií, který by měl vystřídat „zastaralý“ koncept „farních rad“ (navazujících na AA 26).[195]

Rozvoj nového typu „pastoračních“ rad

Výše naznačené pojetí „pastoračních“ rad „nového typu“ získávalo ve Spojených státech na síle přibližně od druhé poloviny 80. let. Tomu však již v roce 1983 předcházela transformace méně formálního uskupení Diocesan Parish Council Personnel (DPCP), o kterém jsme se zmínili již dříve,[196] do formálnější „sítě“ nazvané Parish and Diocesan Council Network (PADICON).[197] Důraz na „pastorační“ rozměr rad ve farnosti byl zde často vyjadřován tím, že farní pastorační rady byly charakterizovány především jako:[198]

a.       zabývající se pastoračním plánováním a rozvíjejícím budoucí vize farnosti

b.      věnující se „pastoračním“ otázkám jako je evangelizace či misie a vyhýbající se snaze mít pod kontrolou každodenní administrativu farnosti

c.       rozvíjející způsob práce, který se vyznačuje hlubší spiritualitou

Kromě toho se na základě tvůrčí aplikace církevního učení o pastoračních radách na místní podmínky objevovaly v diecézních směrnicích nové a nové koncepty. Např. ve směrnicích pro pastorační rady farností v arcidiecézi Milwaukee je v rámci konceptu stálých komisí odpovídajících se pastorační radě počítáno s tím, že jednou z těchto komisí je také ekonomická rada farnosti podle nového kodexu (CIC, kán. 537).[199]

Jak jsme již viděli,[200] již v dřívějších letech byla činnost farních rad ovlivněna konceptem pastoračního plánování. Avšak s vydáním nového Kodexu kanonického práva, s jeho důrazem na „pouze poradní hlas“ pastorační rady farnosti a s novějšími důrazy na „pastorační“ dimenzi její služby začal být tento koncept prezentován jako primární úkol farních pastoračních rad, často v kontrastu k dřívějšímu důrazu na „koordinační“ roli farních rad vůči stálým komisím (a s tím neudržitelně narůstající administrativní byrokracii),[201] které pak již přímo řídily různé oblasti pastorace ve farnosti.

Bylo zdůrazňováno, že k zapojování dobrovolníků do pastoračních služeb ve farnosti a ke komunikaci s nimi není třeba nějaký zvláštní poradní orgán, jako je pastorační rada, protože to je specifická pastorační aktivita vykonávaná v rámci služby pastoračního týmu ve farnosti.[202] Pastorační plánování jako úkol farních pastoračních rad tak vyrostlo z praktických potřeb a na základě přirozeného vývoje. Když se pak spojilo s učením církve trojitém úkolu pastoračních rad „zkoumat“, „reflektovat“ a „vyvozovat praktické závěry“ (srov. již ChD 27), stal se z konceptu pastoračního plánování pevný základ pro definici hlavního poslání pastoračních rad farností.[203]

Navíc se (také díky reflexím nad klauzulí „pouze poradní hlas“ v novém kodexu; CIC, kán. 536 § 2) začalo rozlišovat mezi „tvorbou rozhodnutí“ (decision-making) a vlastním „rozhodnutím“ (choice-making), přičemž konzultační role pastorační rady je prezentována jako nezbytný základ pro celý proces „tvorby rozhodnutí“, a tím pak také pro konečné moudré „rozhodnutí“ faráře, který je tak, i když má konečnou zodpovědnost, stále součástí širšího procesu „pastoračního rozlišování“.[204] A právě „proces rozlišování“ byl tím, co vystřídalo dřívější „parlamentární procedury“, a to jak při běžné práci pastoračních rad (kde diecézní směrnice začaly doporučovat, aby se nerozhodovalo na základě většinového hlasování, ale aby se hledal se konsenzus na základě procesu rozlišování), tak při výběru jejich členů (kde začalo být místo voleb doporučováno, aby byli členové rady vybíráni na základě různě založeného procesu rozlišování jejich darů a povolání pro tuto službu).[205]

Konečně je třeba zmínit další charakteristiku, která se velmi zdůrazňovala jako vlastní pro „nové“ pastorační rady farností, a to je jejich otevřenost v oblasti spirituality. Pastorační rady měly podle těchto důrazů být místy žité „pastorační spirituality“, „duchovního rozlišování“, či „komunitami spirituálních vůdců“, a to skrze osobní (nejen institucionální) zaangažovanost, studium Písma, rozvíjení pastoračního plánování jakožto služby a vyjasňování poslání farnosti.[206] Toto vše pak bylo zastánci tohoto konceptu pastoračních rad chápáno jako typicky „pastorační“ služba v opozici k „materiální“ administrativě, která byla přenechána ekonomickým radám. Tomu pak také odpovídal styl setkávání pastoračních rad, který byl charakterizovaný aktivitami jako sdílení autobiografických příběhů, teologickou pastorační reflexí, modlitbou neseným rozlišováním či imaginativními aktivitami zaměřenými na budoucnost farnosti.[207] Takto se koncept pastoračních rad farností hodně přiblížil důrazům, které zatím byly i ve Spojených státech nezávisle rozvíjeny v rozvoji tzv. „malých křesťanských společenství”.[208]

Dobře celý tento vývoj shrnuje Mark F. Fischer:

„Autoři píšící o pastoračních radách této periody si začali všímat, že účast na této službě se dotýká nehlubších akordů křesťanského života. Pastorační záležitosti zahrnovaly všechna možná témata od farních financí až k citovému životu, víře a ekleziologii farníků. Z tohoto důvodu také tito autoři doporučovali, aby diskuse uvnitř takto chápaných rad zněla trochu hlubším tónem a měla trochu jemnější styl. Slovo ‚pastorační‘ se pak snažilo vyjádřit právě tento styl.“[209]

Tento význam slova „pastorační“ také dobře ilustruje dění kolem celonárodních organizací, o kterých jsme se zmínili výše. Propagátoři pastoračních rad z Parish and Diocesan Council Network (PADICON) dále během 80. let prohloubili dosavadní plodnou spolupráci s profesionály z National Pastoral Planning Conference (NPPC), což pak v roce 1989 vyústilo do spojení v jednu novou organizaci, Conference for Pastoral Planning and Council Development (CPPCD).[210] Každý z původních proudů do nové organizace vnesl něco, co pak dohromady tvořilo důležitou, i když někdy náročnou syntézu: z PADICON přišlý důraz na skupinovou dynamiku a spiritualitu byl plodně doplněn z NPPC pocházejícím důrazem na důležitost konkrétních úkolů v procesu pastoračního plánování.[211]

O tom, že výše prezentované důrazy jsou ve Spojených státech živé až do dneška, svědčí mnohé z novějších příruček pro praktickou práci pastoračních rad, jako např. kniha Revisioning the Parish Pastoral Council (2001)[212] nebo příručka Suggestions for Pastoral Councils. Guiding Parish, Moved by the Spirit (2000 / 2006)[213] z diecéze Oakland. V obou z nich najdeme různé varianty pro tento koncept pastoračních rad farností typické tabulky snažící se vyjádřit onen posun od „starých” farních rad k „novým” radám pastoračním. V podobě obsažení v první z těchto příruček tato tabulka vypadá takto:[214]

přechod od:....................................................................... směrem k:

farní rada............................................................................ pastorační rada farnosti

skupina vedoucích.............................................................. vedoucí tým

koordinace pastoračních služeb.......................................... formulování poslání

krizový management.......................................................... pastorační plánování

vykonávání činností........................................................... zmocňování a dohled

úřady a církevní politika..................................................... modlitba a rozlišování

soutěživost......................................................................... spolupráce

hlasování............................................................................ konsenzus

V předmluvě ke druhé ze zmíněných příruček je slovy oaklandského biskupa, adresovanými členům pastoračních rad farností, dobře vyjádřen důraz, který je pro celý tento koncept pastoračních rad typický:[215]

„V mém setkání s vámi v lednu 2005 jsem zdůraznil tento bod: že ta nejdůležitější služba, kterou děláte, je služba plánování, zejména plánování toho, jak můžete být Ježíšovými svědky a jak můžete přinášet jeho svědectví do tohoto světa. Jsem přesvědčen, že právě toto je vaším úkolem. Když spolupracujete se svým farářem na vytvoření pastoračního plánu, pomáháte zajistit, že jste živou farností a že Ježíšova přítomnost uprostřed vás bude i nadále zářit.”

Empirický portrét dnešních pastoračních rad ve Spojených státech

V roce 2001 vydal Mark F. Fischer, profesor teologie na St. John’s Seminary v Los Angeles, který se přes dvacet let zabývá studiem pastoračních rad ve Spojených státech, svoji obsáhlou studii o jejich současnosti (část I) i historii (část II) završenou pastorační reflexí (část III) navrhující jakousi integrální syntézu pochopení pastoračních rad farností ve světle dokumentů učitelského úřadu církve i zkušeností z praxe.[216] Jestliže druhá, historická část této studie nám doposud sloužila jako hlavní průvodce v příběhu pastoračních rad farností v církvi ve Spojených státech, budeme nyní nejprve na základě části I prezentovat některé důležité informace o situaci pastoračních rad v polovině 90. let a poté na základě části II ukážeme základní obrysy Fischerovy teorie pastoračních rad farností ukazující k dalšímu jejich rozvoji.

Na základě svého vlastního dotazníkového výzkumu z roku 1994 dospěl Fischer ke zjištění, že pastorační rady byly v roce výzkumu přítomny v 79% farností či misií zkoumaných diecézí,[217] čemuž by odpovídal celkový počet PRF v celých Spojených státech kolem 15 tisíc. Ve zkoumaných diecézích bylo zjištěno, že v 65% z nich mají zaměstnané pastorační pracovníky s hlavním úkolem podpory PRF, v 62% existuje diecézní pastorační rada, v 82% biskup vyhlásil PRF za povinné (v některých diecézích práci PRF biskup sice podporuje, ale jejich ustanovení není povinné) a v téměř 90% byly vydány diecézní směrnice pro práci PRF. Již jen z tohoto přehledu vyplývá, že pastorační rady farností se v dnešních Spojených státech mohou vykázat nejen velmi vysokým počtem, ale také intenzivní podporou ze strany biskupů.[218]

Následný dokumentární výzkum diecézních směrnic[219] pro práci PRF pak ukázal, že jejich pojetí je v amerických diecézích velmi mnohotvárné.[220] Jako nejčastější hlavní úkoly PRF byly zjištěny dva základní typy: koordinace pastoračních aktivit (většinou skrze stálé komise řízené farní pastorační radou)[221] a pastorační plánování dalšího rozvoje farnosti. Mnohé diecéze ovšem vidí roli svých PRF někde uprostřed a očekávají od nich, že budou naplňovat oba z těchto úkolů najednou. Ostatní úkoly (rozvoj spirituality, prohlubování komunikace, zapojování druhých do služeb apod.), které některé diecéze svým PRF připisují, se pak zdají být těmto dvěma hlavním podřízené. Hlavním problémem zde podle Fischera může být to, že takovéto směrnice mohou vyvolat příliš vysoká očekávání, která pak rady nejsou schopné naplnit. Navíc se zdá, že v mnohých diecézních směrnicích není toto napětí mezi koordinací služeb a pastoračním plánováním vůbec přiznané. Rady se pak často utápějí v tolika úkolech, že žádný z nich nemohou plnit dobře.[222]

Co se týče stylu konzultací v pastoračních radách, Fischer rozlišil pět základních typů, které jsou více či méně přítomné v jednotlivých amerických diecézích:[223]

(1)   legalistický přístup (důraz na to, že pastorační rada „má pouze poradní hlas“, přičemž směrnice zdůrazňují to, v čem je rada omezena a na co nemá právo, farář je vnímán jako někdo stojící mimo pastorační radu, kdo jejími radami není vázán);

(2)   korporativně-autoritativní přístup (důraz na autoritu či vedoucí roli rady jako celku, konzultativní role se považuje za pozitivum, rada má silný vliv na život farnosti, má určovat směr jejího rozvoje, má vůdcovskou roli tím, že zkoumá, reflektuje, vyvozuje závěry);

(3)   konsenzuální přístup (důraz na hledání konsenzu jakožto cíle konzultací, podpora skupinové dynamiky a skupinových procesů, rozvoj spirituality a rozlišování, farář je chápán jako jeden z ostatních účastníků procesu hledání konsenzu);

(4)   ratifikační přístup (farář je zde vnímán nejen jako integrální součást procesu hledání konsenzu, ale také jako někdo, kdo tomuto procesu autoritativně předsedá, zjišťuje, zda již bylo konsenzu dosaženo a ratifikuje jeho výsledek);

(5)   konzultačně-koncepční přístup (je-li dosaženo hlubokého konsenzu mezi radou a farářem, že rada může hrát jakousi exekutivní roli a vydávat závazné koncepce pro pastoraci, farář zde tak deleguje svoji pastýřskou autoritu na radu).

Ohledně členstva pastoračních rad a různých vnitřních rolí bylo zjištěno, že ve většině diecézí je farář považován za předsedajícího a spolu někým ze členů rady (lay chairperson) vykonává roli vnitřního vedení rady (ať už formou direktivnějšího řízení či spíše podpůrné facilitace).[224] Co se týče možného konfliktu mezi radou a farářem, některé směrnice zdůrazňují potřebu hledání konsenzu a varují před používáním parlamentárních procedur. Jiné kladou důraz na klima modlitby a prohlubování důvěry. Některé směrnice pak zavádějí konkrétní formální opatření v případě konfliktu, jako např. odvolání k vyšší instanci apod. Co se týče výběru členů, většina směrnic doporučovala jejich volbu, ať už celou farností nebo skrze farní organizace či stálé pastorační komise. Některé směrnice však mluví o volbě jen jako o možnosti a doporučují spíše hlubší proces rozlišování na základě schopností a darů jednotlivých kandidátů vhodných ke službě v radě. Takto volbou či rozlišováním vybrané členy lze podle většiny směrnic doplnit ještě jmenováním přímo farářem a někdy se počítá se členy na základě pastorační role ve farnosti. Většina směrnic nebyla příliš konkrétní ohledně kritérií pro vhodnost výběru za člena rady, většina z nich se však snažila o zajištění jakési „reprezentativnosti“ (většinou demografické).[225]

Na závěr tohoto „empirického portrétu“ lze citovat vlastní shrnutí Marka F. Fischera:

„Slovo, které nejlépe charakterizuje učení o pastoračních radách obsažené v diecézních směrnicích (amerických diecézí), je nekonzistentnost. Některé z těchto směrnic zdůrazňují, že farář se radí s radou, ale není jejími doporučeními vázán. Jiné zas trvají na tom, že rada vytváří závazné koncepce a směrnice a implementuje je skrze své vlastní komise. Některé směrnice podřizují ekonomickou radu pod radu pastorační; jiné ji chápou jako nezávislou. Některé říkají, že farář předsedá setkáním rady; jiné jej chápou jako člena, který má také jen jeden hlas, stejně jako ostatní členové.“[226]

Jaké Fischer sám, ve světle těchto výzkumů a svého historicko-teologického studia, navrhuje řešení pro další rozvoj pastoračních rad? To bude tématem poslední části našeho historického přehledu.

Pokus o integrální syntézu pojetí pastoračních rad farností

Ve třetí části své studie[227] Mark F. Fischer argumentuje proti výše prezentovanému pojetí pastoračních rad, které zcela pomíjí část původních koncilních stavebních kamenů obsažených v Apostolicam actuositatem čl. 26 jen proto, že na ně nenavazují další církevní dokumenty, především nový Kodex kanonického práva. Rozvíjí zde podrobně argumenty, které jsme stručně shrnuli v částech věnujících se interpretaci koncilních dokumentů a kánonů kodexu.[228] Přitom se věnuje především třem tématům služby pastoračních rad:[229]

·       Úkoly pastoračních rad farností: Podle Fischera má být hlavním či primárním úkolem PRF pastorační plánování (navazující na koncept z ChD 27), spočívající v „trojkroku“ zkoumání, zvažování a vyvozování praktických závěrů, přičemž koordinaci pastoračních aktivit či sdružení (navazující na koncept z AA 26) doporučuje chápat jako jeden z dalších možných úkolů podřízených onomu hlavnímu. Koordinaci je však prý třeba chápat ne jako exekutivní řízení pastoračních iniciativ ve farnosti skrze specializované stálé komise, ale jako službu podporující tyto iniciativy či různé další autonomní organizace v jejich vlastních cílech a rozvoji, které jsou zajedno se společným posláním církve.

·       Význam konceptu konzultace: Základem Fischerova chápání konzultativní role PRF není to, že by si snad farář měl dle své osobní záliby vybírat, která z doporučení rady přijme a která ne, ale přesvědčení o sdílené zodpovědnosti všech, každého jeho jedinečným způsobem, v jednom poslání církve. Faráři konzultují se svými věřícími proto, že hledají praktickou moudrost; farníci dávají skrze PRF k dispozici své jedinečné dary do služby celé farnosti. To vše z jednoho jediného motivu – radostné zvěsti.

·       Reprezentativnost pastorační rady: Církev učí, že pastorační rady mají být „reprezentativní“ ale jen velmi vágně naznačuje, jakým způsobem. Fischer tvrdí, že zde nemůže být myšlena reprezentativnost ve smyslu zastupitelském či ve smyslu většinové volby, protože takto vytvořené rady jsou většinou nefunkční. Doporučuje tedy reprezentativnost chápat ve smyslu zpřítomnění praktické moudrosti Božího lidu ve farnosti a ukazuje, jak je možné toho dosáhnout na základě procesu rozlišování vhodných členů rady, do kterého je zapojena celá farnost.

Nakonec připojuje svůj vlastní návrh „základního dokumentu“ pastorační rady farnosti,[230] který prezentuje ne jako jediný možný, ale spíše jako jeho vlastní příspěvek do velké a legitimní rozmanitosti forem a způsobů práce dnešních pastoračních rad.[231] Sám k tomuto návrhu dodává:

„Tříletý plánovací cyklus a způsob výběru nových radních každé tři roky činí tento ‚základní dokument‘ odlišným od stanov a statut většiny pastoračních rad. Tento dokument počítá s pastorační radou, která nemonitoruje ani nesuperviduje existující služby ve farnosti. Spíše je radou, která plánuje pro budoucnost a zabývá se jedním tématem. Její úspěch závisí na touze faráře do hloubky prozkoumat nějakou konkrétní pastorační oblast. Takovýto farář zjistí, že spolupráce s tímto druhem rady je tvůrčí, promyšlená a reflektivní.”[232]

Pro jeho důležitost a ilustrativnost je pracovní překlad celého tohoto dokumentu čtenáři k dispozici v příloze P 4.

Praktické pomůcky pro rozvoj pastoračních rad v dnešních USA

V angličtině dnes existuje mnoho různých praktických pomůcek pro podporu služby pastoračních rad farností. Kromě některých příruček vydávaných diecézními centry po podporu pastoračních rad či pastoračního plánování, jako třeba Guiding the Parish, Moved by the Spirit (2000 / 2006)[233] z diecéze Oakland, jsou k dispozici i další knižně vydané tituly. Podobně jako oaklandská příručka, již dříve zmíněný pracovní sešit Revisioning the Parish Pastoral Council (2001)[234] velmi prakticky přibližuje základní praktiky pastorační rady chápané podle důrazu 80. a 90. let na pastoračně plánující radu zakotvenou v rozlišování a spiritualitě.

Výše představené pojetí Marka F. Fischera pak popularizují především dva sborníky vydané ve spolupráci s CPPCD, Developing a Vibrant Parish Pastoral Council (1995)[235] a Four Ways to Build More Effective Parish Councils (2002),[236] které kromě shrnutí základních teologických východisek a praktických konceptů nabízejí i jiné praktické články z pera několika spolupracovníků CPPCD. Velmi praktický je pak také sešit Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry (2001),[237] kde Mark F. Fischer na základě konkrétních příběhů z práce pastoračních rad ukazuje základní koncepty svého přístupu k radám. Nakonec jsou doporučeníhodné mnohé internetové prameny, mezi nimiž vynikají rozsáhlé stránky také spravované Fischerem a nazvané Parish Pastoral Councils,[238] případně souhrnná, ale bohatá multimediální prezentace téhož autora nazvaná Introduction to Parish Pastoral Councils.[239] Bohatým zdrojem informací jsou i vlastní stránky CPPCD.[240]

1.3.3        Irsko a Velká Británie

V Irsku (tj. v Irské republice a Severním Irsku, které mají společnou biskupskou konferenci),[241] podobně jako v jiných anglicky mluvících oblastech (např. Velké Británii), byl vývoj pastoračních rad v 90. letech na jedné straně velmi intenzivně ovlivněn výše zmiňovanou literaturou z USA (z amerických autorů srov. především Deegan, Howes, Gubish a Fischer, z irských pak např. Willie Dalton a jeho kniha Parish Pastoral Councils z r. 1990),[242] na straně druhé vykazoval i svá jistá specifika. Níže podrobněji představíme dnešní pojetí farních pastoračních rad v Irsku, přičemž na základě zběžného internetového průzkumu lze konstatovat, že ve Velké Británii lze najít podobné společné důrazy i podobné inspirace.[243]

Důraz na „život“ předcházející „strukturu“ a na „týmové vedení farnosti“

V Irsku (podobně i ve Velké Británii)[244] byl např. svého času velmi silným důraz na rozvoj méně strukturovaných „základních skupin“ (Core Groups),[245] které ve farnosti nejprve dlouhodobě pracovaly na rozvoji schopnosti spolupráce jak na straně věřících, tak na straně farářů. Farní pastorační rady se pak utvářely teprve na základě delšího procesu a zkušeností těchto skupin a jsou zde často považovány jako jedna z možných forem „týmového vedení farnosti“. Jeden ze zastánců tohoto přístupu, dublinský pastorální teolog Donal Harrington,[246] v úvodu ke svému článku o pastoračních radách např. píše:

„Jeden z těchto střípků, který se zdá být v současnosti zcela jednoznačný a nezvratný, je skutečnost, že cesta nějaké farnosti kupředu je spojena s určitou formou týmového vedení (leadership groups), které svádí dohromady farníky (včetně řeholníků) a kněze k pastorační spolupráci na vedení farnosti. […] S týmovým vedením farností se můžeme setkat pod různými názvy. Nejčastěji jsou takovéto skupiny označovány jako ‚farní základní skupina‘ (parish core group), ‚farní pastorační rada‘ (parish pastoral council) nebo ‚farní tým‘ (parish team). Mnohé farnosti zvolili název ‚pastorační rada‘, protože je to termín užívaný v kodexu církevního práva.“[247]

Pozitivně chápaná „konzultační role“ pastorační rady

Protože je tento článek možno považovat za shrnující určitou fázi vývoje postojů k pastoračním radám v Irsku, seznámíme zde s jeho stěžejními myšlenkami podrobněji. Autor zde nastiňuje specifické poslání pastorační rady, které vidí především v tom, že díky pastorační radě nebo jí podobné skupině „kněží i ostatní lidé budou sdílet společnou zodpovědnost tak, že budou spolupracovat na pastoračním vedení farnosti”. V souladu s důrazy novějších trendů v USA mluví i Harrington o „pastoračním plánování” jako o hlavním úkolu skupin týmového vedení farnosti, a o „spoluzodpovědnosti” či „spiritualitě spolupráce” jakožto vyjádření základní pravdy o církvi. Zároveň tento autor považuje klauzuli z CIC, kán. 536, o tom, že pastorační rada má „pouze poradní hlas”, za nešťastnou a doporučuje, „uložit ono slovíčko ‘pouze’ k věčnému spánku”,[248] a pozitivně dodává:

„Pastoračně viděno, konzultace je ve své vlastní podstatě spiritualitou. Nejde tedy o to být ‘pouze’ konzultativní, ale být co nejvíce konzultativní. To znamená věnovat maximální pozornost tomu a brát co nejvážněji to, co lidé cítí, co si myslí a co říkají. Přirozeným vyústěním konzultací je společné rozhodování v duchu sdílené zodpovědnosti. Konzultační proces spočívá na vědomí, že právě participace (koinonia) lidí v tomto procesu je tím, skrze co k nám promlouvá Duch.”

Ve druhé části svého článku Harrington pak poukazuje na „šest základních problémů”, které vnímá v práci pastoračních rad na konci minulého století, které nazývá takto: „chybějící spolupráce”, „špatný výběr lidí”, „byrokracie”, „ztráta celkového nadhledu”, „sekulární model” a „struktura bez procesu”.

Problémy a trendy ve vývoji pastoračních rad

Ve třetí části svého článku pak autor konstatuje, že v práci pastoračních rad ve Spojených státech i Velké Británii lze dnes pozorovat tři silné trendy:

·      posun od pojetí pastorační rady jakožto koordinační skupiny k pastorační radě jakožto reflexivní skupině (tj. od managementu k vedení)

·      posun od skupiny složené na základě požadavku reprezentativnosti svých členů ke skupině složené na základě vhodných obdarování členů ke společnému úkolu

·      posun od skupiny volené na konkrétní volební období ke skupině, jejíž členstvo je obměňováno postupně

Jestliže se pak ve čtvrté části článku autor věnuje procesu založení skupiny týmového vedení, v části páté poskytuje několik podnětů pro situaci, kdy někde již pastorační rada existuje a chce se poprat s výše popsanými problémy (zde doporučuje prohloubení spirituality skrze nové formy společné modlitby, zhodnocení dosavadní služby skupiny a vytvoření nějaké podskupiny zodpovědné za péči o skupinu jako takovou s úkoly podporovat slavení a prohlubování společenství, organizovat rekolekční dny či půldny, zprostředkovávat potřebnou formaci či dohlížet na realističnost časových požadavků na jednotlivé členy).

Kodifikace dosavadních zkušeností v dublinské diecézi

Ačkoli různé procesy „pastoračního plánování” či „pastoračního rozvoje” v různých irských diecézích probíhaly již po delší dobu, teprve v nedávné době začali irští teologové a posléze i biskupové klást důraz na důležitost pastoračních rad ve farnostech a potažmo i v diecézích.

Svědectvím tohoto nového důrazu jsou např. pastorační příručky Think Big Act Small (2005)[249] či A Handbook for Parish Pastoral Councils (2005)[250] z arcidiecéze Dublin, které obě velmi prakticky přibližují základní praktiky pastorační rady chápané podle amerických trendů z 80. a 90. let jako pastoračně-plánovací tým zakotvený ve spiritualitě společenství, rozlišování a misie. Druhou zmíněnou příručku prezentovala dublinská arcidiecéze jako praktický prostředek podporující rozhodnutí arcibiskupa z roku 2004, že každá farnost si má zřídit vlastní pastorační radu.[251] V úvodu k příručce napsal v listopadu 2004 pastorální teolog Dermot A. Lane tato slova:

„Zavedení farních pastoračních rad je krokem, kterým diecézní biskup uznává a podporuje sdílenou zodpovědnost lidí a kněží, kteří společně pracují pro poslání církve na lokální úrovni; je to také praktickou realizací vize 2. vatikánského koncilu, který vyzdvihuje důležitost role laiků v životě církve a ve světě; a nakonec je to také významný krok směrem k rozvoji pastoračních služeb laiků.“[252]

Vlastní příručka pak nabízí praktické nástroje podporující jak celodiecézní proces podporující a doprovázející zavádění farních pastoračních rad (diecézní centrum pastorační podpory, celodiecézní formační příležitosti a vzorové diecézní směrnice pro pastorační rady), tak lokální procesy vedoucí k jejich vzniku a prohlubující jejich funkčnost v jednotlivých farnostech (ustanovení pracovní skupiny, tvorba vlastních stanov farní pastorační rady, různé způsoby výběru členů, formační kurs pro členy pastorační rady). Pastorační rada farnosti je zde chápána jako učitelským úřadem církve „doporučená struktura“, která je zaměřena „pastoračně“ (ve smyslu podpory společného pastoračního poslání celé farnosti), má být „reprezentativní“ (ne ve smyslu „zastoupení“ všech možných skupin, ale ve smyslu schopnosti reflektovat a vnímat farnost jako celek), má vytvářet prostor pro „sdílenou zodpovědnost“ všech věřících za rozvoj „živého křesťanského společenství“, pracuje jako „konzultativní orgán“ (v duchu „spirituality společenství“ a pojetí církve jakožto „communia“, přičemž farář je chápán jako ten, který „dělá vše, co je v jeho silách, aby usnadnil konsenzus“), je „inspirována Duchem svatým“ (jemuž se otevírá skrze společnou modlitbu a duchovní rozlišování) a je „vedena učením a Tradicí církve“ (skrze různé formy propojení s celou diecézí).[253] Hlavními úkoly pastorační rady jsou dle této příručky „reflexe a plánování“, „animace k pastorační akci“, „evaluace“, „sloužit jako komunikační kanál uvnitř farnosti, diecéze a vikariátu“, „facilitace trvalé formace pro členy pastorační rady i jiných skupin služebníků ve farnosti“.[254]

Celonárodní konzultace a rámcové směrnice irských biskupů

Za zdařilý výsledek teologicko-pastorační syntézy dosavadního vývoje pojetí pastoračních rad v Irsku podpořený širokými konzultacemi v různých diecézích a za výraz přijetí tohoto pojetí na rovině celé místní církve pak lze považovat příručku vydanou Irskou biskupskou konferencí pod názvem Parish Pastoral Councils: A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines (2007).[255]

Tato příručka, která je zároveň oficiální rámcovou směrnicí irských biskupů pro rozvoj pastoračních rad v jednotlivých diecézích, stručně shrnuje již v předchozí příručce obsažená teologická i praktická východiska,[256] která doplňuje novým či silnějším důrazem na kontext života a poslání jednotlivých farností uvnitř diecéze a uvnitř širší společnosti. Pastorační rada ve farnosti je zde chápána jako „vedoucí skupina (leadership group), skrze kterou kněží a ostatní lidé ve farnosti partnersky spolupracují na podpoře Kristova poslání v místě, kde žijí“. Pastorační rada má proto být „reprezentativním orgánem, ve kterém je reflektována rozmanitost farního společenství“ a „prostředkem, díky kterému se všichni farníci mohou účastnit v diskusi vztahující se k farnosti, k jejímu poslání a k jejímu budoucímu vývoji“.[257]

Zajímavým doplňkem této příručky je pak prezentace výsledků výzkumného projektu probíhajícího v pěti irských diecézích během roku 2007.[258] Kromě jiného tyto výsledky ukazují na skutečnost, že v praxi existují různé modely a způsoby práce PRF, všechny z nich však více či méně zápasí s pochopením vlastní role, vnějších vztahů, vlastních kompetencí a způsobů jednání a rozhodování. Ve většině zkoumaných PRF byl kladen velký důraz jak na počáteční, tak na trvalou a průběžnou formaci jejích členů (reflexivní učení se na základě zkušenosti) jako na něco životně důležitého. Jako stejně důležitý faktor je pak vnímán i proaktivně jednající farář. Jako někdy velmi obtížně splnitelný nárok bylo ve zkoumaných PRF vnímáno spojení potřeby dostatečně široké reprezentativnosti se schopností rady plnit své vlastní poslání „hodnotit, reflektovat a plánovat pastorační život farnosti“.[259]

1.3.4        Souhrn: Inspirace, výzvy a slepé uličky PRF v zahraničí

I když, jak jsme viděli v první části této kapitoly (srov. 1.1), pastorační rady v Čechách neprodělaly tak bouřlivý rozvoj jako v Německu či v USA, je pro nás přehled o tomto rozvoji přeci jen cenným příspěvkem pro pochopení kontextu, ve kterém dnes naše pastorační rady existují. Svým způsobem blízkým pro nás může navíc být vývoj pastoračních rad v Irsku (a částečně i Velké Británii), kde teprve v nedávné době místní církev konstruktivně-kriticky reflektovala a asimilovala různé novější trendy a důrazy ve vývoji pastoračních rad, aniž by musela procházet tak komplikovaným vývojem jako v USA či v Německu. Navíc, jak ukáží výsledky srovnávacího dokumentárního výzkumu prezentované v další kapitole (srov. část 2.3), vliv některých zahraničních přístupů, především německých, byl pro současné chápání pastoračních rad u nás klíčový a znalost tamních historicko-teologických procesů bude pro jeho pochopení důležitá. Nakonec pochopení těchto zahraničních zápasů a znalost různých pokusů o jejich řešení mohou být důležité i pro naše vlastní úvahy o možných směrech vývoje praxe našich pastoračních rad.

Při tom všem jsme si vědomi, že tento pohled do zahraničí je omezen jazykovými i časovými možnostmi autora této dizertace. Podrobnější historický výzkum, jak podobné procesy probíhaly např. ve Francii, Itálii, Španělsku, Austrálii, či Jižní Americe, v některých zemích bývalého východního bloku nebo další upřesnění specifik tohoto vývoje např. v Rakousku a Švýcarsku[260] (oproti Německu) či Velké Británii (oproti Irsku), by jistě byl obohacením. Avšak protože podstatnější vlivy těchto dalších oblastí se v našem dalším výzkumu neprokázaly, lze konstatovat, že omezení tohoto přehledu na tři hlavní reprezentanty německy a anglicky mluvících oblastí je pro naše účely dostačující. Vliv procesů podobného druhu probíhající v diecézích moravské církevní provincie pak bude patrný v rámci dokumentární srovnávací studie diecézních stanov z celé České republiky (srov. část 2.3).

Jaké shrnující závěry lze z těchto dvou přehledů učinit? Zde jsou některé z nich:

·      Jestliže zápas o pojetí PRF v Německu se zdá být veden nejen na rovině pastorační praxe, ale i prakticko-teologické a systematicko-teologické reflexe vycházející i ze synodálního procesu, podobné zápasy se v USA odehrávaly mnohem více v oblasti pastorační praxe, pastoračních seminářů, konferencí a strategických aliancí; v Irsku se zdá být tento vývoj nejpoklidnější, čerpající z možnosti reflektovat situace v jiných zemích a poučit se z nich.

·      Jestliže v Německu byl koncept farních rad kodifikován partikulárním právem na základě konceptu vycházejícího ze společně dohodnutých východisek (Würzburgská synoda, společné stanovisko Německé biskupské konference k výkladu nového kodexu), v USA a v Irsku je tato kodifikace skrze diecézní či rámcové směrnice mnohem pluralitnější, s důrazem na potřebu každé farnosti sepsat si své vlastní, „na míru šité“ stanovy.

·      V Německu i USA lze zaznamenat bouřlivý pokoncilní rozvoj „farních rad” navazujících na koncept „apoštolátní rady” z Apostolicam actuositatem čl. 26; v Irsku podobný vývoj není zdokumentován.

·      Jestliže se po vydání nového Kodexu kanonického práva v Německu jakožto hlavní, biskupy legalizovaný proud vyprofiloval koncept farní rady s jakousi dvojí identitou „apoštolátní rady” a „pastorační rady” s různými kompetencemi (často v úzkém spojení s „radami laiků” na diecézní rovině), oblastmi působení a způsoby práce v jednom jediném orgánu, v USA a v Irsku lze za dnešní hlavní proud považovat důraz na pastorační rady konzultačního typu věnující se pastoračnímu plánování a rozvíjející hlubší komunitní a spirituální dimenze (často ve spojení s působením příslušných diecézních oddělení a – v případě USA – celonárodní organizace na podporu rozvoje pastoračních rad a pastoračního plánování).

·      V Německu i v USA lze zaznamenat, že i přes výše uvedené koncepty stále trvají nejasnosti kolem kompetencí pastorační rady a její role v rámci vedení farnosti, které do služby pastoračních rad vnášejí určitý konfliktní potenciál, přičemž v obou zemích existují i podobné návrhy, jak tento konfliktní potenciál odstranit. Naopak se zdá, že v Irsku tento konfliktní potenciál není tak zřejmý.

·      Jestliže v Německu se na jedné straně množí návrhy vycházející z potřebnosti změny univerzálního církevního práva v oblasti pastoračních rad nebo alespoň vyzývající k využití možností partikulárního práva zavést silnější synodální prvky do jejich práce a na druhé straně se začínají objevovat diecéze, kde je snaha pomocí reformy stanov poradních orgánů z farních rad vytvořit poradensko-akční pastorační týmy, v USA a zcela jistě v Irsku se zdají být převažujícími hlasy podobné konceptu Marka F. Fischera snažící se sice koordinační roli pastorační rady rehabilitovat jako jednu z možností její služby, ale kladoucí hlavní důraz na roli konzultativní a tuto roli rozvíjející v duchu sdílené zodpovědnosti a spirituality společenství a rozlišování.

·      Ve všech třech zkoumaných zemích i přes všechny tyto koncepční spory existuje silná podpora služby pastoračních rad farností ze strany většiny biskupů (PRF se zde staly běžnou součástí života církve) a je skrze různá diecézní pastorační oddělení či střediska pastorační podpory nabízeno množství praktických pomůcek či formačních, poradenských nebo supervizních příležitostí pro podporu a další rozvoj služby PRF.

·      Jestliže v Německu existuje v praxi sice zatím až na výjimky téměř nerealizovaná, ale Würzburgskou synodou doporučená tendence k začlenění správy majetku a finance pod zodpovědnost farní rady formou zřízení ekonomické rady jako jedné ze stálých specializovaných komisí farní rady, v  Irsku a v USA (i když se i tam zmíněné řešení v praxi objevuje) je kladen důraz spíše na odlišné způsoby práce obou na sobě nezávislých, ale úzce spolupracujících rad.[261]

Po tomto informativním i inspirativním výletu do zahraničí se nyní již musíme opět vrátit do naší vlastní oblasti zájmu, do České republiky.

1.4        PRF v kontextu pastoračně-teologické literatury v češtině

Jako další část této kapitoly nyní představíme přehled dnes v Čechách dostupné literatury v češtině (knih, brožur či internetových pramenů), která se věnuje tématu pastoračních rad nebo se o něm alespoň zmiňuje, a tak může více či méně intenzivně ovlivňovat zkoumaný socio-historický kontext služby dnešních pastoračních rad v české církevní provincii.

Budeme se zde nejprve zabývat třemi odbornými (studentskými) pracemi, které si téma pastoračních rad zvolili jako své hlavní téma (1.4.1). Poté načrtneme přehled ne příliš hojných zmínek o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře (1.4.2). Nakonec si všimneme autorských či překladových publikací na téma (nebo zahrnujících téma) PRF určených pro pastorační praxi (1.4.3).

1.4.1        Monotematické odborné práce o pastoračních radách

Ani při pečlivém zkoumání dostupných bibliografických zdrojů se nepodařilo najít jedinou publikovanou odbornou práci v českém jazyce, která by se jako svému hlavnímu tématu věnovala farním radám, pastoračním radám farnosti či pastoračním radám obecně. Z nepublikovaných prací studentů teologie zpracovaných na teologických fakultách v České republice se podařilo nalézt tři: jednu práci v rámci studentské vědecké a odborné činnosti, jednu závěrečnou práci studia při zaměstnání a jednu diplomovou práci. I když díky své relativní nedostupnosti tyto práce nejspíše neovlivní široký okruh běžných čtenářů, jejich kritické zpracování se přesto jeví jako důležité, protože se na jedné straně mohou stát prameny k dalšímu prakticko-teologickému zkoumání, na straně druhé mohou obsahovat některé pro náš dizertační projekt důležité informace či inspirace.

Závěrečná práce Radmily Jahnové Rady ve farnosti

První z těchto prací je závěrečná práce studentky 5. ročníku studia při zaměstnání oboru křesťanská výchova na CMTF UP v Olomouci Radmily Jahnové, která nese název Rady ve farnosti (rok zpracování 1999).[262] Tato poměrně stručná práce (36 stran A4) si klade za cíl popsat fungování pastoračních a ekonomických rad farností ve světle koncilní ekleziologie se zvláštním zaměřením na partikulární úpravu v olomoucké arcidiecézi, což se jí s některými nepřesnostmi[263] víceméně daří. Pastorační rady jsou ovšem autorkou chápány poměrně zúženě, jako nástroje společného apoštolátu věřících.[264] Na závěr pak autorka nabízí jakousi „povzbuzující řeč“[265] založenou více na osobní zkušenosti než na předchozí teologické reflexi. Souhrnně lze říci, že tuto práci pro naše účely můžeme vnímat jako příklad v pastorační praxi nejspíše běžnějšího způsobu zacházení s teologickými prameny, kdy vlastní osobní zkušenost a zažitá osobní „operativní teologie“ autora, i přes poměrně podrobné studium, zůstane pro jeho osobní postoje určující.

SVOČ práce Františka Bublana Naplňování apoštolátu laiků v radách

Druhý z příspěvků studentů teologie k našemu tématu, který je k dispozici i na českém internetu,[266] je již obsáhlejší SVOČ práce studenta 4. ročníku oboru teolog na TF JU v Českých Budějovicích Františka Bublana nazvaná Naplňování apoštolátu laiků v pastoračních a ekonomických radách (rok zpracování 2002).[267] Jak už napovídá název práce a jak je rozvinuto v jejím úvodu, tématem pastoračních (a ekonomických) rad farností se autor zabývá ze specifického úhlu pohledu „naplňování apoštolátu laiků“ a ptá se, „zda rady umožňují laikům naplňovat svá (sic) křesťanská práva, ale i povinnosti a zda podporují vědomí rovnosti a křesťanské sounáležitosti“.[268]

Po rozboru kánonů Kodexu kanonického práva, které mluví o rovnosti všech křesťanů a o jejich právech a povinnostech,[269] a komentáři ke kán. 129 a 228 CIC, dle kterých nemohou laici mít moc řídící, ale mohou při výkonu této moci spolupracovat, např. „v poradních sborech“,[270] se pak autor zabývá ekonomickými a pastoračními radami nejprve na diecézní rovině,[271] později i na rovině farností.[272] Nás může zajímat především část sedmá, uvedená krátkým oddílem[273] poskytujícím prakticko-teologická východiska pro pozdější hodnocení pastoračních rad farností. V něm je zmínka o „dvou převládajících paradigmatech“, sekularizačním a evangelizačním, podle Norberta Metteho. Autor od pastoračních rad očekává, že pomohou farnostem nezůstat v zajetí „pohledu dovnitř“ (tj. v pouhém „sekularizačním paradigmatu“), ale že nalezne odvahu a sílu k „pohledu navenek“ (tj. k rozvíjení „evangelizačního paradigmatu“).

I Bublanova práce ovšem obsahuje závažné nepřesnosti, na které ve své diplomové práci, které se budeme věnovat níže, posléze upozornila Bublanova kolegyně Gabriela Vojáčková.[274] Hodnocení pastoračních rad farnosti je věnován oddíl 8.4 Bublanovy práce.[275] Bublanovo hodnocení stanov pastoračních rad vyznívá velmi pozitivně. Autor je podkládá podrobným tabulkovým srovnáním mezi právy a povinnosti křesťanů podle Kodexu kanonického práva a jednotlivými ustanoveními zkoumaných stanov pastoračních rad farností, přičemž kromě jiného konstatuje: „Z poslední tabulky je zřejmé, že stanovy kladou důraz na oba požadavky, které jsem stanovil v úvodu této práce (požadavek existence skutečného farního společenství a uvědomění si zodpovědnosti jednotlivců za společenství).“ Hlavní problém pak autor vnímá v tom, že „se činnost pastoračních rad farností v České republice zřídkakdy blíží onomu modelu, který stanovy nabízejí“. Jednu z příčin vidí v tom, že stanovy byly převzaty z německy mluvících oblastí a korespondují s evangelizačním paradigmatem „více, než kolik je církev v České republice připravena strávit“.

K Bublanově příspěvku do diskuse o radách v církvi, v našem případě především částí týkajících se pastoračních rad farností, lze souhrnně říci, že ač mu očividně chybí širší historická perspektiva vývoje pojmu pastoračních rad v církevních dokumentech, poměrně přehledným způsobem zprostředkovává základní informaci o tom, jak je činnost těchto rad regulována jejich diecézními stanovami, přičemž pomocí srovnávací analýzy umožňuje poukázat na některé (většinou, s výjimkou ostravsko-opavské diecéze, velmi drobné) rozdíly mezi stanovami jednotlivých diecézí.  Především však na závěr připojuje velmi důležitý postřeh obsahující vážnou pochybnost o tom, zda (jakožto poměrně věrná kopie stanov z německy mluvících oblastí) tyto stanovy odpovídají situaci a potřebám církve v České republice. Přitom ovšem je také práce příkladem poměrně úzkého chápání pastoračních rad jakožto „nástroje laického apoštolátu“.

Diplomová práce Gabriely Vojáčkové Farní rady v České republice

Třetí, nejrozsáhlejší, nejvyzrálejší[276] a pro účely této dizertace nejdůležitější prací zabývající se tématem pastoračních rad je diplomová práce studentky TF JU v Českých Budějovicích Gabriely Vojáčkové nazvaná Farní rady v České republice: Vývoj od počátku 90. let 20. století (rok zpracování 2003).[277] Je kromě úvodu a závěru rozčleněna na první historicko-teologickou část, druhou praktickou část a třetí společenskovědnou část. První části je pak ještě předřazeno terminologické vysvětlení pojmů „farní rada“ a „pastorační rada farnosti“.[278]

První, historicko-teologická část práce se skládá ze dvou oddílů. První z nich, nazvaný „Historie vzniku českých a moravských stanov PR farností“[279] a prezentující výsledky podrobného srovnávacího dokumentárního výzkumu stanov pro pastorační rady farností v České republice, nám v této dizertaci poslouží jako hlavní pramen pro druhotný dokumentární výzkum v další kapitole (oddíl 1.2 věnovaný dokumentárnímu výzkumu diecézních stanov pro pastorační rady farností v české církevní provincii), proto jej zde nemusíme podrobněji představovat. Druhý oddíl první části, nazvaný „Teologické prameny PR farností“,[280] pak nejprve vysvětluje koncept „farních rad“ (Pfarrgemeinderäte) na tzv. Würzburské synodě, která je v této dizertaci podobně prezentován v rámci představení vývoje pojetí farních rad ve Spolkové republice Německo (srov. oddíl 1.3.1 této dizertace). Poté autorka komentuje texty a poselství koncilních dekretů Christus Dominus a Apostolicam actuositatem, spolu s některými dalšími pokoncilními dokumenty, které považuje za důležité pro další vývoj farních rad či pastoračních rad farností v praxi. Tato témata jsou v naší dizertaci ve stejném duchu zpracována v rámci studie o tématu pastoračních rad v dokumentech učitelského úřadu církve (srov. oddíl 1.2 této dizertace).[281]

Druhá, praktická část Vojáčkové práce, nazvaná „Zkušenosti farářů a farníků s PR farností“,[282] je jako pramen použita při líčení situace farních rad v královéhradecké diecézi v rámci situační studie (srov. oddíl 2.1 této dizertace), kde je také podrobněji představena.

Třetí, společenskovědná část prezentované diplomové práce, nazvaná „Význam vedení pro činnost PR farnosti“,[283] pak přináší některé důležité poznatky společenských věd týkající se způsobu práce a především způsobu vedení pastoračních rad farností jakožto „pracovních skupin“, neboli, jak to formuluje sama autorka, „předmětem kapitoly je studium skrytých možností v řídící pozici“.[284] V kapitole jsou na vedení pastorační rady uplatněné důležité podněty z teorie řízení a vedení malých skupin v různých fázích jejich vývoje.

V závěru své diplomové práce Vojáčková poukazuje na neustálý vývoj diecézních stanov pro farní rady v Německu. V určité fázi tohoto vývoje byly německým konceptem inspirovány i diecézní stanovy plzeňské diecéze, jejichž podobu pak s menšími změnami převzaly všechny ostatní diecéze kromě ostravsko-opavské (kde mají stanovy vlastní) a českobudějovické (kde nemají žádné). Z hlediska praxe považuje autorka za nejdůležitější otázku definování předsednictví faráře vůči pastorační radě farnosti a s tím spjatou jeho roli v životě celé farnosti.[285] Dává k úvaze, „zdali by se neměla koncepce farní rady více posunout blíže k pojetí orgánu, který by měl účast na řízení a vedení farnosti, jak je tomu například v německé diecézi Osnabrück“.

Souhrnně můžeme konstatovat, že diplomová práce Gabriely Vojáčkové se pro nás v některých svých částech stala důležitým pramenem jak historicko-teologických informací a společenskovědních inspirací, tak především dokumentárních srovnávacích analýz diecézních statut a kvalitativních terénních dat o situaci pastoračních rad v části naší oblasti zájmu, v královéhradecké diecézi. Navíc nepřímo položila otázku vedoucí stejným směrem jako závěrečná otázka Františka Bublana, zda pouhé přejímání konceptu stanov z německých diecézí odpovídá jedinečnosti pastorační situace u nás. Její práce povzbuzuje ke studiu i dalších zahraničních pramenů a především ke hlubší prakticko-teologické reflexi pastorační situace v našich zemích.

1.4.2        Zmínky o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře

Kromě výše prezentovaných monotematických publikací je v češtině k dispozici několik prací, které se o farních radách či pastoračních radách farností zmiňují v souvislosti se širším prakticko-teologickým či právním pojednáním o farnosti jako celku či o pastoraci obecně.

Edward Górecki: Církev se uskutečňuje ve farnosti

Kanonicko-pastorační příručka přednášejícího na CMTF UP v Olomouci Edwarda Góreckého z Wroclawi Církev se uskutečňuje ve farnosti (1996)[286] se v části o povinnostech a právech věřících zmiňuje v souvislosti s kán. 212 CIC o právu věřících předkládat pastýřům církve své potřeby a názory,[287] což doplňuje informací, že podle Lumen gentium se toto „má realizovat prostřednictvím k tomu zřízených institucí“ a že „takovými institucemi jsou rady, ve kterých je názor tlumočen ostatním členům“. Autor pak ještě dodává, že „členy rad se mohou stát jen nečetní věřící“ a že proto „kán. 212 § 3 hovoří o právu všech vyslovit své mínění a dát na je vědomí jiným věřícím“.

V  rámci pojednání o „úkolech farnosti“ (vycházejících z kán. 528 a 529 CIC, kde jsou tyto úkoly vztaženy k faráři, ale teologicky rozšířeného chápáním církve jako společenství a právně podloženého kán. 519 a 204 CIC i na spolupráci s ostatními věřícími)[288] se ve spojení s řídícím úkolem farnosti zmiňuje o pastoračních radách podruhé: „Nezbytnou podmínkou k vytvoření požadovaného smyšlení věřících je v kán. 529 § 2 uvedená podpora vlastního podílu laiků na úkolech církve, ať už je konána věřícími jako jednotlivci, nebo jako členy sdružení nebo rad. […] Členství v radách je školou spoluzodpovědnosti a spolupráce a také jejich projevem.“[289]

Sborník ze semináře o farnosti Farnost na přelomu století

Dvě zmínky o pastoračních či farních radách najdeme také ve sborníku referátů pronesených při semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000 nazvaném Farnost na přelomu století (2000).[290] Např. královéhradecký biskup Dominik Duka se ve svém referátu[291] o farních či pastoračních radách zmiňuje v souvislosti s úvahami „nelokálních farnostech“ v diecézi a prezentuje zde jejich účel jako nástroj k odlehčení pastoračního břemene kněžím, aby ti měli více času na to, co je pro ně důležité.[292] Přednášející církevního práva na CMTF UP v Olomouci Edward Górecky z Wroclawi ve své „kanonické reflexi o farnosti“[293] mluví o „farních radách“ s odvoláním na kán. 536 a 537 CIC a zmiňuje je jako jeden ze způsobů aktivit laiků ve farnosti.[294] Zvláštní je, že se v tomto sborníku nevyskytuje o farních či pastoračních radách zmínek více, a to ani tam, kde by se to dalo tematicky čekat nejvíce, v „pastorální reflexi“ o farnosti Aleš Opatrného,[295] ani v souhrnu práce diskusních skupin.

Pastorační reflexe Aleše Opatrného

Když se pak podíváme i do dalších několika málo pastoračně-teologických publikací, se kterými se lze dnes v češtině setkat, je nevýznamnost tématu farních či pastoračních rad stálou charakteristikou.

Ve sborníku přednášek Aleše Opatrného, vyučujícího pastorální teologie na pražské KTF UK, který byl vydán pod názvem Pastorační situace u nás (1996),[296] se o farních radách, i přes blízkost některých témat, nenachází zmínka žádná.

Podobně je tomu i v knize téhož autora nazvané Pastorace v postmoderní společnosti (2001).[297] Je zde sice jedna zmínka o nepřipravenosti mnohých kněží dělit se o odpovědnost v pastoraci s dalšími, kterou bychom mohli považovat za jakousi nepřímý poukaz na nepřipravenost kněží k práci s pastoračními radami,[298] ale ani ve třetí kapitole knihy,[299] věnované farnosti (a obsahově i strukturálně vycházející z textu referátu předneseném na výše zmíněném semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000), ani v kapitole šesté,[300] rozebírající možnosti pastorační práce laiků, není o farních radách ani slovo.

Tato situace je pak stejná i o pět let později, v Opatrného zatím poslední knize Cesty pastorace v pluralitní společnosti (2006).[301] A to i přesto, že kniha opět obsahuje některé kapitoly, s jejichž tématy téma pastoračních rad velmi koresponduje. A tak, kromě jedné historické poznámky,[302] několik zmínek o práci farních či pastoračních rad lze u Opatrného objevit teprve až na webu Pastorace.cz.[303]

Pastoračně-teologické reflexe Pavla Ambrose

Obrátíme-li se tedy o pomoc k publikacím druhé vůdčí postavy pastorální teologie u nás, pastoralisty z olomoucké CMTF UP Pavla Ambrose, výsledek bude velmi podobný.[304]

V jeho rozsáhlé studii života církve v Čechách a na Moravě vydané pod názvem Kam směřuje česká katolická církev? (1999)[305] nenajdeme nejen žádnou přímou zmínku o pastoračních radách, ale ani téma, které by se k našemu tématu nějak vzdáleněji vztahovalo. To však může být tím, že tato studie reflektovala situaci naší církve z velmi specifické perspektivy, a to ve snaze „ukázat, že tradice křesťanského Východu žije v místní církvi v Čechách a na Moravě v cyrilometodějské tradici“.[306]

Avšak ani ve druhé knize Pavla Ambrose, nazvané Teologicky milovat církev (2003) a obsahující množství často již dříve v různých periodikách uveřejněných studií, z nichž některé jsou tematicky mnohem bližší naší oblasti zájmu, žádnou závažnější zmínku o farních radách či pastoračních radách farnosti také nenajdeme. Lze zde nalézt jen dvě poznámky, které můžeme k tématu pastoračních rad vztáhnout velmi vzdáleně. První se nachází v části věnované autoritě v církvi mezi body shrnující „strategii růstu autority církve dnes“, kde autor říká, že autorita církve stoupá kromě jiného tam, kde „demokratické postupy vedou k závazným rozhodnutím, jejichž respektování je náročným požadavkem“.[307] V části věnované „budoucím cestám farní pastorace“[308] pak autor píše, že je třeba při práci ve farnosti mimo jiné rozlišit: „(a) jádro farnosti, které nese spoluzodpovědnost za poslání farnosti směrem mimo vlastní společenství; (b) část farnosti, která je vyčleněna pro službu vlastní farnosti“,[309] aniž by ovšem jednu či druhou skupinu (ani jakoukoli další z později zmíněných) jakkoli spojoval se službou pastorační rady.

Dřívější pastorační reflexe o PRF autora této dizertace

Na závěr tohoto přehledu odborných reflexí tématu práce pastoračních rad farností si dovolíme připojit ještě několik odkazů na některé z dřívějších studií autora této dizertace, které se dotýkají našeho tématu a vycházejí z jeho MA thesis Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen (2002).[310]

Malou situační reflexi stavu pastoračních rad farností v plzeňské diecézi lze najít ve studii z roku 2003 o pastoračním plánování v plzeňské diecézi nazvané Od obrazu k ikoně,[311] podrobnou organizační analýzu založenou na širokém výzkumu organizačních procesů v diecézi včetně role farních či pastoračních rad pak poskytuje studie z roku 2002 Duch oživuje, nevhodné struktury zabíjejí,[312] která shrnuje některé dílčí výsledky rozsáhlejšího pastoračního výzkumu. Výsledky obou prací budou blíže prezentovány později (srov. 2.1.2).

Za jakýsi pokus o odbornou reflexi role pastoračních rad v rámci širšího procesu pastorační proměny v dnešní době lze pak považovat některé části textu přednášky (spolu s Jindřichem Fenclem) z roku 2004 Pastorační proměny v současné době (2004).[313] Ve třetí části přednášky autoři poskytují několik podnětů pro pastorační praxi, přičemž pátý z těchto podnětů nazvali „Rozvoj prakticko-teologické reflexe a pastorační rady“ (část 3.5). Doporučují, aby byly v rozvinuty a nabízeny v praxi uchopitelné a použitelné modely prakticko-teologické reflexe a aby se s jejich pomocí jak podpořila trvalá pastorační formace na všech úrovních pastorační služby v církvi, tak prohloubila běžná pastorační spolupráce na úrovni diecézí, farností či dalších pastoračních projektů. V rámci popisu „základního úkolu pastoračních rad“ (oddíl 3.5.2) autoři povzbuzují, aby se na diecézní úrovni nevytvářel nějaký „velkolepý ‚strategický plán diecéze‘„, ale aby se rozvíjela dynamická pastorační vize, která by mohla inspirovat a doprovázet život na lokální rovině. Za základní nástroje tohoto mnohovrstevnatého procesu prakticko-teologické reflexe pak autoři považují „pastorační rady diecézí a farností“, jejichž základním úkolem je spolupracovat na této reflexi. Za tímto účelem je pak také třeba nastavit kritéria výběru členů takovýchto rad a tomu přizpůsobit jejich základní dokumenty. Podle autorů by pastorační rady „neměly být kombinací jakéhosi akčního pastoračního týmu, koordinační skupiny farnosti a pastoračně vizionářské komunity“, ale měly by být právě a především onou „vizionářskou komunitou“, nabízející službu praktické pastorační reflexe na různých rovinách. „Za tímto účelem“, jak k tomu autoři poznamenávají, „by pak bylo ovšem třeba zásadně přepracovat stanovy pro pastorační rady většiny českých diecézí.“

1.4.3        Publikace určené pro pastorační praxi zahrnující téma PRF

Pokud je nám známo, zatím nebyla vydána žádná publikace v češtině, která by se jako svým hlavním tématem zabývala službou pastoračních rad farnosti. Na českém internetu jsou však k dispozici české překlady několika zahraničních příruček či článků na toto téma.

Dieter Trondle: Co dělat ve farní radě?

První z nich je již starší publikace německého autora Dietra Trondleho, v českém překladu nazvaná Co dělat ve farní radě? (1972).[314] V úvodu se dočteme, že tato příručka „má dát praktické pokyny všem, kteří se dávají buď sami, nebo v pracovních skupinách do služeb farního společenství“. Publikace nenabízí žádné teoretické základy pro práci farní rady, ani se nezabývá organizačními předpoklady, jako např. strukturou rady, jejími kompetencemi, spoluprací s farářem, stanovami apod. Najdeme v ní čistě praktické impulsy k práci farní rady v mnoha jednotlivých oblastech farní pastorace, jak byla běžně chápána v Německu na začátku 70. let (tj. jako grémium pro řízení apoštolátu laiků ve farnosti).[315] Autor sám uznává (jak v úvodu, tak v závěru příručky), že prezentovaný soubor požadavků a očekávání od farní rady je obrovský a mohl by někoho odradit. Podle něj ale je proto třeba, aby farní rada úkoly přebírala postupně, jednu po druhé, a aby podle místních podmínek vybírala ty nejdůležitější.[316]

Diecéze Oakland: Spolupracovníci na Božím díle

 Další příručkou, která je na českém internetu k dispozici a je příkladem zcela odlišného přístupu k pastoračním radám než předchozí publikace, je příručka vydaná oddělením pro pastorační plánování americké diecéze Oakland nazvaná v češtině Spolupracovníci na Božím díle: Praktické návrhy pro práci pastoračních rad (2000 / 2006).[317] Tato příručka, která ve své revizi z roku 2000, ze které byl pořízen i český překlad, navazuje na novější proudy v chápání pastoračních rad v USA, které pastoračním radám přičítají jako hlavní úkol pastorační plánování a rozlišování.[318] Příručka je typickým příkladem materiálu ovlivněného tímto proudem a poskytuje množství praktických podnětů pro rozvoj pastoračních rad jako nástroje pastoračního plánování a rozlišování.

Mark F. Fischer: Radím, radíš, radíme

Třetí z těchto praktických příruček, které jsou v češtině k dispozici, pak reprezentuje nejnovější důrazy ve vývoji pastoračních rad, jak je ve svém rozsáhlém díle prezentuje Mark F. Fischer.[319] V českém překladu se tato příručka, založená na komentovaných typických příbězích z práce pastoračních rad, nazývá Radím, radíš, radíme: Základy služby pastoračních rad v příbězích (2001).[320] Příručka je členěna podle sedmi základních oblastí služby pastorační rady[321] a ve svém souhrnu vyjadřuje autorovo přesvědčení, že pastorační rada není ani „zákonodárným orgánem“, ani „technicko-administrativní skupinou“, ani „pastoračním týmem“, ani skupinou „strategických plánovačů“, ale především skupinou Duchem obdarovaných lidí obzvlášť obdarovaných lidí, kteří svůj hlavní úkol spatřují v tom, že mají (1) aktivně zkoumat všechny oblasti, které jsou pro pastoraci ve farnosti důležité; (2) společně nad nimi rozvažovat ve světle evangelia a poslání církve; (3) na základě toho doporučovat praktická pastorační opatření.

Donal Harrington: Farní pastorační rady – problémy a trendy

Poslední z momentálně dostupných materiálů v češtině věnujících se tématu pastoračních rad jako svému hlavnímu obsahu je článek irského praktického teologa Donala Harringtona nazvaný v češtině Farní pastorační rady: Problémy a trendy (1999).[322] Autor v tomto článku vychází ze svých dlouholetých zkušeností ze spolupráce na procesu Parish Development and Renewal v dublinské arcidiecézi[323] a ve svém článku chce nabídnout „střípky moudrosti“, které na své cestě spolu s ostatními posbíral. Protože jsme již z tohoto obsáhlého článku podrobně čerpali pro část charakterizující vývoj pastoračních rad v Irsku (srov. oddíl 1.3.3), zde jen ocitujeme jeho závěrečnou větu, která dobře shrnuje zásadní důrazy, které autorovi článku leží na srdci:

„Chce to odvahu klást si nepříjemné otázky, místo aby člověk schovával hlavu do písku. Avšak potřebná moudrost je víc a víc k dispozici a další cesta se vyjasní, jen jestliže se jemně otevřeme hlubší spiritualitě a přijmeme za vlastní perspektivu společného poslání.”[324]

Obecné pastorační příručky zmiňující téma PRF

Ve čtyřech brožurách bylo možné nakonec nalézt téma pastoračních rad jako součást širších pojednání o pastoraci farnosti či o pastoraci obecně.

První z nich, z pera Jaromíra Neugebauera, se nazývá Farnost dnes a zítra (2000).[325] Ve své třetí části nazvané „Příprava změny“ mezi témata katecheze, spolupráce s laiky, hnutí v církvi a působení na veřejné mínění autor také zařazuje odstavec nadepsaný „Ekonomické a pastorační rady“.[326] Je zde doporučováno jejich zřizování všude, kde je to možné, a to z několika důvodů. Především podle autora rady „přenášejí na laiky řadu činností, které zatím musel provádět kněz“. Dále „zřízení rad přivede skupinu laiků do pravidelného kontaktu s duchovním správcem“, a ti tak mohou lépe poznat jeho poslání a možnosti pomoci a on lépe pozná farníky. Kontaktem s nimi také kněz lépe „zjistí nedostatky i schopnosti širšího okruhu věřících a může lépe vést svou obec“. Nakonec pak díky radám „vzniká prostor, v němž se všichni cvičí v životě společenství a ve vzájemném dialogu“. Autor pak vyzývá k tomu, aby se rady „setkávaly ve jménu Ježíše Krista“, a tak se otevíraly „daru moudrosti a mírnosti“. Za důležité vidí autor, aby radní byli schopni vyjadřovat různé názory a argumentovat, aby se seznámili s potřebami místní obce a aby uměli vzájemně si naslouchat a uznávat argumenty druhých, a tím podporovali vznik a růst společenství.[327] Toto vše je v rámci celé služby pastorační rady součástí širokého procesu obnovy farnosti, který po určení si cíle, začíná prohlubováním přirozených vztahů v obci, pokračuje evangelizací jakožto „promítnutím evangelia do postojů i jednání oslovených“ a vrcholí zapojením lidí do plného života ve farnosti.[328]

Druhá z těchto příruček je překladem výboru z různých rakouských publikací (editor Vladimír Petráček), který vyšel pod českým názvem Farnost na cestě (2003).[329] Po načrtnutí základních biblických a teologických linií či zásad pro dnešní pojetí církve pak v části nazvané „Církev se realizuje v obcích“ čteme: „Nezbytným předpokladem pravé pastorace jsou struktury spoluúčasti a společenství, metody analýzy a reflexe, studium, plánování a revize: pastorace musí být organická a plánovitá.“[330] Za hlavní charakteristiky farnosti se zde považují: „liturgické společenství“, „společenství diakonie“ a „společenství vydávající svědectví“.[331] Vlastní proces pastoračního plánování (o kterém se pravděpodobně, i když to není výslovně řečeno, předpokládá, že by mohl být nesen farní radou)[332] vychází z rozvinutí vize co největším počtem farníků a pokračuje mírně přizpůsobeným klasickým „trojkrokem“ pastorační reflexe doplněném o krok čtvrtý: vidět (analýza), posoudit (ideál), jednat (etapy rozvoje: senzibilita pro společenství, evangelizace, katecheze), slavit.[333]

Třetí z této skupiny publikací je překlad článku z irského pastoračně-teologického časopisu, který se zabývá podpůrnými kněžskými skupinami v diecézi Clogher a je na českém internetu k dispozici pod názvem „Cestou necestou…“ (2003).[334] Poté, co zde autor vylíčí klikaté cesty, jak kněží v jeho diecézi postupně objevovali užitečnost podpůrných skupin, ve kterých se kněží v návaznosti na pastorační seminář v roce 1991 začali pravidelně setkávat v duchu společné modlitby, bratrského společenství, pastoračního plánování a osobní i profesní podpory a co vylíčí bohaté zkušenosti s tímto procesem spojené, autor připojuje několik vlastních reflexí na apoštolský list Jana Pavla II. Novo millennio ineunte. V části nazvané „Svědkové lásky“, reflektující papežovu vizi „spirituality společenství“ (srov. NMI 42) podporovaného „strukturami spoluúčasti“ (srov. NMI 43), pak autor připomíná papežovo povzbuzení, aby představení, po vzoru sv. Benedikta, uměli naslouchat i těm nejmladším (srov. NMI 45), a píše:

„V naší diecézi jsme právě díky zkušenosti s rozvojem podpůrných skupin mohli již prožít hlubokou proměnu naší kněžské rady. […] Mám velkou naději, že to nebude již dlouho trvat, a my budeme připraveni k tomu, abychom se ctí obstáli před nárokem, který nás spolu s laiky čeká při vytváření pastoračních rad, jak v našich farnostech, tak i na diecézní úrovni.”[335]

Čtvrtá z těchto příruček, která farní radu představuje jako ústřední prvek farní pastorace, je brožurka olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera vydaná v roce 2005 pod názvem Jak si představuji farnost dnes (2005).[336] Vznikla na základě arcibiskupových setkání s pastoračními a ekonomickými radami farností jeho diecéze v rámci roku věnovaném v této diecézi tématu farnost. V první části této příručky je pojem „farní rada“ ústředním pojmem celé prezentace. A to doslova, protože na připojené grafice[337] je farní rada znázorněna v samém středu duhového kola, které se skládá ze sedmi loukotí představujících sedmi hlavních aspektů ideální farnosti: společenství majetku, apoštolát, duchovní život, zdraví, harmonie, moudrost a komunikace.[338] Před tím se v příručce ovšem mluví o „farních radách“ v množném čísle, a to ve smyslu „rad ve farnosti“, které jsou nutné proto, že „větší společenství potřebuje farní strukturu jako nástroj efektivní spolupráce“.[339] Těmito radami jsou: „ekonomická rada farnosti“ a „pastorační rada farnosti“.[340] V rámci prezentace různých typů farností je zde např. ohledně „farní rady“ (nyní opět v jednotném čísle, očividně ve smyslu „pastorační rady“) řečeno, že má-li farnost navíc řeholní kostel, „ve farní radě by měl být i zástupce tohoto společenství“.[341] Podobně je li velká farnost s více obcemi a více kostely, „má jen jednu ekonomickou i pastorační radu“ a „je dobře, když jsou v radě zástupci jednotlivých obcí“.[342] Pokud má jeden kněz více malých farností, pak „farnosti úzce spolupracují“ a „mají jednu radu, společně pečují o všechna společenství a společně spravují samostatné ekonomiky jednotlivých farností“; má-li však jeden kněz více větších farností, „farnosti mohou spolupracovat, ale každá má svou radu, každá se stará o svá společenství i svou ekonomiku“.[343]

Pastoračně-podpůrné webové stránky Pastorace.cz

Na závěr tohoto průzkumu tématu pastoračních rad v dostupné literatuře předkládáme přehled zmínek o pastoračních radách farnosti nebo farních radách na webových stránkách Pastorace.cz, které chtějí nabízet „podklady pro pastorační činnost a duchovní život“. Podle úvodního slova k webu,[344] jsou tyto stránky „webem, který je zaměřený především dovnitř, do církve“ a mají být „pomocníkem pro lidi, kteří jsou zapojeni do práce v církvi a do její pastorační činnosti“. Na základě tohoto sebepředstavení jsme předpokládali, že se na tomto webu budou vyskytovat i texty prakticky podporující práci pastoračních rad. Jak se tento předpoklad potvrdil?

Na webu bylo nalezeno jedenáct textů, které se nějakým způsobem o pastoračních či farních radách zmiňují, z toho jeden, který se jimi zabývá jakožto svým hlavním tématem. Tímto textem je článek Farní pastorační rady – problémy a trendy od irského autora Donala Harringtona, který jsme představili již výše.[345] Další zmínku zahraničních autorů o farních radách lze nalézt v článku Dary Ducha Ježíšova III,[346] kde v části 3.4.4 věnované otázce univerzálnosti Charismatické obnovy v církvi se mluví o tom, že z tohoto hnutí vycházejí mnohé podněty pro základní pastoraci, přičemž je zde řečeno, že „zvláštními výchozími body v obci“ pro integraci těchto podnětů „jsou třeba farní rada, dny ztišení (rekolekce) nebo farní misie“. Wilhelm Zauner se pak v publikaci Laici v církvi[347] při svém výkladu na téma „rehabilitace laika v církvi“ zmiňuje o tom, že koncil „zřídil instituce, kde by se mohli laici projevovat: laickou radu a pastorační radu“ a že v té době „vznikaly farní rady a teologie obrátila svou pozornost na obec jako takovou“.

Co se týče českých autorů, v článku Pastorace společenství se v páté části věnované pastoračním problémům společenství autor Aleš Opatrný zmiňuje o tom, že „nejde společenství ve farnosti vytvářet ‚úředně‘, autoritativně, rozhodnutím faráře či farní rady“.[348] V šesté části o problémech malých společenství Opatrný konstatuje, že rozlišení „obtíží růstu“ je úkolem faráře, a to „jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků […]“.[349] V rozhovoru na téma Co s novoknězem ve farnosti? se pak tentýž autor zmiňuje, že novému knězi „může hodně pomoci, pracuje-li ve farnosti dobrá farní rada, která ho seznámí se situací“, ale že „ani ta nejlepší farní rada nesmí zapomenout, že nový farář nepřišel jako kopie toho předchozího, že je to jiný člověk a že nebude vše, jak bylo, ale ani nemusí být všechno jinak“.[350]

Další místa zmiňující farní rady pak ještě na Pastorace.cz najdeme např. v diskusi o plenárním sněmu,[351] v diskusi o vánočních půlnočních bohoslužbách,[352] v článku o úkolech farnosti v církevním právu,[353] v obsahu knihy Farnost dnes a zítra[354] či v článku o pastoračním plánování v Irsku.[355]

Z uvedeného přehledu tedy nakonec vyplývá, že vstupní očekávání nebyla příliš naplněna, protože kromě jednoho překladového článku (Harrington) lze ostatní zmínky o farních či pastoračních radách považovat za spíše okrajové. Z těch málo zmínek, které se na webu vyskytují, lze vytušit obraz pastorační rady, která spolupracuje s farářem na pastoračním rozlišování, může pomoci novoknězi k orientaci ve farnosti, je součástí procesu diecézního pastoračního plánování, pomáhá do farnosti integrovat podněty nových hnutí či je prostorem dialogu.

1.4.4        Souhrn: Velmi slabá podpora PRF skrze písemné materiály v češtině

Na závěr tohoto přehledu literatury, která se věnuje tématu pastoračních rad farností nebo ve které je toto téma alespoň zmíněno, se pokusme heslovitě shrnout, jaký vliv může tato literatura mít na utváření prostředí, ve kterém dnešní PRF vznikají a pracují:

·      V českém jazyce doposud nebyla publikována jediná odborná (prakticko-teologická či systematicko-teologická) práce, která by si za své hlavní téma, nebo alespoň za téma své části či kapitoly, zvolila oblast pastoračních rad farností.

·      Podařilo se objevit tři práce studentů teologických fakult v České republice, které se tématu farních rad či pastoračních rad farností věnují. Jestliže jedna z nich (Jahnová) předkládá spíše jen přehled ekleziologických východisek a současné právní úpravy spojený s „promlouváním do duše“ farářů, členů farních rad i farníků a je svědectvím o chápání rad jako nástrojů k „pomáhání faráři“, druhá (Bublan) již poskytuje zajímavý srovnávací materiál pro pochopení fungování pastoračních rad podle stanov českých i moravských diecézí, přičemž podává svědectví o chápání rad jako „nástrojů naplňování apoštolátu laiků“. Nejdůležitější pro nás se jeví třetí z těchto prací (Vojáčková), která kvalifikovaným způsobem poskytuje výsledky rozsáhlé srovnávací analýzy diecézních stanov z celé republiky, nalézá jejich vzory v určité etapě vývoje pochopení farních rad v Německu, zprostředkovává poznání situace pastoračních rad farností v královéhradecké diecézi a uvažuje o možnostech prohloubení práce rad skrze setkání s některými koncepty ze společenských věd. Ačkoli tyto nepublikované studentské práce jen stěží mohly ovlivnit širší okruh čtenářů, přesto však je možné je chápat jako určité reprezentanty přístupů k pastoračním radám, které jsou přítomné v akademické obci či mezi přemýšlivými věřícími.

·      Skutečnost faktické nepřítomnosti tématu pastoračních rad farností v české odborné literatuře, která je naznačena již ve výše řečeném, je potvrzena průzkumem další odborné prakticko-teologické literatury. Kromě několika málo zmínek v pracích církevně-právního charakteru (Górecki), pokusu o prakticko-teologickou reflexi role pastoračních rad v rámci širších procesů pastorační proměny (Hruška & Fencl) a dvou spíše okrajových zmínkách o farních radách ve dvou z referátů na semináři o farnosti (Duka, Górecki) jakoby farní rady pro českou prakticko-teologickou reflexi (včetně prací Opatrného či Ambrose)[356] nebyly tématem hodným jakékoli pozornosti. Tato skutečnost (chybějící téma PRF v odborné prakticko-teologické literatuře) pak může na jedné straně situaci v „terénu“ negativně ovlivňovat (protože se pak může zdát, že toto téma není pro naši církev příliš důležité), na straně druhé může být odrazem naší pastorační situace (vycházíme-li pak z konceptu sociální konstrukce reality, lze konstatovat, že nejspíše půjde o obojí).

·      Jen za o něco málo lepší lze považovat situaci v oblasti praktických příruček určených jako podpůrné pomůcky pro pastorační praxi. Příručka zabývající se pastoračními radami nebyla oficiálně publikována ani jedna, některé orientující publikace jsou k dispozici pouze v elektronické podobě na internetu. Z nich jedna (Trondle), přeložená z němčiny je velmi starého data a představuje spíše sbírku podnětů pro farní pastoraci než příručku pro práci pastorační rady. Další tři publikace (Oakland, Fischer, Harrington), přeložené z angličtiny, pak jako jediné z celého našeho přehledu obsahují praktické rady pro porozumění práci pastoračním radám farnosti, pro jejich rozvoj i pro jejich konkrétní práci, a to v duchu novějšího vývoje pastoračních rad jakožto týmů pastoračního rozlišování, reflexe a plánování. Zdá se, že tyto novější praktické příručky z anglosaského prostředí sice v některých farnostech představovaly podněty pro sebereflexi, avšak kvůli své ne příliš obecně dostupné formě (možná s výjimkou Harringtonova článku na Pastorace.cz) tento okruh bude spíše malý.

·      Byly zatím vydány pouze tři další pastorační příručky, které se sice nevěnují pastoračním radám jaké svému hlavnímu tématu, ale počítají s nimi jako s běžným nástrojem farní pastorace. Dvě z nich (Neugebauer, Petráček), vycházející ze zkušeností a pastoračních přístupů Hnutí za lepší svět, představují farní rady jako nástroje pomoci farářům, nástroje zpětné vazby a jako prostor společenství a dialogu či jako struktury spoluúčasti a společenství, které mohou ve farnosti pomoci nést proces pastoračního plánování. Třetí z nich (Graubner) pak farní pastorační radu chápe jako „strukturu efektivní spolupráce“, která koordinuje všechny podstatné oblasti života a služby farnosti. Jako jediná se také tato příručka věnuje různým rolím farní pastorační rady vzhledem k různým modelům správy farností a různým typům farností. Díky svému oficiálnímu vydání můžeme předpokládat, že právě tyto příručky mohly pojetí pastoračních rad v praxi ovlivnit silněji, než příručky dříve zmíněné, i když při dnešním rozšíření internetu a pružnosti předávání elektronických dokumentů toto nelze tvrdit s příliš velkou jistotou a bude to muset být ověřeno terénním výzkumem.

·      Webové stránky Pastorace.cz sice nabízejí jeden velmi informativní a orientující článek o problémech a trendech dnešních pastoračních rad, avšak dalších deset zmínek o farních či pastoračních radách je již spíše okrajových. Farní rada dle těchto článků spolupracuje s farářem na pastoračním rozlišování, může pomoci novoknězi k orientaci ve farnosti, je součástí procesu diecézního pastoračního plánování, pomáhá do farnosti integrovat podněty nových hnutí či je prostorem dialogu.

Z výše uvedeného souhrnu vyplývá, že co se týče odborné podpory ze strany praktické teologie, jsou pastorační rady v Čechách zatím ponechány spíše samy sobě. Jsou jim sice k dispozici některé praktické příručky, které však ve svém souhrnu tematicky nepokrývají celou škálu možných forem služby pastoračních rad, svou dostupností jsou omezeny na poměrně úzký okruh čtenářů a svým původem vzniku většinou nevyrůstají z naší specifické pastorační situace a nabízejí často vzájemně nekompatibilní modely fungování pastoračních rad.

1.5        Shrnutí: Kontextová východiska PRF v české církevní provincii

V této kapitole jsme se snažili načrtnout službu pastoračních rad farností v české církevní provincii v jejích socio-historických kontextech a snažili jsme se odpovědět na otázku, jaké zkušenosti, procesy, významy a hodnoty jsou se službou pastoračních rad spojovány v širším kontextu jejich působení.

Nejprve jsme se v první části této kapitoly zaměřili na historický vývoj ekleziálního kontextu v Čechách od 2. světové války až po dnešek, s těžištěm v událostech kolem Pražského jara 1968 a s náčrtem dalších pastoračních podnětů pro službu pastoračních rad v dnešních farnostech. Zde jsme došli ke zjištění, že ačkoli rozvoj pastoračních rad u nás nemohl být vůbec tak bouřlivý a intenzivní jako ve svobodném světě, přesto byl pokračováním bohatého a pestrého příběhu české církve a jedním z výrazů jejího zápasu o tvář, kterou bychom dnes nazvali slovem „synodální”. Při dalších reflexích můžeme tak mít na paměti, že bolavé stopy tohoto zápasu i jeho dobré ovoce často i dodnes službu pastoračních rad v naší zkoumané oblasti alespoň nereflektovaně či nepřímo ovlivňují.

Ve druhé části jsme se věnovali systematickému rozboru tématu pastoračních rad v dokumentech učitelského úřadu církve v nejrůznějších jeho formách různé důležitosti, od koncilní věroučné konstituce Lumen gentium a koncilní dekrety Apostolicam actuositatem a Christus Dominus spolu s jejich implementačními dokumenty, přes revidovaný Kodex kanonického práva a nový Katechismus katolické církve, papežské post-synodální apoštolské exhortace až k dokumentům vatikánských kongregací či papežovu dopisu čínským věřícím nebo jeho promluvě ke členům pastorační rady jedné římské farnosti. Tuto do tematicky řazených celků členěná interpretace nauky církve o pastoračních radách lze díky její komplexnosti považovat za jeden ze specifických přínosů této práce.

Ve třetí části jsme pak přehledně prezentovali příběhy zápasu tří místních církví o pojetí farních či pastoračních rad, který ve svobodném světě probíhal na základě prakticko-teologické konfrontace pastorační praxe žité uprostřed specifických kulturně-politických podmínek s výše načrtnutým vývojem církevní nauky o pastoračních radách. Ve všech sledovaných místních církvích, jak ve Spolkové republice Německo, tak ve Spojených státech amerických či v Irsku, bylo možné nalézt podobné procesy a podobné křižovatky; hlavní zvolené směry či konkrétní odpovědi na společné otázky však v každé z těchto církví byly specifické a přiměřené konkrétní situaci církve v těchto zemích. Tyto přehledy nám mohou rozšířit škálu možných řešení, ale i ukázat některé slepé uličky, a proto mohou být velmi cenné při našich dalších úvahách o specifikách situace pastoračních rad v české církevní provincii. O to bude cennější, pokud se v našem dalším zkoumání ukáže, že některé z těchto vlivů byly klíčové i pro pojetí farních či pastoračních rad v naší oblasti zájmu.

V čtvrté části jsme nakonec předložili přehled literárních a internetových pramenů dostupných u nás v českém jazyce, které jakýmkoli způsobem mohly ovlivnit prostředí, ve kterém PRF dnes vznikají a pracují. Při zpracovávání tohoto přehledu jsme zjistili, že oblast služby pastoračních rad farností pro odbornou komunitu praktických teologů u nás z nějakých důvodů v podstatě není tématem hodným pozornosti a nabídka praktických pomůcek orientujících v poslání a způsobu práce PRF je velmi limitovaná a svým způsobem i limitující.

Po tomto kontextuálním přehledu je nyní již na čase obrátit pozornost přímo k situaci pastoračních rad v české církevní provincii dnes. Proto v následující kapitole jsou prezentovány a ve světle poznatků této druhé kapitoly také již částečně reflektovány výsledky našich vlastních dokumentárních a terénních výzkumů.


 


Kapitola 2.     Situační reflexe PRF v Čechách

Po zasazení tématu pastoračních rad do širšího kontextu v kapitole první jsou nyní ve druhé kapitole prezentovány výsledky našich čtyř hlavních výzkumných projektů: dokumentárního a dotazníkového průzkumu podpory práce PRF z diecézních center (2.2), druhotného i vlastního dokumentárního výzkumu práce PRF v kontextu partikulárního práva (2.3), vlastního dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad farností na Plenárním sněmu katolické církve v České republice (2.4) a terénního výzkumu situace PRF v české církevní provincii (2.5). Těmto prezentacím je předřazen přehled dosavadních výzkumů práce PRF v Čechách (2.1).

Výsledky výzkumu dokumentů plenárního sněmu a terénního výzkumu jsou v jejich „hrubém“ stavu zachyceny v přílohách P 10 / P 18 (primární vrstva analýzy) a P 11 / P 19 (sekundární vrstva analýzy), které jsou také přímým podkladem reflexivní souhrny obsažené v této kapitole (2.4 / 2.5). Použité výzkumné metody jsou pak představeny vždy v úvodních částech prezentací každého z těchto výzkumů.

2.1        PRF v Čechách ve světle dřívějších výzkumů

V této úvodní části druhé kapitoly představujeme dvě dřívější výzkumné sondy do práce pastoračních rad ve dvou ze zkoumaných diecézí (Hradec Králové a Plzeň). Ačkoli nepředstavují nějaké komplexní pokrytí problematiky, mohou nám poskytnout důležitou ilustraci o dvou odlišných typech pastoračně-církevního prostředí, do kterého je práce dnešních rad zasazena.

2.1.1        Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003

První z těchto sond je zaměřena na situaci PRF v královéhradecké diecézi. Z kvantitativního hlediska zde (podle Marie Zimmermannové)[357] v roce 2002 v celkem 445 farnostech (z toho bylo tou dobou 140 tzv. „sídelních“, kde bydlí kněz) působilo 147 pastoračních rad farnosti (v roce 2006 je pak uváděn počet 105 PRF v diecézi).[358] Při anonymní anketě mezi kněžími z listopadu 2003 (prezentované v témže zdroji) se k působení pastoračních rad ve farnostech vyslovilo 99 duchovních, z nichž 53% hodnotilo PRF pozitivně, 41% nevýrazně a 6% negativně.

Více kvalitativním nahlédnutím do situace PRF v královéhradecké diecézi pro nás může být výzkum Gabriely Vojáčkové realizovaný v roce 2002. Prezentace jeho výsledků je k dispozici v praktické části Vojáčkové diplomové práce.[359] I když je rozsah výzkumu poměrně malý,[360] mohou být jeho výsledky pro naše účely důležité, protože královéhradecká diecéze se ve světle našich vlastních výzkumů jeví jako diecéze s nejvíce rozvinutými pastoračními radami.

V tomto přehledu spolu s autorkou výzkumu používáme pro pastorační rady farnosti zkrácený a v dané diecézi zažitý termín „farní rady“ (FR). Z výsledků výzkumu budou níže prezentovány ty, které se zdají být relevantní pro mapování kontextu, ve kterém dnešní PRF vznikají a pracují. Prezentace je rozčleněna podle hlavních oblastí výzkumu na sedm „předmětů“:[361]

a)       Zakládání a vznik farních rad, jejich teologické zdůvodnění a forma voleb

Na základě výzkumných rozhovorů bylo zjištěno, že farní rady mají v královéhradecké diecézi historii starší než pouze k datu vydání v současnosti platných stanov vydaných biskupem Dominikem Dukou v roce 1999. V rozhovorech zazněla zmínka o stanovách farních rad z roku 1991. Také existuje povědomí, že určitým předznamenáním FR byli tzv. konzultanti, kteří fungovali již před rokem 1989 jako neoficiální poradci faráře. Obecně jsou FR spojovány s Druhým vatikánským koncilem a jejich konkrétní zavádění je odvozováno z Kodexu kanonického práva. Zavádění FR je někdy v diecézi spojováno s pocitem nátlaku od biskupa nebo naopak s nenaplněným očekáváním dostatečně praktické podpory biskupa. Často není vyjasněn vztah ekonomické a pastorační rady. Někde se vyskytuje strach kněží z farních rad, jinde zas mentalita farníků, že vše musí rozhodovat a zařizovat farář.

b)       Smysl existence farních rad a jejich úloha v životě farnosti

Během výzkumných rozhovorů se vyskytly především následující charakteristiky smyslu existence FR: (1) sjednocování farnosti a vytváření společenství; (2) prostředek komunikace mezi farností a farářem; (3) prostor pro dělbu práce; (4) nástroj pro obohacení faráře a jeho činnosti skrze návrhy či názory farníků. Dále také byly zmíněny tyto další úlohy FR: prostředek koordinace různých aktivit, prostředek vytváření nových aktivit, vzdělávací role.

c)        Způsob a forma práce a nejčastější předmět zájmu farní rady

FR podle respondentů nejčastěji schází jednou za měsíc, někdy i jednou za dva měsíce, což je někdy považováno za minimum, aby mohla FR fungovat. V některých farnostech se FR organizuje do sekcí (např. charitativní, pastorační, technická, liturgická apod.). Program příštího zasedání je chápán jako důležitá pomůcka přípravy na něj. Některé FR si vytváří roční plán vlastní činnosti. Jiné zas formulují vizi fungování místní farnosti. Podle vykonaných rozhovorů se však nejčastěji FR zabývá organizováním liturgických slavností, někdy také vytvářením aktivit nových.

d)       Zpětná vazba mezi farní radou a farností, ekonomickou radou, diecézí apod.

Pro informování farnosti o práci FR se často používá farní zpravodaj či vývěsky (nebo též internet), avšak z některých výpovědí plyne, že tyto cesty nejsou příliš účinné. Někteří kněží si pochvalují, že skrze FR se toho hodně dozvědí o celku farnosti. Někde občas organizují společná setkání pastorační a ekonomické rady. V praxi se celkově více spoléhá na neformální informace „od ucha k uchu“.

e)        Znalost stanov, jejich role při zakládání farních rad, jejich obsah a nedostatky

Stanovy jsou dle výzkumných rozhovorů pro jejich členy prvním, ale také téměř vždy i posledním zdrojem informací o farních radách. Pro hodně členů navíc představují jen jakýsi ideál a mají k nim poměrně rezervovaný vztah. Rozhodující prý nejsou stanovy, ale vůle a ochota spolupracovat a vzájemně si naslouchat. Za jeden z nedostatků stanov je považováno ustanovení, že farář coby předseda FR může povinnost řídit setkání rady na někoho jiného přenést jen pro jednotlivý případ.

f)        Vliv výměny administrátorů farností na fungování farní rady

Bylo obecně konstatováno, že činnost FR je na osobnosti faráře závislá značně, a proto má také jeho výměna na činnost FR závažné dopady. Velké nároky jsou kladeny na nového kněze, pro kterého je častěji velmi náročné se připojit k již započatému procesu či aktivitám. Nejspíše by si nový kněz měl sestavit novou FR podle vlastních potřeb, s rozpuštěním té staré by se ale spěchat nemělo.

g)        Velikost a složení farní rady, poměr různých typů členství

Za problém, hlavně ve větších městech, se považuje ustanovení stanov, že členy FR mají být kromě faráře i ostatní duchovní trvale činní ve farnosti, protože tak někdy neúměrně narůstá počet členů tak, že je velmi ztíženo jednání rady a je narušen poměr mezi volenými a jmenovanými členy rady (a tím prý i hodnověrnost rady vůči farnosti). Obecně je přijímán názor, že rada musí být rozumně velká, protože příliš vysoký počet členů ztěžuje komunikaci.

Tento přehled výsledků výzkumu Gabriely Vojáčkové nám ukazuje, že na počátku prvního desetiletí nového století byly alespoň v některých diecézích činné pastorační rady farností, které již fungovaly třeba i víc než deset let a poctivě se snažily nalézt optimální způsob práce. Svoji roli chápaly různě, především jako komunikační médium mezi farníky a farářem, nástroj k odlehčení faráři v jeho úkolech či nástroj podpory zapojení farníků do života církve.

2.1.2        Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003

Druhou sondou je pohled na situaci pastoračních rad v plzeňské diecézi, kde sice nebyl proveden žádný specializovaný výzkum, avšak autor této dizertace se tímto tématem okrajově zabýval v rámci svého vlastního výzkumu pastorační situace v diecézi[362] a ve studiích na tento výzkum navazujících.[363] Na základě těchto pramenů lze pro naše účely konstatovat následující (opět ve shodě s prameny používáme termín „farní rady“, FR):

Roku 1995 byly vydány Stanovy farních rad v plzeňské diecézi[364] a diecézním biskupem bylo doporučeno jejich zavádění, avšak zdá se, že bez jakékoli další praktické podpory tohoto procesu. Přesto, že „zakládání farních rad“ bylo v roce 1996 označeno za jednu z pastoračních priorit v diecézi,[365] podle zprávy pro diecézní pastorační radu z roku 1997[366] byly v práci těchto rad hned od jejich počátku vážné problémy a většina nejspíše nebyla schopna naplňovat roli, která se od těchto rad ve stanovách očekávala.[367]

Podle vlastního pastoračního průzkumu autora této dizertace z konce roku 2001[368] farní pastorační rady tehdy existovaly asi ve 40% z celkem 68 „sídelních“ farností diecéze (což by odpovídalo přibližně 27 FR v diecézi; v roce 2006 je pak uváděn počet 19 FR v diecézi),[369] a to se statisticky průkaznou větší pravděpodobností ve větších farnostech a tam, kde byla farnost spravována alespoň malým pastoračním týmem. Jen 28% ze zkoumaných PRF bylo označeno za „spíše užitečné“, 40% za „neužitečné“ a 33% se pohybovalo někde mezi.[370] Respondenti z farností, kde byly FR označeny jako spíše „užitečné“, také častěji uváděli hlubší prožívání některých rozměrů nedělního slavení eucharistie, farníci se tam častěji podílejí na důležitých rozhodnutích a spolupráce v téměř všech oblastech farního života a služby je více rozvinuta než ve farnostech ostatních. Ve farnostech s „užitečnou“ FR je také častější např. společná příprava na nedělní mši nebo rozvinutější místní ekumenická spolupráce. Konečně je zajímavá i taková maličkost, že průměrný finanční příspěvek do nedělní sbírky na jednu osobu je v těchto farnostech také vyšší.[371]

Tento spíše kvantitativní obrázek odpovídá komentářům ve „farním dotazníku“ použitém v rámci zmíněného výzkumu:[372] Zde z deseti přímých zmínek o farních radách jich osm bylo negativních, přičemž ty dvě pozitivní byly spíše buď vyjádřením naděje jednoho z farníků na vznik fungující farní rady po příchodu nového faráře než popisem současného stavu nebo vyjádřením trochu zvláštní motivace pro fungování farní rady. Příčiny neexistence struktur spoluzodpovědnosti v diecézi jsou podle některých komentářů získaných během tohoto průzkumu spíše v pasivitě věřících, podle jiných pak v postoji faráře. Podobně i příčiny nefunkčnosti existujících farních rad byly shledány jak v nepřipravenosti jejích členů, tak v přístupu faráře odlišném od očekávání některých členů či farnosti.

Když se 8. května 2002 konala v Plzni 1. pastorační konference, zazněly na ní některé zajímavé příspěvky dokreslující situaci pastoračních rad v diecézi v této nedávné době. Např. v souhrnném příspěvku sněmovních kroužků zde jako jeden z bodů ke zlepšení komunikace a spolupráce zazněl návrh, že „je třeba vytvořit nové stanovy farních a ekonomických farních rad, které umožní aktivní účast všech na rozhodování a řízení farnosti“, a jako jedno z témat doporučených k detailnější diskusi bylo navrženo téma „Model Farních rad a Ekonomických farních rad a pastorační tým farnosti“.[373] Na druhé straně, v souhrnném příspěvku kněží bylo konstatováno, že „není zcela jasné, zda je opravdu nutné ustavit ve všech farnostech Farní rady“.[374] V jednom samostatném příspěvku ze sněmovního kroužku zde zazněly také návrhy, že „farnosti, které si nejsou schopné ustanovit funkční ekonomickou a farní radu“, by se měly „zrušit a dát je pod správu jiné farnosti“, že by se mělo „zrušit veto v radách“ a že by byl ideální stav, kdy „chod farnosti si řídí farní rada, kněz by měl farnosti poskytnout to, co se od něj žádá a na co je zmocněn“.[375] Hlasy z dalšího sněmovního kroužku pak volají po tom, aby se zlepšila komunikace a informovanost mezi farní radou a farností a aby byla jednání rady efektivnější.[376]

2.1.3        Souhrn: Poznámka k výsledkům dřívějších výzkumů

Obecně lze tedy konstatovat, že v plzeňské diecézi, na rozdíl od diecéze královéhradecké, bylo prostředí pro vznik a práci pastoračních rad na počátku tohoto desetiletí vůči jejich službě nastaveno spíše negativně či značně kriticky (a to jak k jejich praktické práci, tak k jejich právním východiskům vtěleným do jejich stanov). Lze vyslovit domněnku, že jedním z důležitých faktorů, které se na vzniku takovéhoto prostředí podílely, bylo spojení verbálního tlaku ze strany diecézního vedení na zřizování PRF s neexistencí jakýchkoli prakticky použitelných pomůcek či podpůrných procesů, které by toto zřizování usnadňovaly a již existujícím radám pomáhaly najít jim odpovídající způsob práce.

Zdá se, že špatné zkušenosti, které první léta po oficiálním zavedení možnosti jejich zřízení přinesla a které se nejspíše podílely i na klesajícím počtu PRF v diecézi, spoluvytváří kontext pro jejich práci i dnes. Zjistit, jaká byla v těchto i dalších českých diecézích situace o několik let později, to již bylo úkolem našich vlastních výzkumů, jejichž výsledky jsou prezentovány v následujících částech.

2.2        PRF v Čechách a jejich podpora ze strany diecézních center

Při zpracování následujícího přehledu o poskytování podpory rozvoji PRF z diecézních center v posledních letech jsme vycházeli z vlastního výzkumu opírajícího se především o dokumentární výzkum nabídek a informací, které lze najít na webových stránkách jednotlivých biskupství, a o dotazníkový průzkum jednotlivých biskupství, který byl proveden v červenci 2006 v přípravné fázi tohoto dizertačního projektu (podrobně srov. přílohy P 5 až P 7).

2.2.1        Počet pastoračních rad v českých diecézích

V době našeho dotazníkového průzkumu (léto 2006) v diecézích české církevní provincie existovalo kolem 290 pastoračních rad farností, přičemž ve všech diecézích je celkem 475 farností „sídelních“ (podrobná tabulka srov. příloha P 16). Nejvíce PRF je v pražské arcidiecézi (136 PRF / 136 „sídelních“ farností),[377] pak v královéhradecké diecézi (105 PRF / 139 „sídelních“ farností)[378] a s velkým odstupem následují plzeňská diecéze (19 PRF / 58 „sídelních“ farností), litoměřická diecéze (14 PRF / 114 „sídelních“ farností) a českobudějovická diecéze (přes 10 PRF / 86 „sídelních“ farností).[379]

2.2.2        Podpora skrze normy partikulárního práva

Jedním ze základních nástrojů podpory práce pastoračních rad farností jsou jakožto součást partikulárního práva oficiálně vydané „normy“ či „stanovy“ regulující jejich činnost (srov. CIC, kán. 536 § 1).

Stanovy pro práci pastoračních rad farností momentálně existují v těchto diecézích (v závorce jsou uvedena data jejich původního vydání): Praha (PH; 1. 4. 2000), Hradec Králové (HK; 15. 11. 1999), Plzeň (PL; 1. 11. 1995), Litoměřice (LT; 2001). V Českých Budějovicích (ČB) stanovy, a pokud bylo možné zjistit ani žádné podrobnější závazné normy k farním radám vydány nebyly.[380] Podrobně se historií, pozadím vzniku, obsahem a vlivem těchto stanov na činnost pastoračních rad farností budeme zabývat dále (srov. část 2.3, kde lze nalézt i příslušné bibliografické údaje).

V žádné z diecézí nebyly diecézním biskupem nařízeny jako povinné ve všech farnostech (srov. CIC, kán. 536 § 1), v některých však (především HK, ale i PL) bylo jejich zřízení v každé farnosti „naléhavě doporučeno“. Pastýřský list na téma služby PRF nebyl prozatím vydán v žádné české diecézi.

2.2.3        Podpora PRF skrze osobní péči, formační příležitosti a nabídku materiálů

Pouze v královéhradecké diecézi je také jako v jediné rozvíjena péče o PRF skrze nějakou pověřenou osobu, v tomto případě biskupského vikáře pro pastoraci, pod jehož referát PRF formálně spadají. V několika málo diecézích jsou pak také vytvářeny příležitosti k praktické formaci členů pastoračních rad či kněží nebo nabízeny podpůrné materiály pro práci PRF.

V královéhradecké diecézi v letech 2004 a 2004 v diecézním věstníku vycházel na pokračování podrobný třináctidílný komentář stanov PRF.[381] PRF jsou zde vedeny k tomu, aby jako inspiraci pro svoji službu používaly diecézní věstník IKD, webové stránky diecéze, časopis pro mládež Hromosvod a aby čerpali z Pastoračního plánu diecéze.[382] V této diecézi lze vystopovat dokonce i jakési náznaky snahy o systematickou podporu PRF ze strany biskupa.[383] Na stránkách diecéze jsou také samozřejmě k dispozici ke stažení stanovy pro práci pastoračních rad farností.[384]

V plzeňské diecézi žádné systematické formační příležitosti ohledně práce PRF nabízeny nebyly, pouze v rámci Dnů víry v Plzni v květnu 2005 byl odpoledne nabízen asi dvouhodinový „program o slučování farností, životě ve farnostech a farních radách s biskupem Františkem Radkovským“.[385] Jsou zde ale k dispozici některé zajímavé novější materiály o PRF v pastorační knihovně na biskupství (příručka o farních radách v němčině)[386] a na webových stránkách diecéze (překlad několika praktických příruček ze Spojených států a Irska).[387] Stanovy pro práci pastoračních rad farností zde opět ke stažení nejsou.

Odpověď na průzkumný dotazník, která přišla z pražské arcidiecéze, žádné informace o formačních příležitostech na téma práce PRF neobsahovala. Díky obsahu setkání a počtu PRF v této diecézi by bylo možné předpokládat, že o roli pastoračních rad byla řeč např. na sérii „Svatohorských setkání“ v letech 2002–2004, avšak v dostupných zprávách o těchto setkáních žádnou zmínku o roli pastoračních rad farností v rámci „projektu obnovy farností“, kterým se tato setkání zabývala, také nenajdeme.[388] Na stránkách Arcidiecézního zpravodaje lze pak (kromě víceméně marginálních zmínek o pastoračních radách – viz níže) nalézt jeden orientující článek o zkušenosti s farními pastoračními radami v Irsku,[389] převzatý ze stránek plzeňské diecéze. Stanovy pro práci pastoračních rad farností na webu ke stažení nejsou.

Některé formační příležitosti týkající se tématu PRF byly v odpovědích na průzkumný dotazník nahlášeny také z litoměřické diecéze, kde se PRF týkala některá z témat formace pastoračních asistentů, případně okrajově i formace kněží do 10 let po vysvěcení.[390] Ani zde stanovy pro práci pastoračních rad farností na diecézním webu nejsou k dispozici.

2.2.4        Verbální a virtuální podpora PRF z diecézních center a webových stránek

V některých diecézích lze (na základě průzkumu webových stránek jednotlivých biskupství a odpovědí na průzkumný dotazník) vysledovat různé příležitosti, kdy je práce PRF v diecézi verbálně podporována a oceňována.

Arcibiskupství pražské

V tomto smyslu byl na stránkách pražského arcibiskupství[391] možné v září 2008 nalézt např. informaci o prodloužení platnosti stanov farních rad, informaci o změně názvu „farní rada“ na „pastorační rada“, zprávu o setkání zástupců mládeže s kardinálem a o doporučení mladých, aby se v diecézi dbalo na funkčnost pastoračních rad a aby v nich byl vždy i zástupce mládeže,[392]  zmínku o tom, že model nových farních celků byl diskutován v pastoračních radách, vzpomínku biskupa Herbsta na to, že mu kdosi před odjezdem na sněm poslal mail s prosbou, aby sněm učinil výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad.

Na webových stránkách arcibiskupství lze pak ještě (kromě některých již výše zmíněných informací) nalézt článek Farní pastorační rady – zkušenosti z Irska.[393] Arcibiskupství pražské ovšem spravuje také webové stránky kardinála Vlka,[394] kde najdeme dvě zmínky. První najdeme v rozhovoru kardinála Vlka s Jiřím Zajícem, kde kardinál prezentuje PRF jako příležitost ke spolupráci v církvi, ale je zdrženlivý v jejich formálním nařizování, aby se „nestavěly Potěmkinovy vesnice“.[395] Druhou pak lze nalézt v jiném kardinálově rozhovoru s tímtéž autorem na téma dialog.[396]

Na dalších stránkách spravovaných pražským arcibiskupstvím (kromě webu Pastorace.cz, kterým se budeme zabývat později)[397] se pak již žádné pro nás relevantní zmínky o farních radách či pastoračních radách farnosti v době našeho výzkumu nevyskytovaly.

Biskupství českobudějovické

Na webových stránkách českobudějovického biskupství najdeme hodně zmínek o práci farní rady, ale všechny se týkají farní rady farnosti Tábor – Klokoty a jsou zde k dispozici na stránkách farního časopisu Fiat, který je na diecézním webu ke stažení. Zde se např. v čísle z března 2007[398] dočteme, že „v oblasti pastorace má farář v podstatě neomezenou svobodu v tom, aby se s pastorační radou radil o čemkoli, co považuje za vhodné“ a že jeho cílem by mělo být „zvolit moudré řešení na základě dobrých znalostí a kvalitní reflexe“. Úkolem farní pastorační rady pak je „spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat možnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při realizaci nebo je přímo realizovat“. Tyto formulace i následné informace o složení rady jsou doplněny poznámkou: „Tuto informaci vypracovala podle Stanov z olomoucké Arcidiecéze naše pastorační asistentka p. Mikulová.“

Biskupství litoměřické

Webové stránky litoměřického biskupství[399] obsahují jediný odkaz k práci pastoračních rad farností, když zpřístupňují např. dokument s podněty z národního fóra mládeže (10. – 13. května 2007 v Táboře),[400] který jsme již zmiňovali dříve.[401] Stránky Diecézního pastoračního střediska Litoměřice[402] pak dávají ke stažení text přednášky Petra Hrušky a Jindřicha Fencla Pastorační proměny v současné době,[403] kde lze na dvou místech nalézt zmínku o roli pastoračních rad farností (podrobněji srov. oddíl 1.4.2 této dizertace).

Na stránkách dalších pastoračních oddělení litoměřického biskupství pak již zmínek o farních radách mnoho nenajdeme. Na stránkách Centra pro rodinu lze nalézt zmínku o farní radě na přihlášce na Manželská setkání,[404] kde je zájemcům doporučováno, aby se v případě potřeby obrátili se žádostí o finanční příspěvek „buďto na odborovou organizaci nebo odbor sociálních věcí, případně na Vašeho administrátora nebo farní radu“. Na stránkách Diecézního centra mládeže je kromě pár zmínek o farních radách v diskusích vyvěšen také již výše zmíněný dokument s podněty z fóra mládeže v Táboře.[405] Na stránkách Mezinárodního centra duchovní obnovy v Hejnicích,[406] Centra života mládeže Křižovatka v Příchovicích[407] a Diecézního katechetického centra[408] zmínky o farních radách či pastoračních radách farností nebyly v době našeho průzkumu zmínky žádné.

Biskupství královéhradecké

Podle průzkumného dotazníku se královéhradecký diecézní biskup tématu služby PRF, zvláště v tematickém roce o diecézi a farnosti, věnoval jak v promluvách, tak při vizitacích farností. Na stránkách královéhradeckého biskupství[409] lze navíc nalézt některé odkazy, které se zmiňují o farních radách či pastoračních radách farností, a to v souvislosti s texty ročních „diecézních pastoračních plánů“, o nich se zmiňujeme v dalším oddíle. Kromě toho je zde několik dalších odkazů, např. zmínka o tom, že farní rady v Kanadě mají své „placené zaměstnance“,[410] ustanovení, že povinně může biskup pastorační rady farností nařídit až po projednání v kněžské radě,[411] či komentář ke slovníkovému pojmu „Duchovní správce farnosti“ pravící, že tomuto správci může kromě kaplanů pomáhat i „ekonomická a pastorační rada farnosti“.[412]

Biskupství plzeňské

Na webových stránkách plzeňské diecéze[413] najdeme zmínek o farních radách či pastoračních radách farností poměrně hodně. Především jsou na těchto stránkách v sekci „Pastorační plánování“ ke stažení dvě publikace určené k podpoře práce pastoračních rad farností,[414] kterými se budeme podrobněji zabývat později (srov. oddíl 1.4.3) a dvě odborné studie,[415] které nám již dříve posloužily jako podklad pro pochopení situace pastoračních rad v diecézi (srov. oddíl 2.1). Ve stejné sekci se pak nachází např. ještě několik text přednášky biskupa Radkovského a Petra Hrušky Pastorační plánování v Plzeňské diecézi[416] upozorňující na to, že „zakládání farních rad“ bylo v roce 1996 označeno za jednu z pastoračních priorit v diecézi.[417] V sousední sekci ke stažení, zahrnující příspěvky z 1. pastorační konference konané 8. května 2002 v Plzni, pak najdeme některé další zajímavé odkazy k našemu tématu, o kterých jsme referovali již dříve (srov. oddíl 2.1).[418]

V diecézním Zpravodaji byla v říjnu 2005 uspořádána anketa[419] o zkušenostech „radních“ s jejich pastorační radou. Zkušenosti tří respondentů byly vesměs kladné, PRF byly vnímány jako šance k zapojení se do života farnosti, ke společnému vytváření pastorační koncepce, k řešení provozních záležitostí a k vytváření společenství. Zaznělo zde však také volání po větší efektivnosti setkávání rady. V rámci seriálu autora této dizertace o základních rozměrech poslání farnosti nazvaném Přemítání o farnosti, který vycházel v diecézním Zpravodaji v roce 2006–2007, byl v díle nazvaném „Farní optika“[420] použit fiktivní příběh „ze schůze farní rady z Horní Dolní“, na kterém autor ukazuje některé slabiny běžných jednání pastoračních rad a ve světle ostatních dílů tohoto seriálu navrhuje určité orientační body pro jejich odstranění.

2.2.5        Začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur

Za jeden z hlavních nástrojů inspirace pro službu PRF, někdy i nástrojů koordinace či velmi úzké spolupráce s PRF po celé diecézi bývá považována diecézní pastorační rada (DPR), která někdy vzniká i za spolupráce pastoračních rad farností.[421] V našich podmínkách však DPR[422] v praxi funguje pouze v královéhradecké diecézi.[423] DPR této diecéze se podle zjištění našeho dotazníkového průzkumu pastoračními radami farností několikrát zabývala v rámci jednání o pastoračním plánu diecéze a na základě jejího doporučení musí PRF zařadit hlavní linie pastoračního plánu diecéze do vlastních pastoračních plánů farností. S „diecézními pastorační plány“ (DPP) mají být „seznámeni členové pastoračních rad farností i ostatní věřící, kteří mohou aktivně pomáhat v pastoraci“.[424] Tyto DPP ve svých praktických doporučeních častěji počítají s tím, že PRF je jedním ze subjektů, které naplňování DPP napomáhají.[425] V DPP pro rok 2006 se navíc v VI. oddílu o pastoraci dospělých doporučuje „zřizovat a podporovat pastorační rady farnosti, plánovat činnost na celý rok“.[426] S PRF počítají i stanovy Diecézního pastoračního fondu.[427]

V plzeňské diecézi byla DPR sice v roce 1994 založena[428] a v roce 2001 byly revidovány její stanovy,[429] ale velmi záhy poté se přestala scházet a tím po roce i formálně zanikla (naposled se sešla 13. 11. 2002).[430] Stejná situace je i v arcidiecézi pražské, kde sice DPR dle údaje ve stanovách vznikla v roce 1994,[431] ale v průzkumném dotazníku přišla odpověď, že v pražské arcidiecézi DPR nepracuje.

Podobně tomu bylo i s Diecézní Radou laiků,[432]  která fungovala v královéhradecké diecézi od června 1999 do dubna 2001 pod vedením jejího sekretáře Jaromíra Matěny jako poradní orgán biskupa, vydala pět vlastních dokumentů,[433] za jeden z nejdůležitějších úkolů od svého vzniku považovala vznik farních pastoračních rad a pracovala i na přípravě jejich stanov.[434] Ve svém třetím dokumentu věnovaném problému překládání kněží[435] vyjadřuje tato rada svůj názor, že vyslovovat se k přeložení kněze, jak je to také zakotveno ve stanovách pro práci farních rad v diecézi, je „jeden z nejdůležitějších úkolů pastorační rady farnosti“; proto je rada přesvědčena, že „je třeba dlouhodobě a cíleně klást velký důraz na podporu vzniku a dobrého fungování pastoračních rad farností“. S rolí pastoračních rad farností Rada laiků počítala na několika místech i ve svém posledním dokumentu věnovaném problému otevřenosti církve dnešnímu člověku.[436] Činnost rady se však víc a více utlumovala, a v dubnu 2001, však činnost Rady laiků skončila odchodem jejího sekretáře ze zaměstnání v církvi. Z běžně dostupných komentářů se zdá, že za ukončením její činnosti byly především spory o hlavní účel a celkovou koncepci práce rady mezi jejími členy a diecézním vedením.[437]

Z určitých náznaků v některých diecézích, např. na stránkách pražského arcibiskupství, lze však poslední dobou vypozorovat postupně sílící povědomí toho, že pastorační rady farností jsou běžnou součástí života a služby farnosti,[438] a to jak při pastoračním plánování služby ve farnostech,[439] tak také při konzultacích o strukturálních otázkách týkajících se větších celků.[440] Jak už bylo zmíněno, také pastorační rady v královéhradecké diecézi jsou např. vedeny k tomu, aby čerpali z Pastoračního plánu diecéze.[441]

2.2.6        Pojetí PRF zastávané v diecézních centrech

Nakonec alespoň stručně načrtněme obraz, který se odráží v odpovědích pracovníků diecézních pastoračních referátů či center na otázky po pozitivním ovoci práce PRF v jejich diecézích, po problémech, které jsou tam s PRF spojené, a po jejich osobních doporučeních pro další rozvoj PRF (v závorce jsou uváděny zkratky diecézí, odkud dané odpovědi přišly).

Za pozitivum fungování PRF považují vedoucí pastoračních referátů většiny českých diecézí prohloubení spolupráce a komunikace mezi kněžími a farníky, a tím i spoluzodpovědnosti všech za pastoraci ve farnosti (HK, LT, PL). Někteří vnímají za pozitivní i společné hledání cest v různých oblastech (LT, PL), pomoc faráři v konkrétních situacích (LT) či podporu rozvoje služeb ve farnosti, snazší zachování kontinuity pastorace ve farnosti, vzájemné doplnění se na základě jedinečných charismat a propojování různých aktivit ve farnosti (PL).

Problémy ve fungování PRF spatřují představitelé pastoračních referátů biskupství v rozdílnosti představ kněží a farníků o práci PRF (HK), v nedostatku času a přetíženosti angažovaných farníků (LT), v obtížnosti předávání kompetencí (LT), v předpokládaném zúžení chápání PRF jako „realizačního týmu farnosti“ nebo „sboru blízkých a věrných“ (PH), v absenci PRF při vytváření pastoračních plánů farností (PH), v pocitu zbytečnosti či nedůležitosti u členů PRF (nebo u farníků obecně tam, kde PRF není) vyvolaného postojem faráře nemajícím o spolupráci či konzultaci zájem (PL) či v malém informačním propojení mezi PRF a farností jako celkem (PL).

Za důležité označili představitelé pastoračních referátů biskupství především otázky týkající se cílů PRF, profilu PRF, vztahu či spolupráce faráře a PRF, vyváženosti mezi teoretickou a praktickou rovinou práce PRF, svěřování kompetencí, utváření PRF jako organizmu formovaného duchem evangelia a souvislosti práce PRF s celkovou pastorační situací a sebepojetím místní církve. Určitý zatím nevyužitý potenciál byl v jedné diecézi (PH) konstatován v oblasti setkávání vizitátorů s PRF při kanonických vizitacích.

2.2.7        Souhrn: Většinou velmi slabá podpora PRF z diecézních center

Z průzkumu webových stránek diecézí z oblasti našeho zájmu a na základě vlastního dotazníkového šetření lze konstatovat, že činnost PRF je v některých diecézích více či méně systematicky podporována a oceňována (PH, HK, což odpovídá i jejich velkému počtu v těchto diecézích), v jiných jsou PRF sice doporučovány formou diecézních stanov, ale víceméně ponechány svému osudu (LT) nebo podporovány jen „virtuálně“, skrze praktické příručky na webových stránkách biskupství (PL), v jiných pak sice rady existují, ale spíše „na vlastní triko“ a bez jakéhokoli závazného právního rámce (ČB).[442] Formy podpory jsou sice nečetné a ne příliš systematické, ale poměrně rozmanité: od verbálního ocenění či povzbuzení od biskupa (PH, HK), přes určité pokusy o systematičtější formaci obecného vnímání PRF v diecézi či formaci pastoračních pracovníků včetně kněží (HK, méně pak PH), nabídku některých písemných materiálů (především PL) či začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur (především HK, částečně i PH).

2.3        PRF v Čechách v kontextu partikulárního práva

Je možné konstatovat, že vydání stanov pro práci pastoračních rad farností v téměř všech diecézích (jedinou výjimkou je diecéze českobudějovická) bylo jedním z nejdůležitějších vlivů, které utvářely (a dodnes samozřejmě utvářejí) prostředí, ve kterém PRF v Čechách působí. Důležitost těchto stanov vyplývá ze skutečnosti, že na základě ustanovení Kodexu kanonického práva je na diecézním biskupovi, aby (po poradě s kněžskou radou) rozhodl, zda se pastorační rady mají ve farnostech zakládat jako povinné (srov. CIC, kán. 536 § 1) a zároveň právo předpokládá, že se tyto rady „řídí normami stanovenými diecézním biskupem“ (CIC, kán. 536 § 2). Pokud biskup tedy vydá „normy“ pro práci pastoračních rad farností v diecézi, stávají se tyto normy součástí partikulárního práva té které diecéze.

V této části prezentace výsledků našich výzkumných projektů se proto nyní budeme věnovat představení výsledků druhotného i vlastního dokumentárního výzkumu těchto stanov. Jako hlavní pramen nám zde posloužila diplomová práce Gabriely Vojáčkové z roku 2003, která v rámci první, historicko-teologické části své práce prezentuje výsledky svého vlastního srovnávacího dokumentárního výzkumu stanov všech diecézí v České republice a pátrá po původní společné předloze těchto stanov.[443] Výsledky převzaté z tohoto kvalitního, ale již pět let starého pramene pak byly aktualizovány na základě našeho vlastního dokumentárního výzkumu. Přesto, že oblastí našeho zájmu jsou diecéze české církevní provincie, v této části zohledníme i některé informace o stanovách diecézí provincie moravské, které tvoří důležitou součást kontextuálních vlivů na práci PRF v Čechách.

2.3.1        Stanovy PRF jednotlivých diecézí a historie jejich vzniku

V současné době (září 2008) existují platné stanovy pro práci PRF v šesti z osmi diecézí v České republice.[444] Byly vydávány postupně během šesti let od 1. listopadu 1995 do 1. listopadu 2001, a to v následujícím pořadí (s uvedenými zkratkami pro danou diecézi a rokem původního vydání: Plzeň (PL, 1995),[445]  Olomouc (OL, 1997),[446] Ostrava-Opava (OO, 1997),[447] Hradec Králové (HK, 1999),[448] Praha (PH, 2000)[449] a Litoměřice (LT, 2001),[450] přičemž České Budějovice a Brno zatím stanovy pro PRF vydány nemají.[451] Níže uvádíme některé další podrobnosti o stanovách diecézí české církevní provincie. Některé z těchto stanov (např. v diecézích PL[452] či PH[453]) byly vydány na zkušební dobu a později, pouze s malými aktualizacemi, potvrzeny na dobu neurčitou.

Jak ve své srovnávací analýze zjistila Gabriela Vojáčková,[454] uvnitř uvedené šestice stanov „existuje jedna jediná předloha a to jsou stanovy plzeňské diecéze“ (vydané v roce 1995). Na základě dalšího vývoje pak podle podrobné a solidně argumentačně podložené Vojáčkové studie z této společné předlohy vznikly dvě od sebe mírně odlišné větve (přičemž samostatnou větev tvoří stanovy ostravsko-opavské, které již Vojáčková nezkoumala):

·      Větev A: Stanovy olomoucké arcidiecéze (1997) a z nich vycházející stanovy královéhradecké diecéze (1999), které jsou až na jednu výjimku naprosto stejné.

·      Větev B: Stanovy pražské arcidiecéze (2000) a z nich vycházející stanovy litoměřické diecéze (2001), které jsou opět naprosto shodné. Tato větev je především v oblasti kompetencí rady a předsedy zpřesněna vydáním poslední verze pražských stanov (2008).

·      Větev C: Stanovy ostravsko-opavské diecéze (1997)[455] jsou pak od všech ostatních svojí formou, délkou i obsahem zcela odlišné, vykazujíce tak svůj vlastní jedinečný, od plzeňských stanov odlišný zdroj inspirace.

2.3.2        Stanovy PRF v plzeňské diecézi

Jak vyplývá z výše uvedeného, pro naše účely jsou nejdůležitější stanovy vydané v roce 1995 v plzeňské diecézi (kompletní text těchto stanov je přiložen jako příloha P 1).[456] Proto v tomto oddíle stručně shrneme jejich obsah a průběžně jej budeme reflektovat ve světle předchozích studií, abychom se pak mohli věnovat přehledu nejdůležitějších odchylek v ostatních stanovách.

Právo na zřízení pastorační rady farnosti

Ve své preambuli se Stanovy farních rad v plzeňské diecézi (dále „stanovy“)[457] odvolávají na plzeňského biskupa, který „po projednání s kněžskou radou“ rozhodl, že „každá římskokatolická farnost plzeňské diecéze má právo […] zřídit si ve smyslu kánonu 536 Kodexu kanonického práva a za podmínek specifikovaných ve stanovách pastorační radu“.

Nejde zde však o využití možnosti, kterou CIC, kán. 536 § 1 dává diecéznímu biskupovi, aby nařídil, že pastorační rada má být zřízena „v každé farnosti“. Stanovy totiž říkají, že každá farnost má „právo“ (tedy ne „povinnost“) si zřídit pastorační radu (srov. příloha P 2.4.5). Odvoláním se na kán. 536 je tedy nejspíše vyjádřena skutečnost, že se tyto stanovy chápou jako ony „normy stanovené diecézním biskupem“, kterými se pastorační rady farností mají řídit podle CIC, kán. 536 § 2. Již ve svém právním odůvodnění jsou tedy tyto stanovy postavené na určitém selektivním použití kánonů CIC, pravděpodobně odůvodněném pastoračními důvody, které se snaží zohlednit specifičnost situace v různých farnostech.[458]

Pastorační rada sloužící k evangelizaci, oživení a povznesení

Účel založení je stanoven takto: „Farní rady mohou a mají být zřizovány jen za tím účelem, aby jejich činnost podporovala a vedla k účinné evangelizaci společnosti, duchovnímu oživení a povznesení farností a tím sloužila k větší slávě Boží.“ Takto se stanovy pravděpodobně snaží upřesnit poměrně vágní formulaci použitou v kodexu, že pastorační rady „napomáhají rozvoji pastorační činnosti“ (CIC, kán. 536 § 1).

Stanovy jsou pak členěny do deseti kapitol, které v paragrafovém členění celkem obsahují 39 paragrafů.

Farní rada jako poradní a pracovní orgán faráře

Hned v prvním paragrafu první části (Základní ustanovení) najdeme pro pochopení celého konceptu PRF zachyceného v těchto stanovách klíčovou charakteristiku farní rady jako „poradního a pracovního orgánu faráře“ (§ 1, odst. 1). Jen na základě tohoto paragrafu není zcela jasné, co přesně je myšleno oním „pracovním“ orgánem (srov. upřesnění v § 2), ale již z tohoto výrazu se zdá, že tyto stanovy již do svých základů pokládají stavební kámen, který se zatím v celém bohatém učení církve o pastoračních radách nevyskytoval. Jak jsme viděli dříve, spory se vedly mezi tím, zda PRF je „koordinační“ nebo „poradní“ orgán (srov. oddíl 1.2.2), ale koncept orgánu „pracovního“ se v dokumentech univerzální církve nevyskytuje nikde (i když jeho náznaky bylo možné vytušit již v reflexi situace PRF v Německu, srov. oddíl 1.3.1).

Další dva odstavce téhož paragrafu se pak snaží činnost farní rady podložit biblicky (Sk 4,32; Sk 1,8), právně (kán. 225), teologicky (všeobecné kněžství, podíl všech věřících na učitelském, pastýřském a kněžském úřadu, spoluzodpovědnost za šíření poselství spásy a proměnu pozemského řádu), spirituálně (nezbytnost společné modlitby) a psychologicky (nezbytnost vzájemné důvěry, připravenosti ke spolupráci, vzájemnému naslouchání a porozumění).

Poradní, koordinační, zastupitelská a pastorační role farní rady

Druhý paragraf pak předkládá další část „základních ustanovení“ a charakterizuje úkol farní rady takto: „Úkolem FR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat možnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat. Na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu“ (§ 2, odst. 1).

Zde se již poměrně jasně upřesňuje, co bylo v § 1 myšleno oním „poradním a pracovním“ orgánem. Jestliže farní rada jakožto „poradní“ orgán posuzuje otázky týkající se farnosti, radí se o nich, nalézá řešení a usnáší se na opatřeních“, pak je nejspíše jakožto „pracovní“ orgán také může „přímo realizovat“. Jakožto orgán „koordinační“ pak také může „poskytovat součinnost při jejich realizaci“ (viz výše komentovaná „vysvětlující poznámka“ podle níž má služba farní rady „vést ke koordinaci samostatných skupin a hnutí ve farnosti“). Postupně se zde tedy krystalizuje koncept stojící v pozadí těchto stanov: farní rada jakožto „poradní“, „koordinační“ a „pracovní“ orgán, tedy něco mezi poradní skupinou, koordinačním grémiem a pastoračním týmem. Je vážnou otázkou, zda jsou všechny tyto role, vyžadující odlišné způsoby jednání i odlišná obdarování a schopnosti radních, skloubitelné v jedné skupině, která se např. oproti německému konceptu stala navíc ještě výkonným pastoračním týmem spolupracujícím s farářem nejen na přípravě či koordinaci, ale i na realizaci konkrétních pastoračních úkolů ve farnosti, a k tomu i zastupitelským orgánem, který má dokonce také zastupovat zájmy katolíků na veřejnosti.[459]

Poradní role rady je ovšem posílena v § 3, který určuje, na co má farní rada právo: vyslovovat názor na obsazení farnosti a při změnách v organizaci farnosti, při ustanovování služeb, plánování misií či duchovní obnovy, dostávat informace o ekonomické situaci a o vzniku a zániku společenství a organizací a podílet se na přípravě důležitých pastoračních kroků a na řešení důležitých otázek.[460]

Reprezentativní koncept složení farní rady

Druhá část stanov (Složení farní rady) se pak v § 4 drží „reprezentativního“ konceptu členství v radě otevřeného (všem) ve farnosti řádně ustanoveným pastoračním pracovníkům; delegátům (všech) ve farnosti činných řeholí, církevních sdružení, uznaných hnutí, církevních zařízení, excurrendo spravovaných farností; členům voleným farním společenstvím a členům svobodně jmenovaným farářem (nesmí jich být více než volených). Takovýto koncept se snaží, aby v radě měly své „zástupce“ všechny možné organizační složky církve přítomné ve farnosti, spolu s volenými a jmenovanými členy. Při vysokém počtu těchto „delegovaných“ či „z funkce“ přináležejících, zvláště v případě, že každý se pak v radě snaží „hájit své vlastní barvy“ a není schopen vidět celek farnosti, pak může nastat vážný problém počtu pro funkčnost rady příliš vysokého. Zajímavé je také ustanovení, které by farní radě dávalo ekumenický rozměr, že členem rady má být zástupce „jiných církví“. Lze však – i na základě interpunkce – předpokládat že to bude spíše tisková chyba.[461]

Následující § 5 pak připomíná, že předsedou farní rady je na základě církevního práva (CIC, kán. 519 a 536) vždy farář.

Další tři paragrafy se ve třetí části stanov (Volby do farní rady) věnují způsobu, jakým se vybírá ta část farní rady, která má být zvolena farním společenstvím. Je zde (§ 6) stanovena věková hranice a další podmínky volby (15 let a „příslušející do farnosti“ pro aktivní volební právo, 18 let a „ochota plnit úkoly FR“ pro pasivní volební právo), určeno funkční období rady (4 roky, první ustanovení na 2 roky) a popsán způsob voleb (§ 7 a 8). Problematický zde může být pojem „příslušející do farnosti“ v případě farností s více „přespolními“, kteří se však pravidelně zúčastňují farního života a služby. Navíc při chybějících přesnějších kritériích pro výběr radních lze vážně pochybovat, zda se takovýmto způsobem vzniklé farní radě pak bude také skutečně dařit plnit úkoly, které se od ní očekávají.

Parlamentární způsob práce farní rady

Jestliže ustanovení v další části stanov (Ustavení farní rady) nejsou pro pochopení základního konceptu rady až tolik důležitá, část následující („Způsob práce rady“) přináší téma, které je, jak jsme viděli dříve, často diskutované jak v Německu, tak ve Spojených státech: téma konceptu konzultací ve farní radě. Stanovy se jednoznačně přiklánějí k pojetí „parlamentárnímu“, kdy se rozhoduje hlasováním za přesně daných pravidel (srov. § 17 až 19). Klíčovým je pak zde § 19, který stanoví pravidla pro řešení konfliktních názorů takto: „Při rovnosti hlasů, nebo nesouhlasí-li předseda s názorem většiny, odkládá se realizace do příštího zasedání, kdy se o věci jedná znovu. Nedojde-li opět k dohodě, je o záležitosti předsedou FR informován diecézní biskup, který o záležitosti rozhodne“ (§ 19). Jde zde tedy o určitou formu práva veta pro faráře, které se však realizuje ne tím, že farář prostě nějaký návrh farní rady nepřijme, ale tím, že je při farářově nesouhlasu věc předložena biskupovi. Zdá se, že zde autoři stanov předpokládají, že tato situace nebude příliš častá.

Další ustanovení (Farní výbor, Odborné komise a Farní shromáždění) přinášejí možnost ustanovení jakéhosi výkonného orgánu farní rady, který zajišťuje její vnitřní chod, případně specializovaných komisí, které se věnují specifickým oblastem a podávají radě zprávy. Tato možnost opět ukazuje na blízkost pojetí, které v „koordinační“ roli rady spatřuje jeden z jejích hlavních úkolů. Rada také jednou za rok organizuje „farní shromáždění“, které je jedním z nástrojů, kterým má rada posilovat společenství a spoluzodpovědnost za život farnosti.

Kontinuita rady a způsob zániku členství

Na závěr pak stanovy přinášejí ustanovení spojené s ukončením členství či zánikem rady jako celku (Zánik členství ve farní radě). Zde najdeme zajímavé ustanovení, které koresponduje i s našimi dřívějšími výklady ustanovení církevních dokumentů o situaci uprázdněného úřadu faráře.[462] V § 33 je zde řečeno, že v této situaci „mandát ostatních členů FR trvá“ a že nový farář „svolá FR do jednoho měsíce od nástupu služby“. Odchodem či úmrtím faráře tedy farní rada podle těchto stanov nezaniká, a tak může pomoci zajistit kontinuitu pastoračního směřování farnosti.

V § 34 je zde trochu vágní, případně i zneužitelné ustanovení, že farář může odvolat delegované, volené a jmenované členy rady „když způsob jejich jednání přináší farnímu společenství závažnou škodu nebo zmatek“ nebo „při ztrátě dobré pověsti u řádných a vážených farníků“. Navíc biskup podle § 37 může (bez udání důvodu) odvolat farní radu jako celek nebo její jednotlivé členy.

Souhrnné hodnocení

Z výše uvedeného vyplývá, že pastorační rada farnosti alias farní rada je podle stanov vydaných v plzeňské diecézi především akčním pastoračním týmem faráře s extrémně širokým rejstříkem úkolů v oblasti přímé farní pastorace a koordinace pastoračních aktivit dalších subjektů. Zároveň jí jsou přiřčeny poměrně velké pravomoci v oblasti spolurozhodování, kdy při neshodě s farářem se záležitost po druhém projednání musí řešit s biskupem. Způsob její práce je inspirován parlamentárním stylem a její složení je široce zastupitelsko-reprezentativní. Vůbec se zde neřeší rozdílné způsoby jednání, rozhodování a zodpovědnosti v závislosti na různých rolích (poradenská, koordinační) vyplývajících z různých konceptů farních rad v koncilních dekretech Apostolicam actuositatem a Christus Dominus (srov. přílohy P 1.1 až P 1.4 a související výklady). Je vážnou otázkou, zda takto koncipovaný orgán má vůbec nějakou šanci k životu. Předmětem dalšího studia proto bude, zda i ostatní diecéze z plzeňských stanov tento problematický základ převzaly nebo zda se jej nějakými úpravami snažily upravit.

2.3.3        Různé „vývojové větve“ stanov PRF v jednotlivých diecézích

Na základě podrobného srovnání plzeňské předlohy se stanovami olomoucké arcidiecéze („větev A“) a pražské arcidiecéze („větev B“) je možné kromě dalších drobných formálních detailů vysledovat následující, pro nás relevantní rozdíly.[463] Zcela samostatnou větev pak tvoří stanovy diecéze ostravsko-opavské („větev C“). Podrobné srovnání je prezentováno v příloze P 9.[464]

Větev A: Stanovy olomoucké a královéhradecké

Oproti plzeňským používají olomoucké stanovy v celém textu termín „pastorační rada farnosti“, který zde tedy není nahrazen zkráceným termínem „farní rada“ (pravděpodobně proto, že na Moravě je více zvykem používat termín „farní rady“ jak pro ekonomickou, tak pro pastorační radu farnosti). Věta o hlavním účelu zřizování pastoračních rad byla z preambule přesunuta do poznámek.[465] Kromě některých formulačních změn se pak v olomouckých stanovách vyskytují ne příliš závažné obsahové změny spíše praktického než koncepčního rázu (kromě vypuštění důležitého práva na informace o ekonomické situaci farnosti).[466]

Královéhradecké stanovy jsou s olomouckými zcela totožné, až na malé změny v číslování a korekturu malého opomenutí.[467]

Větev B: Stanovy pražské a litoměřické

Původní verze pražských stanov z roku 2000 používá, stejně jako plzeňská předloha, termín „farní rady“, přičemž pojem „pastorační rada“ zůstává jen v preambuli (avšak v novelizaci z roku 2004 následují olomoucký příklad a začínají pak také všude používat termín „pastorační rada“).[468] Pražské stanovy však vypouštějí mnohem více úkolů,[469] přičemž přidávají některé úkoly nové (včetně úkolu zvolit jednoho svého člena za člena ekonomické rady farnosti).[470]

Tím se v pražských stanovách značně redukuje široký rejstřík úkolů doporučených stanovami plzeňskými, přičemž jsou vypouštěny všechny úkoly „zastupitelské“, téměř všechny úkoly „koordinační“ (kromě koordinace vzdělávací činnosti ve farnosti) a hodně „pastoračních“ (především ty, které se týkaly přímých aktivit či organizace akcí); z „poradních“ úkolů se vypouští jen onen týkající se širší společnosti.

Ze seznamu práv (§ 3) sice není (jako je tomu u olomouckých stanov) vypuštěno právo na informace o ekonomické situaci farnosti, je však vypuštěno právo na to být informováni o vzniku a zániku společenství a organizací a přibylo právo na vyjádření se ke kandidátovi bohosloví. V poslední verzi pražských stanov z roku 2008 pak byla mírně omezena práva PRF ohledně vyjadřování se k personálním změnám ve farnosti.[471]

V pražských stanovách je oproti plzeňským nejprve zkráceno funkční období rady (§ 7) ze čtyř na dva roky (v případě prvního ustanovení ze dvou na jeden), ve verzi stanov z roku 2008 je však opět prodlouženo na pět let a přidáno několik dalších praktických upřesnění ohledně složení,[472] volebního řádu,[473] způsobu práce[474] a několika dalších oblastí jako je zánik členství apod.[475]

Litoměřické stanovy jsou kromě osobních údajů v preambuli totožné s pražskými z roku 2000.

Stanovy“větve B” (PH, LT) se tedy od „větve A” (OL, HK) i od plzeňské předlohy liší podstatným omezením škály úkolů rady, eliminováním role „zastupitelské” a téměř i role „koordinační”, omezením role „pastorační” a soustředěním se především na roli „poradní”. Nová verze pražských stanov z roku 2008 pak na jedné straně původní škálu působení PRF mírně omezuje (PRF se již např. nevyjadřuje k personálním změnám týkajících se administrátora či farních vikářů, ale jen faráře), avšak zároveň posiluje jak roli předsedy, tak roli členů rady (mohou sami žádat o hlasování a hrají důležitější roli při vizitacích), zavádí nové stabilizační prvky v případě nepřítomnosti či nefunkčnosti předsedy (činnost rady při neobsazené farnosti a ochrana před svévolným rozpuštěním rady či odvoláváním členů) a více zvýrazňuje roli ekonomické rady farnosti.

Větev C: Stanovy ostravsko-opavské

Ačkoli ostravsko-opavská diecéze nepatří do okruhu našeho zájmu, kvůli porovnání zde alespoň krátce charakterizujeme obsah jejích stanov pro PRF, které očividně nepocházejí ze stejného zdroje jako stanovy diecézí ostatních a představují podstatně odlišný a svébytný koncept práce těchto rad.[476]

Ostravsko-opavské stanovy jsou oproti ostatním mnohem kratší (rozčleněné do 7 kánonů). Podobně jako v případě ostatních diecézí, ani zde pastorační rady v diecézi nejsou nařízené, ale v preambuli je obsaženo „právo“ PRF zřídit. Používá se zde termín „pastorační rada farnosti“. Pastorační rada je zde chápána jako „společenství farníků“, které „pomáhá knězi“.[477] Tímto je pastorační radě nejen přisouzena v podstatě pouze role „pastorační“, ale ta je navíc ještě nasměrována, i když ne výlučně, především do oblasti technicko-správcovské. Tomuto akčnímu pojetí rady také odpovídá její složení, přičemž členy rady jsou kromě kněží a jáhnů také ti věřící, kteří se „podílejí na pastorační péči ve farnosti určitou službou“. Další se pak mohou stát členy rady na základě různých, ne přesně stanovených procesů.[478] Podle způsobu složení rady se zdá, že v ostravsko-opavské diecézi pastorační radě jednoznačně přisuzují roli výkonného pastoračního týmu spíše než jakoukoli jinou.[479]

Na první pohled je jasné, že na rozdíl od stanov ostatních českých i moravských diecézi, částečně (i když ne příliš specifikovaně) inklinujících ke koordinační a zastupitelské roli farní rady a k parlamentárnímu modelu běžnému především v Německu, stanovy ostravsko-opavské zvolily spíše model farářova pastoračně-opravářského týmu, který může vznikat a proměňovat se velmi spontánně, podle momentálních potřeb.

2.3.4        Původ stanov PRF plzeňské diecéze a jejich srovnání s předlohou

Jestliže se plzeňské stanovy staly základní předlohou pro téměř všechny ostatní diecéze v České republice, je třeba si položit otázku, z jakých inspiračních pramenů čerpaly či podle jakých předloh byly vypracovány tyto stanovy. Gabriela Vojáčková ve své již dříve zmiňované srovnávací studii[480] na základě srovnání struktury a obsahu těchto stanov s dokumentem Würzburgské synody Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche (Räte und Verbände)[481] dochází k závěru, že „stanovy plzeňské diecéze s jistotou čerpaly z některých stanov pocházejících ze Spolkové republiky Německo, protože není zcela možné, aby někdo vytvořil text, který se téměř až na pár vsuvek, textových odchylek a přidání shodoval s textem jiným, což se v našem případě týká především úkolů PR farností“.[482] Pro podrobnou srovnávací tabulku srov. přílohu P 9.

Srovnání úkolů PRF v plzeňských stanovách s předlohou

Uvedená shoda je vidět především na faktické totožnosti 16 úkolů farních rad, které vypočítává dokument Räte und Verbände,[483] se šestnácti úkoly, které, jen s minimálními změnami, vypočítávají plzeňské stanovy (§ 2, odst. 1 a 2; § 3, písm. a). Některé z těchto změn jsou víceméně formálního charakteru nebo motivované přizpůsobením se strukturám v českých diecézích, ale jiné jsou i přes jejich případnou nenápadnost velmi důležité. Např. z plzeňských stanov (§ 2, odst. 1) bylo vypuštěno slovíčko „všechny“, které se nachází v bodu a) německého dokumentu, kde pravděpodobně šlo o obecné pravidlo kompetence farní rady skutečně ke „všem“ otázkám týkajícím se farnosti.[484] Toto vypuštění v plzeňských stanovách s sebou přineslo jistou pochybnost, které otázky do kompetence PRF spadají a které ne.

Další důležitou změnou je dodatek německého textu v bodu a), kde se mluví o tom, že se farní rada může starat o provedení opatření, na kterých se rada usnesla, „pokud nelze nikoho jiného pověřit“. Vypuštěním tohoto dodatku v plzeňských stanovách (srov. § 2, odst. 1) byl do jejich základu vložen mnohem větší důraz na „pastoračně-výkonnou“ roli rady. To se pak odráží i dále, např. v bodě g) německé předlohy, podle které má farní rada v oblasti společenského vývoje „přijímat odpovídající opatření“, zatímco plzeňské stanovy tam navíc dodávají „… a provádět je“. Navíc zatímco v bodě h) německá předloha střízlivě ukládá farní radě „zastupovat zájmy katolíků na veřejnosti“, plzeňské stanovy úkol uvedený pod stejným písmenem téměř až nepochopitelně rozšiřují na zastupování „potřeb katolíků, křesťanů případně i ostatních spoluobčanů na veřejnosti“.

Nakonec jsou pro nás zajímavé čtyři úkoly, které se v plzeňských stanovách oproti dokumentu Räte und Verbände objevují navíc. Jde o písmena g) o koordinaci či provádění vzdělávací činnosti, n) o posilování vědomí společenství skrze společné úkoly a akce, p) o určování pořadí úkolů v návaznosti na pastorační program diecéze a q) o spolupráci při provádění mnoha farních aktivit jako jsou lidové misie apod. Ani tyto body však nebudou vlastní tvorbou, protože, jak objevila Vojáčková, se všechny tyto čtyři body objevují téměř v plném znění v tehdy platných stanovách řezenské diecéze.[485]

Lze tedy konstatovat, že základní úkoly PRF byly do plzeňských stanov téměř doslovně převzaté z některých stanov ve Spolkové republice Německo, velmi pravděpodobně ze stanov řezenské diecéze z roku 1993.[486] Změny, které zde byly kromě některých formálních úprav učiněny, však posouvají plzeňský koncept více směrem k PRF jakožto výkonnému pastoračnímu týmu.

Srovnání struktury PRF a jejich kompetencí v plzeňských stanovách s předlohou

Teprve v oblasti struktury a kompetencí PRF se zdá, že plzeňské stanovy šly oproti německé předloze více svojí vlastní cestou. Základní diference jsou především v následujících ustanoveních:[487]

·      Zatímco podle Räte und Verbände je zavedení farních rad ve všech farnostech povinné, v plzeňských stanovách (a poté i ve všech ostatních) je jejich zavedení doporučené.

·      Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände je zaručeno, že 2/3 členů farní rady si volí farnost, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) není s přihlédnutím k delegovaným členům a členům na základě svého úřadu zaručena ani polovina farností volených členů farní rady.

·      Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände nemá být pokud možno předsedajícím farář, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) to je naopak, s odvoláním na kán. 519 a 536 CIC, vždy farář.

·      Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände musí farář při svém případném nesouhlasu s usnesením rady deklarovat důvody tohoto nesouhlasu, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) toto předepsáno není.

·      Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände při nesouhlasu faráře s usnesením rady ani po druhém projednání se záležitost řeší rozhodčím orgánem, který má být za tímto účelem ustanoven, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) je záležitost v takovéto situaci předložena k rozhodnutí biskupovi.

Z toho opět vyplývá, jak jsme již poznamenali dříve, že stanovy plzeňské diecéze a skrze ně pak i stanovy ostatních diecézí sice z německého konceptu farních rad přejaly celou širokou škálu jejich úkolů, avšak nepřejaly z něj základní strukturální a kompetenční charakter těchto rad jakožto jednoho subjektu s dvojí identitou (poradní orgán faráře a koordinační orgán laického apoštolátu), z toho plynoucím dvojím druhem kompetencí a tomu odpovídajícími dvěma způsoby práce (srov. výklad této „dvoukolejnosti“ zakotvené partikulárním právem v německých farních radách v oddíle 1.3.1). Tím se znovu potvrzuje vážná otázka, zda je možné takto širokou škálu úkolů zvládnout bez příslušného strukturálního a kompetenčního instrumentáře.

2.3.5        Souhrn: Rozporuplný vliv partikulárního práva na práci PRF v Čechách

Podrobným druhotným i vlastním dokumentárním výzkumem jsme v této části došli k závěru, že partikulární právo většiny diecézí v české církevní provincii je v oblasti stanov pro práci PRF téměř shodné (kromě českobudějovické, která žádné stanov vydány nemá). Navíc je jisté, že jako společný pramen pro tyto diecéze sloužily stanovy diecéze plzeňské vydané v roce 1995, které zas za svoji předlohu měly stanovy některé z německých diecézí, s velkou pravděpodobností stanovy diecéze Regensburg v jejich vydání z roku 1993. Plzeňské stanovy (a tím zprostředkovaně i stanovy ostatních diecézí) z tohoto německého pramene sice převzaly celý široký rejstřík úkolů farní rady, mírně ještě rozšířený o důraz na farní radu jakožto „pracovní“ či „pastoračně-výkonný“ tým, avšak jemné rozlišování německého partikulárního práva o farních radách jakožto orgánech zahrnujících dvě pracovní identity a způsoby jednání podle příslušné oblasti jednání již nepřevzaly.

Takto se sice na jedné straně naše partikulární právo vyhnulo těžko řešitelné otázce po způsobu rozlišování těchto dvou oblastí (srov. příslušné části v oddílu 1.3.1 o vývoji této otázky v Německu), avšak zároveň bylo zatíženo ohromnou šíří očekávání a velikým množstvím úkolů, jejichž plnění se od farních rad očekává, aniž by jim k tomu byly nabídnuté vhodné nástroje. Tímto se nejen potvrzuje naše domněnka, že diecézní stanovy budou nejspíše působit jako jeden z klíčových kontextuálních vlivů na práci PRF, ale tato domněnka se i dále specifikuje: podoba stanov PRF, která je v české církevní obecně používána, zasévá do již tak náročného kontextu vzniku a práce PRF další nedobré semeno v podobě velmi vágního a nevyjasněného konceptu fungování PRF jako takových.

V následující části se nyní podívejme, zda s touto situací pomohl nějakým směrem pohnout Plenární sněm katolické církve v České republice.

2.4        PRF v Čechách ve světle Plenárního sněmu

„Celý průběh sněmovního procesu i vlastního sněmu byl pro nás velkým uvedením do plnější realizace synodality v naší církvi.“[488]

Tato slova, která můžeme číst v závěrečném dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v České republice, se mohou stát jakýmsi mottem pro následující prezentaci našeho vlastního dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad farností v tomto sněmovním procesu. Od tohoto výzkumu očekáváme, že nám poskytne další částečné odpovědi na otázku, do jaké míry a jakým způsobem lze práci pastoračních rad farností v české církevní provincii považovat za realizaci synodality v pastorační praxi.

Po představení metod dokumentárního výzkumu a analýzy dat (2.4.1) se nejprve seznámíme s vývojem tématu PRF v práci sněmovních kroužků (2.4.2) a v ostatních příspěvcích ke sněmu (2.4.3). Poté se podíváme, jak se naše téma odrazilo v příspěvcích delegátů a pracovních tematických skupin na vlastních sněmovních zasedáních (2.4.4) a jakým způsobem se „vtělovalo“ do přípravných sněmovních dokumentů (2.4.5), tak do dokumentu závěrečného (2.4.6). Na závěr nabídneme souhrnný náčrt obrazu pastoračních rad farnosti v závěrečném dokumentu sněmu a v celém sněmovním procesu (2.4.7).

2.4.1        Základní otázka a rozsah dokumentárního výzkumu

Základní výzkumná otázka pro výzkum pramenů souvisejících s Plenárním sněmem katolické církve v České republice (dále „plenární sněm“ nebo „sněm“) zněla:

„Jaký obraz pastoračních rad farností se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu a jak se tento obraz postupně profiloval v jeho průběhu a během jeho přípravy?“

Rozsah výzkumu byl určen souborem dokumentů, které byly (z velké většiny) k dispozici na oficiálních webových stránkách plenárního sněmu v srpnu 2008, kdy byl dokumentární výzkum realizován. Tyto dokumenty zrcadlí celý sněmovní proces, od vyhlášení sněmu českými a moravskými biskupy 5. července 1997 až do vydání závěrečného sněmovního dokumentu v roce 2007.

Celá následující reflexe tématu PRF ve sněmovním procesu navazuje na předchozí vrstvy analýzy dat získaných vlastním dokumentárním výzkumem, které jsou prezentované v přílohách P 10 (primární analýza) a P 11 (sekundární analýza), kde také lze nalézt podrobnější podklady zde uvedených reflexí a další související podrobnosti a odkazy na relevantní prameny. Podrobnosti o výzkumných metodách i historickém kontextu sněmu lze nalézt v příloze P 10.1.

2.4.2        PRF a sněmovní kroužky v letech 1999 – 2002

Sněmovní kroužky se formálně scházely v letech 1999 – 2002 a z jejich práce je k dispozici celkem 5562 zápisů z přibližně 250 kroužků.

Již první rok práce sněmovních kroužků (1999) bylo téma pastoračních či farních rad v mnohých zápisech z kroužků bylo zřetelně přítomné (84 podchycených výskytů),[489] a to i přesto, že vlastní „Materiál pro sněmovní kroužky“ určený na rok 1999 žádnou přímou zmínku o pastoračních radách farností ani farních radách neobsahoval.[490] Ve zkoumaných analýzách a zápisech z tohoto roku převažovalo pojetí pastorační rady jako pastoračního týmu pomáhajícího faráři s pastorací ve farnosti, ale viděly v nich také určitou záruku kontinuity ve farnosti, nástroj reprezentování církve navenek, výraz spoluzodpovědnosti za společné poslání či způsob prohlubování komunikace ve farnosti. Zároveň je častěji vyjadřováno zklamání z neexistence PRF ve farnosti či z toho, že PRF neplní funkci nabídky prostoru k partnerskému dialogu ve farnosti. Ozývá se volání jak po zakládání nových PRF, tak po některých systémových změnách (posílení způsobu podílení se PRF na rozhodování ve farnosti) nebo ohledně způsobu jejich fungování (doporučování, ale i kritika demokratických mechanismů).[491]

Druhý rok práce sněmovních kroužků (2000) byl na zmínky o pastoračních či farních radách nejbohatší (celkem 190 podchycených výskytů), což bylo pravděpodobně způsobeno i tím, že pracovní sešit „O církvi“ se v diskusních otázkách na pastorační rady ve farnostech přímo dotazoval nebo je zmiňoval.[492] Co se týče role a poslání PRF, v tomto roce jsou, kromě funkcí zmíněných již v roce předchozím, PRF vnímány také jako nástroje konstruktivní kritiky, jako prostředek komunikace s biskupem či jako znamení živé církve. Opět jsou kriticky vnímána některá systémová ustanovení (demokratičnost). K tématu PRF se vyjadřovalo i hodně kroužků, v jejichž farnosti PRF neexistuje, funguje jen formálně nebo nějakým defektním způsobem, přičemž klíčovou se zde často jeví postava faráře. Pokud jsou prezentovány pozitivní zkušenosti, jde téměř vždy o zkušenost s praktickou spoluprací v pastoraci v nejrůznějších konkrétních oblastech (PRF jako pastorační tým nebo skupina farářových pomocníků). Nejčastější pozitivní komentáře k práci PRF coby prostoru spoluzodpovědnosti v církvi (stmelování farností, prostor pro dialog, správa financí) se objevily z královéhradecké a pražské diecéze. Opakovaně se objevuje volání po hlubším vzdělání a praktické formaci jak farářů, tak členů PRF.[493]

Třetí rok práce sněmovních kroužků (2001) přinesl v počtu zmínek o pastoračních či farních radách rapidní pokles (celkem 31 podchycených výskytů), a to i přesto, že pracovní sešit na tento rok „Církev a svět“ se o pastoračních radách farností i tentokrát zmiňuje (i když jen okrajově).[494] Je zřejmé, že PRF se pro působení církve v širší společnosti nepovažují za tak důležité jako pro její vnitřní život, avšak i zde bylo nakonec možné nalézt poměrně značný počet zmínek o farních či pastoračních radách ve vztahu k poslání církve v dnešním světě (PRF jako nástroj pastorace rodin, potřebných a nemocných, orgán spoluzodpovědnosti za finanční zabezpečení v pastoraci profesionálně činných farníků, jeden z nástrojů působení církve na kulturu, nástroj misie na základě pohostinnosti). Prvotně je však PRF chápána spíše jako nástroj vnitrocírkevní.[495]

I během posledního roku práce sněmovních kroužků (2002) se téma farní či pastorační rady objevilo, i když ještě méně častěji než rok předchozí (celkem 14 podchycených výskytů). A to i přesto, že ani pracovní materiál „Bible“,[496] ani pracovní materiál „Liturgie“,[497] se o pastoračních či farních radách nezmiňuje. Avšak stále se i tento rok našly kroužky, které s pastorační radou počítají nejen jako s pracovní liturgickou skupinou, ale jako s prostorem spoluzodpovědnosti za rozvoj slavení liturgie a života z Božího slova.[498]

Se sněmovními kroužky však bylo téma PRF spojeno nejen jako téma jejich jednání, ale také jako v praxi se během sněmovního procesu vyskytující naděje, že ve sněmovních kroužcích je velký potenciál, který může přispět (a mnohde skutečně přispěl),[499] ke vzniku „živého společenství či farních rad, které spolurozhodují o dění ve farnosti“.[500] Tuto naději, že ze sněmovních kroužků se budou tvořit farní rady, o jejichž ustanovení „naléhavě žádá“ a „zdůrazňuje jejich potřebnost“, vyjádřil v novoročním pastýřském listě z roku 2000 dokonce i královéhradecký biskup.[501]

2.4.3        PRF v ostatních příspěvcích ke sněmu

Do ústředí sněmu přicházely jak v přípravném období, tak v průběhu sněmu, kromě zápisů ze sněmovních kroužků také příspěvky od různých jednotlivců.

V souhrnných analýzách těchto příspěvků se pak např. objevují zmínky o důležitosti stanov pro práci PRF, rady se zde chápou jako důležité pro „zaštítění“ činnosti jiných uskupení v církvi, je zde voláno po pravidelnějším kontaktu pastoračních rad s biskupem a vyskytují se i projevy poměrně velké nespokojenosti.[502] Pro podporu rozvoje práce PRF se pak v anketách k tématu sněmu pořádaných Katolickým týdeníkem vyslovují různé známé osobnosti církevního života.[503] V jednom z příspěvků se dokonce výjimečně objevuje téma PRF spojené s konceptem „synodality“, a to v příspěvku Marie Zimmermannové, která ve svém článku „Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi“[504] navazuje na sněmovní příspěvek Miroslava Šimáčka z prvního zasedání sněmu[505] a vysvětluje „princip synodality založený na setkáních, kde se jejich účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolů a otázek“, který v církvi existuje vedle principu hierarchického, a vztahuje tento princip nejen na poradní struktury na úrovni diecéze, ale i na úrovni farností.

Jako „naprostou samozřejmost“ chápe pastorační rady ve farnostech pomocný biskup pražské arcidiecéze Karel Herbst.[506] Hlouběji pak, a opět ve spojení s konceptem „synodality“, ve své reflexi prvního zasedání sněmu zachází jeho tehdejší sekretář a pastorální teolog Pavel Ambros v textu „Nenechme si vzít budoucnost”.[507] Podobně odborně-teologicky se nad sněmem zamýšlí další pastorální teolog Petr Žůrek v článku „Mládí a synodalita církve“.[508]

2.4.4        PRF v příspěvcích účastníků sněmu

Je celkem překvapivé, že i když téma PRF bylo během celého přípravného období, jak jsme viděli, poměrně živé, během vlastních zasedání sněmu se pak o PRF příliš nediskutovalo.[509]

Jedním z pouhých dvou[510] příspěvků, které téma PRF zmiňovaly přímo, byl příspěvek P. Adriána Zemka na prvním zasedání sněmu ve středu 9. 7. 2003. Tehdejší generální vikář plzeňské diecéze po návrzích směřujících k posílení odvahy přizpůsobit územní strukturu farností reálné situaci (neúspěšně) navrhoval doplnit do sněmovního dokumentu následující odstavec (§68c):

„Sněm vybízí biskupy i ostatní místní ordináře, aby formací, povzbuzováním i napomínáním dopomohli k proměně způsobu vedení farnosti od autokratického k synodálnímu. Ať farář využívá všechny vhodné možnosti podělit se o odpovědnost za život farnosti s ostatními věřícími. Ať ordináři nadále netrpí nefunkčnost či dokonce neexistenci ekonomických a pastoračních rad ve farnostech a i jinak ať podporují ducha spolupráce pastýře – nositele služebného kněžství s ostatními věřícími – nositeli kněžství křestního. Ať navrhnou a uvedou v život takové mechanismy práce farních a ekonomických rad, aby se na jedné straně farář nemohl schovávat za ‚rozhodnutí‘ těchto farních grémií, ani aby nestál pod jejich diktátem.“[511]

Nepřímo se pak téma PRF objevuje v dalším z příspěvků pronesených na prvním zasedání sněmu, ve kterém se Miroslav Šimáček věnuje tématu „Biskup a struktury církve“.[512] Rozvíjí zde princip synodality ve službě biskupa, který se týká i otázky „církevních struktur (kurií, různých rad, komisí atd.)“. Konstatuje důležitost výběru členů těchto poradních struktur a pak rozvíjí styl jejich práce odpovídající vlastnímu poslání církve a prohlubující je. Přestože zde autor příspěvku mluvil o strukturách na diecézní úrovni, lze zmíněné principy chápat jako platné pro synodální struktury vůbec, tj. i pro pastorační rady farností. Dvě další nepřímé zmínky směřující k tématům úzce spojeným s rolí PRF nakonec najdeme v příspěvcích zaslaných sněmu před jeho druhým zasedáním, a to v souvislosti snahy vrátit do závěrečného textu některé pasáže vypuštěné z pracovního materiálu komise o laicích.[513]

2.4.5        PRF v přípravných sněmovních dokumentech

Jak se výše načrtnuté procesy sněmovního hledání v oblasti prezentace významu, poslání a role PRF postupně promítaly do přípravných sněmovních dokumentů?

V prvním pracovním sněmovním textu nazvaném „Lineamenta“[514] najdeme pouhé dvě, a to ještě spíše okrajové zmínky o PRF. První v souvislosti historického přehledu vývoje pastorace u nás (čl. 199),[515] druhou pak v návaznosti na konstatování nutnosti „podpory vzájemného dialogu mezi kněžími a laiky“ (čl. 251), který se realizuje také v PRF (srov. čl. 252).

Druhý pracovní sněmovní dokument nazvaný „Instrumentum Laboris“,[516] který vznikl na základě připomínek k dokumentu předchozímu a byl výchozím dokumentem pro první sněmovní zasedání, se o PRF nezmiňuje vůbec, a to i přesto, že poměrně obšírně mluví o farnosti jako „základní buňce církve“, která má „dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyrialeiturgiadiakoniakoinonia)“ a jejíž farníci jsou „nositeli charismat“ (§ 67).

Zatímco v dokumentech vzešlých z komise pro duchovní četbu dějin a z komise pro statistická východiska a analýzu žádná zmínka o PRF není, v dokumentu zpracovaném komisí pro laiky, „Laici v dnešním světě“,[517] je naopak důraz na důležitost role pastoračních rad farnosti velký. Nalézá se zde tento návrh textu závěrečného sněmovního dokumentu:

„Na základě CIC a partikulárního práva je možné v mnoha ohledech předávat laikům spoluodpovědnost za život místního (farního) společenství. V některých farnostech pracují anebo vznikají pastorační rady farnosti. Ty mohou sehrát a často sehrávají pozitivní roli právě při dalším rozvoji společenství farnosti. Je proto nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech.[518] Tyto pastorační rady však nesmí být pouze formálními orgány, ale musí se aktivně zapojovat do chodu farnosti. Je zřejmé, že tento požadavek musí doprovázet po velmi důkladné analýze provedená reforma současné farní struktury.“[519]

Tento silný důraz na roli PRF při utváření místního společenství pak do přípravného textu závěrečného dokumentu[520] pronikl pouze ve velmi oslabené podobě, a takto zůstal i v jeho finálním znění.[521] Ani žádný z příspěvků delegátů sněmu se tento návrh do konečného znění dokumentu „vrátit“ nesnažil.[522]

2.4.6        Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě

Konečná podoba závěrečného dokumentu sněmu „Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě“[523] je rozčleněna na dvě hlavní části, z nichž první se zabývá spíše vnitřním životem církve a druhá pak působením církve v širší společnosti.[524] O PRF se dokument zmiňuje na jediných dvou místech, a to ihned na začátku první části.

První zmínka o PRF je zasazena do kapitoly nadepsané „Laici v církvi“ (srov. č. 22 – 32), do části věnované farnosti chápané jako „společenství lidí se vzájemnými vztahy a odpovědností“ (č. 25). V následujících čtyřech článcích (č. 26 – 28) dokument tuto spoluzodpovědnost všech ve farnosti rozvíjí ve čtyřech základních oblastech života a služby farnosti, které nazývá řeckými označeními: slavení bohoslužby (leiturgia), svědectví slova (martyria), služba lásky (diakonia) a vytváření společenství (koinonia). Zdůrazňuje se zde důležitost aktivní spoluzodpovědnosti i pozvání k tomuto postoji a ke spolupráci ze strany kněží, přičemž se připouští, že v této oblasti u nás existují problémy a jsou vytvořeny „nežádoucí modely“, a to „na obou stranách“ (č. 32). Zmínka o PRF pak následuje:

„Jde o nalezení nového místa laiků i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání. Přitom se nejedná o jedno rozhodnutí, ale o dlouhodobý živý proces. Je třeba analyzovat situaci a postupně usilovat o změny. Zvláštní důležitost při tom má ochota laiků – odborníků v různých oblastech – přispívat nezištně svými vědomostmi k práci v církvi. Tento proces posiluje zřízení pastorační a ekonomické rady farnosti, v níž se laici učí přebírat zodpovědnost“ (č. 32).

Druhá zmínka o PRF v závěrečném sněmovním dokumentu navazuje na první a najdeme ji uprostřed kapitoly nadepsané „Kněžství“ (č. 33 – 59), kde dokument říká o kněžích:

„Jejich úkolem není pouze zajistit konání bohoslužeb, ale především formovat farní společenství. Je nutné připravovat kněze na práci v misijním území i na spolupráci s laiky v atmosféře důvěry. Stejně potřebné je disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni. Vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti“ (č. 38).

Později dokument znovu připomíná, že „v podmínkách života a služby kněze roste požadavek na jeho schopnost spolupráce v pastorační službě“ a připomíná nutnost „efektivní a trvalé formace kněze“ pro rozvíjení této schopnosti (č. 40).

2.4.7        Souhrn: Základní črty obrazu PRF ve sněmovním procesu

Jaký bychom nyní, po prozkoumání jednotlivých etap vývoje tématu PRF ve sněmovním procesu, mohli načrtnout obraz pastoračních rad farností, který se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu, a jak se tento obraz profiloval v průběhu sněmovního procesu?

1.     Silný důraz na roli PRF ve sněmovních kroužcích a v komisi pro laiky

Ačkoli zpočátku ve sněmovních dokumentech byl na PRF důraz malý nebo dokonce žádný, díky práci sněmovní „komise pro laiky“, pravděpodobně ovlivněné i studiem analýz zápisů ze sněmovních kroužků a dalších příspěvků ke sněmu na téma PRF relativně bohatých, byla role pastoračních rady nakonec sněmem doceněna poměrně jasně. I přesto, že je o PRF ve finálním dokumentu zmínka jen na dvou místech a o návrzích Adriána Zemka a komise pro laiky na povinné zřízení PRF ve všech farnostech se na vlastním sněmovním zasedání ani nejednalo, zasazení těchto dvou zmínek do širšího kontextu textu ukazuje, že sněm i přesto chápe pastorační rady farností jako jeden z velmi důležitých nástrojů pastorace, spoluzodpovědnosti a tvorby společenství.

2.    Pojetí PRF v závěrečném dokumentu v kontextu sněmovního procesu

Na základě těchto dvou zmínek o důležitosti PRF v závěrečném dokumentu sněmu, jejich prehistorie a jejich širšího kontextu lze říci, že sněm chápe pastorační radu farnosti jako:

·       důležitý prostor učení se spolupracovat jako Boží lid, muži i ženy, v různých úkolech, posláních, povoláních a darech;

·       důležitou formu strukturální podpory dlouhodobého živého procesu vrůstání do sdílené zodpovědnosti za společné poslání celé církve na proměně světa;

·       jeden z nástrojů rozvoje pastorace ve všech základních oblastech poslání církve, tj. v liturgii, martyrii, diakonii a koinonii;

·       způsob strukturální podpory ducha společenství jako obrazu Trojice, tj. ducha otevřenosti, vstřícnosti, úcty, upřímnosti a komunikace;

·       vhodnou formu pastorační pomoci kněžím při formování farního společenství, rozvíjení spolupráce ve farnosti v atmosféře důvěry a k disponování věřících k přijetí reálné pastorační situace a k přijetí spoluodpovědnosti za ni,

·       nástroj pastorace, který vyžaduje efektivní a trvalou formaci kněží v oblasti schopnosti spolupráce.

3.    Chybějící dialog sněmovního procesu s teologií i s PRF v terénu

Nakonec lze s velkou jistotou konstatovat, že téma poslání a práce pastoračních rad farností bylo během celého sněmovního procesu zpracováváno bez nějakého systematičtějšího kontaktu s živou prakticko-teologickou diskusí tohoto tématu v jiných místních církvích a bez dialogu s dokumenty učitelského úřadu církve o pastoračních radách. Tato sněmovní diskuse probíhala téměř výlučně na základě zkušeností konkrétních farností, díky komisi pro laiky částečně reflektovaných ve světle učení 2. vatikánského koncilu o laicích. Díky tomuto přístupu může být pro nás tento obraz pastoračních rad na sněmu sice na jedné straně velmi cenným kamínkem do mozaiky odrážející specifika služby PRF v našich zemích, na straně druhé tuto situaci můžeme také vnímat jako vážný nedostatek a důležitou výzvou tuto lokální zkušenost uvést do širšího prakticko-teologického dialogu i s jinými přístupy, zkušenostmi a řešeními.

Než se však do této tvůrčí syntézy budeme moci pustit, musíme se nyní v poslední části této výzkumné kapitoly ještě podívat, jak a do jaké míry je tato sněmovní vize pastoračních rad farností jakožto důležitého nástroje podpory synodality také skutečně realizována v běžné pastorační praxi farností v české církevní provincii.

2.5        PRF v Čechách ve světle terénního výzkumu

Poslední část této výzkumné kapitoly přináší prezentaci tematické kvalitativní analýzy dat našeho vlastního terénního výzkumu PRF, která má poskytnout obraz určitých klíčových témat či neuralgických bodů v oblasti služby PRF v české církevní provincii pro účely pozdější systematické prakticko-teologické reflexe této služby. Nejde zde tedy o snahu popsat celkovou situaci v této oblasti (za tímto účelem by bylo nutné náš kvalitativní výzkum doplnit výzkumem kvantitativním), ale spíše odkrýt klíčová témata, nabízející se šance či ohrožující problémy, které později, reflektovány ve světle teologických a dalších pramenů, mohou poskytnout jakési „vstupní brány“ pro hlubší vhled do celkové problematiky služby PRF ve světle teologického konceptu synodality, a tak také nabídnout důležité podněty pro další rozvoj PRF.

Po představení základní otázky, postupu a způsobu prezentace výsledků terénního výzkumu (2.5.1) jsou nejprve souhrnně prezentovány základní stavební prvky různých představ či „vizí“ našich respondentů o „ideální pastorační radě“ (2.5.2), poté jsou načrtnuty hlavní charakteristiky skutečné služby pastoračních rad, ve kterých jsou naši respondenti zapojeni (2.5.3), a posléze jsou souhrnně představena různá hodnocení této služby, kterými naši respondenti vyjadřovali výsledky své osobní reflexe svých PRF ve světle svých ideálních vizí (2.5.4). Zatímco každá z těchto částí je uzavřena vlastním souhrnem, na závěr celé prezentace je nabídnuto celkové shrnutí (2.5.5).

Kvůli lepší čtivosti jsme se rozhodli vypustit většinu přímých (a často velmi ilustrativních) citátů našich respondentů, které jsou však dohledatelné v příslušných oddílech příloh P 18 (primární analýza dat) a P 19 (sekundární analýza dat), které zas vychází z originálního datového souboru, zachycujícího výpovědi přímo z terénu.[525]

2.5.1        Základní otázka, postup výzkumu a způsob prezentace výsledků

Naše základní výzkumná otázka pro terénní výzkum pastoračních rad farností (PRF) v diecézích české církevní provincie měla tři části:

1.      „Jak si současní členové, případně předsedové zkoumaných pastoračních rad představují ‚pastorační radu snů‘, tj. jakou mají osobní ‚vizi‘ o ideální pastorační radě farnosti?“

2.      „Jak ve skutečnosti vypadá práce pastorační rady, ve které jsou respondenti zapojeni, tj. jaké tato rada ve skutečnosti plní úkoly, jak vznikla, z koho je složena a jakým způsobem pracuje?“

3.      „Jak respondenti hodnotí práci vlastní pastorační rady ve světle své vize ideální pastorační rady, tj. jaká v její práci spatřují pozitiva, jaká negativa a jaké kroky či opatření by navrhovali na podporu rozvoje pastoračních rad obecně?“

Během více než rok trvajícího terénního výzkumu[526] se účely kvalitativní tematické analýzy podařilo zajistit dostatečně rozmanitý soubor dat získaný z několika PRF v každé diecézi, rovnoměrně rozvrstvený v různých velikostech farnosti a získaný prostřednictvím respondentů, včetně poměrně vysokého počtu kněží (více než ¼ respondentů), dostatečně obeznámených s konkrétní situací a dostatečně schopných tuto situaci interpretovat pomocí rozhovoru či dotazníku.[527] Po přepsání nahrávek z interview či textové úpravě dotazníků a e-mailů tvořil základní datový soubor celkem 150 normostran textu čistých odpovědí.[528] Takto získaná data lze proto považovat jak za hodnověrná, tak za relevantní pro účely zamýšlené kvalitativní analýzy, poskytující dostatečně hlubokou a širokou sondu do způsobu fungování PRF v české církevní provincii.

Tato data byla posléze počítačově zpracována a analyzována pomocí postupů kvalitativní analýzy nesených strategií grounded theory (pro metodologické podrobnosti srov. přílohu P 18.1.4 a P 18.1.5).

2.5.2        Vize PRF aneb Pastorační rada snů

V této první části reflexivní prezentace analýzy výsledků průzkumu jsou shrnuty představy našich respondentů o tom, jak by měla fungovat, jak by měla být složena a čím by se měla především zabývat ideální pastorační rada farnosti – jejich „pastorační rada snů“.

„Vysněné“ modely PRF

Do jakých „modelů“ (ve smyslu „ideálních typů“) lze rozčlenit očekávání, která respondenti vyjadřovali ohledně celkového způsobu fungování PRF?[529]

·         Výkonný pracovní tým: Značný počet respondentů chápe PRF jako pracovní tým, který má ve spolupráci s farářem spolupůsobit pro růst Božího království v jim společně svěřené farnosti, přičemž konzultační rozměr („rada“) se z této představy téměř vytrácí.[530]

·         Pracovně-konzultační tým: Někteří respondenti zastávající předchozí „pracovní“ model PRF a několik dalších ovšem připouštějí, že k roli praktické pomoci faráři („pastorační akce“) také nedílně patří jistá role konzultační („pastorační moudrost“). Ideální PRF je podle těchto názorů taková, která spojuje reflexivní rozvahu či společnou poradu s konkrétním zapojením radních v pastorační akci. Ve větších farnostech je pak s touto představou spojen i koncept konkrétních oblastí pastorační zodpovědnosti jednotlivých radních. Toto pojetí se nejvíce blíží modelu, který je obsažen v aktuálně platných stanovách pro PRF českých diecézí a který chápe PRF jako „poradní a pracovní orgán faráře“.[531]

·         Konzultační tým: Sice méně silně, ale přesto významně se nakonec v našem vzorku také vyskytuje představa PRF jako čistě či převážně „konzultačního týmu“, součástí jehož poslání není přímá účast na praktických pastoračních aktivitách či zodpovědnostech v konkrétních službách či oblastech, ale toto poslání spočívá (téměř) výlučně v nějakém způsobu pastorační reflexe. Toto chápání PRF pak skrývá ještě další specifické modifikace:

o  poradní orgán faráře (příležitostná situační „výpomoc“ faráři, striktně kompetenčně omezená na víceméně nezávaznou „poradní roli“ či na roli jakéhosi „zrcadla“ života farnosti, případně spojená s „delegováním zodpovědnosti“);[532]

o  tým pastoračního rozlišování (konzultace, pastorační plánování, pastorační rozlišování či tvorba pastorační vize zaměřené na dlouhodobý pastorační vývoj farnosti jako hlavní úkoly PRF, farář jako integrální součást „vizionářské komunity“, členové PRF mají být lidé Ducha, toužící zachytit jeho podněty, schopní reflektovat situaci farnosti ve světle evangelia a vidět její potřeby v širších souvislostech, prostředí typické komuniálností a spiritualitou);[533]

o  zastupitelská skupina (důraz na schopnost PRF zprostředkovávat faráři co nejpestřejší škálu názorů a zkušeností z nejrůznějších farních skupin, členové PRF, většinou aktivně zapojeni do života farnosti v nejrůznějších jejích sektorech, zájmových skupinách či aktivitách, se chápou jako „zastupitelé“ či „reprezentanti“ těchto skupin).[534]

Ideální struktura či styl práce PRF

Většina z komentářů ohledně struktury či stylu práce byla v odpovědích prezentována jako něco, co vyrůstá z praxe té které farnosti, aniž by se v těchto tématech přímo odrážely velmi intenzivní diskuse, které se právě o níže zmíněných oblastech práce PRF již dlouhou dobu vedou v zahraničí. Představy, které ve výzkumu zazněly, bylo možné rozčlenit do následujících pěti oblastí:

·         Kompetence: Podle některých respondentů by PRF měla mít širší kompetence, než doposud, jako např. možnost ovlivňovat, popřípadě i vetovat ekonomická rozhodnutí ve farnosti, disponovat určitými finančními prostředky na pastorační účely, být rovnocenným partnerem biskupovi při rozhodování o změně faráře, či mít více než jen konzultační funkci vzhledem k administrátorovi farnosti.

·         Struktura: Některé hlasy volaly po tom, aby PRF byla z větší části volená, aby existovala zodpovědnost jednotlivých členů za určitou část farního společenství, služeb či pastoračních oblastí (např. liturgia, koinonia, martyria a diakonia), aby PRF měla voleného předsedu disponujícího jedním hlasem rozhodujícím jen v případě parity či aby každé společenství farníků navštěvujících jeden kostel by mělo svoji pastorační radu.

·         Složení: Členy PRF by podle respondentů našeho výzkumu měli být lidé charakterizovaní minimálně jednou z následujících vlastností: schopní pracanti (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „pracovního týmu“),[535] komunikativní vizionáři (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „konzultačního týmu“),[536] či farářovi oči a uši (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „zastupitelské skupiny“).[537]

·         Styl práce: Celkový styl práce PRF byl často charakterizován např. tím, že radní svoji roli chápou jako službu, že nikdo neprosazuje sebe, ale společné dobro, přičemž součástí tohoto stylu je např. vzájemná úcta, naslouchání, radostnost, hledání Boží vůle, spolupráce, jasné rozdělení kompetencí, dobrá moderace setkání či rozvinuté osobní vztahy a kontakty uvnitř i mimo PRF. Jiní zas zdůrazňovali některé základní komunikační dovednosti nutné pro fungování PRF.

·         Spiritualita: Pro značnou část respondentů hraje v jejich představě ideální PRF důležitou roli duchovní rozměr její služby. Za nedílnou součást setkání PRF tyto hlasy považují dostatek času pro společnou modlitbu v průběhu jednání či průběžnou vzájemnou modlitební podporu.[538] Někteří očekávají, že členové PRF mají dobré osobní duchovní zázemí nebo že je dokonce k dispozici duchovní vedení PRF jako celku. Důležitou roli v některých představách také hraje „spiritualita společenství“, která je někdy chápána v protikladu k určité byrokratizaci či manažerskému stylu.

Teoretická východiska pro pojetí PRF

Výše načrtnuté podoby vize „pastorační rady snů“ jsou samozřejmě ovlivněny nejen osobními zkušenostmi a zaměřením jednotlivých respondentů, ale také určitými teoretickými (teologickými, manažerskými) předpoklady, ze kterých tito respondenti vědomě či nevědomě vycházejí. V jednotlivých odpovědích byla identifikovatelná především následující teoretická východiska pro práci PRF:

·         Spolupráce darů v Božím lidu: V pozadí se objevují obrazy „těla Kristova“ a „putujícího Božího lidu“. Role kněze je zde pak chápána striktně služebně. Tato východiska korespondují především s pojetím PRF jakožto „pracovního týmu“.

·         Dělba práce mezi knězem a ostatními: V několika málo odpovědích bylo možné indikovat určitou teologii kněžské služby zúžené na „kněžím vyhrazené oblasti“ (typicky udělování svátostí, kázání, duchovní doprovázení a řízení), od kterého se pak odlišují oblasti „ostatních praktických věcí“. Role kněze je zde chápána velmi autoritářsky či autokraticky,[539] i když často nejspíše postavená spíše na bezradnosti či nedobrých zkušenostech s přílišným „demokratizováním“.[540] Tato východiska nejčastěji korespondují s pojetím PRF jakožto „poradního orgánu faráře“.

·         Hlavní úkoly církve: Některé odpovědi v souvislosti se službu PRF zmiňují tzv. „hlavní úkoly církve“ dnes běžně zastávané praktickou teologií (martyria, leiturgia, diakonia a koinonia) a PRF chápou jako nástroj k jejich rozvíjení.

·         Synodalita a demokracie: V několika odpovědích zazněly zmínky, které lze zařadit do okruhu otázky po roli PRF v synodalitě církve. Lze zde vytušit určité představy o PRF jako demokratickém grémiu, které má „odpovědnost a rozhodovací pravomoci“. Jistou formu pojetí „spiritualizující synodality“ lze také vysledovat z odpovědí týkajících se PRF jakožto „týmu pastoračního rozlišování“. Přímo dotázáni na pojem „synodalita“ však většina odpovídajících vykazovala velké rozpaky.[541] Dokonce i jeden z biskupů, který byl přítomen výzkumnému skupinovému interview, vyznal svoji vlastní bezradnost a v podstatě i nesouhlas se situací, když musí konzultovat „poradenské orgány“ na diecézní rovině v případě, že mají být jejich závěry pro biskupa závazné.[542]

·         Důvody proti PRF: Nějaká teologická východiska bychom mohli čekat uvedená i v odpovědích těch kněží, kteří vysvětlují, proč ve své farnosti žádnou PRF nemají. Avšak tyto důvody jsou alespoň v našem vzorku spíše praktického rázu.[543]

Praktické pomůcky pro práci PRF

Pro dokreslení obrazu, jaký mají naši respondenti o „pastorační radě snů“, může být zajímavé vědět, jaké praktické pomůcky respondenti uváděli, pokud byli dotázání po roli stanov či jiných pramenů, které jim pomáhaly při vzniku či pomáhají při práci PRF:

·         Diecézní stanovy: Nejčastějším a často jediným pramenem, ze kterých PRF čerpaly při svém vzniku či čerpají při své práci, jsou diecézní stanovy (což potvrzují i dříve provedené výzkumy v královéhradecké diecézi).[544]

·         Bible a církevní dokumenty: Bible jako pramen pro práci PRF byla zmíněna pouze u dvou respondentů ze dvou různých farností. V jedné z nich byly navíc zmíněny i dokumenty 2. vatikánského koncilu. V jedné farnosti používá současná PRF dokumenty, které vytvořila předchozí rada a které čerpají jak z bible, tak z dalších církevních dokumentů.

·         Zkušenosti jiných PRF: Ve třech větších farnostech se snaží čerpat z různých zahraničních zkušeností, využívají příležitostného či trvalého poradenství zkušenějších a je zde navíc snaha o výměnu zkušeností s jinými radami či v rámci různých hnutí či spiritualit.

·         Vlastní zkušenost: Někteří respondenti, včetně farářů, nakonec přiznávají, že je pro ně nejdůležitější či dostačující jejich vlastní životní či pastorační zkušenost, jiní však právě tento postoj kritizují jako ulpívající jen na úzkém subjektivním vidění.

Vize PRF souhrnně

V této první části naší reflexivní prezentace analýzy výsledků našeho terénního průzkumu PRF z diecézí české církevní provincie jsme představili několik základních prvků vize „pastorační rady snů“, která se odrážela v odpovědích našich respondentů. Co se týče hlavního poslání či role PRF, v našem vzorku byly identifikovány tři hlavní modely s různými dalšími variacemi:

·      PRF jako „pracovní tým“

·      PRF jako „pracovně-konzultační“ tým

·      PRF jako „konzultační tým“

Tato různá pojetí poslání se pak promítala do toho, jak si respondenti představují ideální strukturu a styl práce PRF. Bylo zjištěno, že většina z těchto pojetí či očekávání je téměř výlučně založena na praktické zkušenosti, někde navíc uvedené do dialogu s diecézními stanovami pro PRF. Jen výjimečně byly identifikovány nějaké další prameny, které by pastoračním radám umožnily hlubší prakticko-teologickou reflexi jejich poslání a práce.

I když se do některých vizí a očekávání promítají různé úvahy o potřebě či škodlivosti „demokratizace“ církve, koncept „synodality“ jakožto něco pro pojetí PRF určujícího se ze strany respondentů neobjevil nikde. Na základě přímého dotazování při několika příležitostech se pak zdá, že tento koncept nejspíše zatím nebude něčím, co by bylo v myšlení respondentů (včetně kněží a některých biskupů) alespoň teoreticky ujasněné.

Nyní, po představení různých vizí „ideální pastorační rady“ našich respondentů, se můžeme pokusit načrtnout, jak tito respondenti popisují skutečné fungování svých PRF, abychom se poté v další části této prezentace ptali, k jakým závěrům docházejí, hodnotí-li tuto realitu ve světle svých vlastních vizí.

2.5.3        Realita PRF aneb Pastorační rada všedního dne

V této druhé části reflexivní prezentace analýzy dat získaných v terénním výzkumu pastoračních rad farností je v širokých liniích načrtnuto, jak naši respondenti vnímají konkrétní situaci ve svých PRF.

Úkoly PRF

Souhrnně lze respondenty zmiňované úkoly zařadit do následujících pěti oblastí:

·      pomoc faráři (PRF pomáhají buď ve smyslu odlehčení faráři v jeho poslání, nebo jako doplnění služby faráře o dary a schopnosti, které mu nejsou vlastní);

·      pastorační spolupráce: (PRF jako svébytný pastorační tým spolu s farářem a pod jeho vedením spolupracuje na společném poslání farnosti jako celku);

·      konzultace a reflexe (PRF pomáhají faráři prostou radou, jiné jsou jakýmsi schvalovacím orgánem, jiné faráři zprostředkovávají zpětnou vazbu z farnosti či hlubší pastorační reflexi či rozlišování pastoračních vizí či priorit);

·      komunikace a iniciace (PRF se starají o prohlubování komunikace ve farnosti, snaží se sjednocovat, motivovat, tmelit a hledat zpětnou vazbu a někdy za svůj úkol považují i iniciaci, vyhledávání, motivaci, přípravu či doprovázení spolupracovníků).

Takto vnímané úkoly se víceméně kryjí s tím, co ukázal již dříve provedený výzkum v královéhradecké diecézi,[545] který uvádí následující důvody pro smysl existence PRF: (1) sjednocování farnosti a vytváření společenství; (2) prostředek komunikace mezi farností a farářem; (3) prostor pro dělbu práce; (4) nástroj pro obohacení faráře a jeho činnosti skrze návrhy či názory farníků.

Vznik PRF

Souhrnně lze různé způsoby vzniku zkoumaných PRF shrnout takto:

·      ustanovení podle stanov (sestavení listiny kandidátů na základě návrhů farníků, volby z kandidátů, kteří návrh přijali, jmenování části radních farářem, delegování části radních organizacemi ve farnosti a ustanovení části radních z titulu jejich funkce);[546]

·      spontánní vznik (vykrystalizování týmu z  aktivních lidí, poté přeznačení na pastorační radu, v jiných případech konstatování, že za určitých okolností není ve farnosti vznik PRF možný nebo potřebný);

·      volba zástupců bohoslužebných míst (volba jednoho zástupce za každé z bohoslužebných míst, přičemž se tito zástupci společně nescházejí a řeší praktické záležitosti vždy jen po mši s farářem); 

·      testovací období a volby registrovanými (po zkušebním záběhovém období malého farářem vybraného týmu všichni farníci vyzváni, aby se přihlásili, pokud by chtěli v radě také spolupracovat, jiné oslovil farář; nakonec volby všemi, kteří byli ve farnosti již předem zaregistrováni jako členové farního společenství);

·      jmenování celé PRF knězem (jmenoval PRF dle svého vlastního uvážení kněze, přičemž každý z farnosti je pak zván jak k setkáním PRF, tak ke spolupráci);

·      proces rozlišování povolání (delší proces rozlišování povolání ke službě v PRF na základě vnímání darů jednotlivců, zahrnující několik orientačních setkání, ke kterým byli zváni všichni, kdo se o službu PRF zajímali; určitý počet farníků pak byli ostatními účastníky doporučeni jako vhodní kandidáti, ze kterých vybírala celá farnost formou voleb a farář po poradě se zvoleným dojmenovával podle potřeby doplnění týmu).

Složení PRF

Většina PRF, o níž máme v tomto směru reference, má mezi 8 a 12 členy, jen čtyři z nich mají počet členů vyšší (mezi 15 a 22), z toho dvě z nich referují, že se počet momentálně snaží snížit. Tomu odpovídají i poznatky z dříve provedeného výzkumu v královéhradecké diecézi.

Co se týče složení, jak vyplývá i z předchozí části o způsobu vzniku, ve většině PRF jsou zastoupeni jak farností volení, tak farářem jmenovaní členové, v některých větších farnostech pak tam jsou kromě faráře ještě další „z titulu funkce“ či „delegovaní“ některou z organizací, komunit či společenství ve farnosti.

Vnější vztahy PRF

Rozličné přístupy lze vysledovat v otázce způsobu spolupráce pastorační a ekonomické rady farnosti, případně v otázce personálního propojení těchto dvou rad. Někde žádné personální propojení (kromě faráře) neexistuje, jinde je jeden z členů ERF také členem PRF, jinde zas jeden z členů PRF je volen do ERF. V některých farnostech tyto dvě rady v podstatě splývají nebo se scházejí společně. Zdá se však, že ve více farnostech není příliš jasně zodpovězená otázka po způsobu spolupráce či odlišných oblastí zájmu pastorační a ekonomické rady.

V některých farnostech má PRF podstatný vliv na jmenování členů dalších rad, jako je např. „rada farní charity“ či „ekonomická rada“ (farář tam návrhy na členství v těchto radách přináší ke konzultaci či ke schválení). V některých větších farnostech bylo zaznamenáno, že kromě PRF se ještě schází něco jako „pastorační tým“, který se zabývá vlastním výkonem pastorace.

Způsob práce PRF

V následujících odstavcích jsou shrnuta vyjádření, která se týkají různých způsobů či stylů práce PRF, které v praxi svých rad respondenti zakoušejí:

·         Rozhodování: Často se děje po předběžné diskusi, ať už ve snaze o dosažení konsenzu či za pomoci hlasování, někdy i tak, že „farář navrhuje, farníci pochválí nebo přemluví.“ Zajímavý je rozdíl v hodnocení situací, kdy hlasovat a kdy se snažit o konsenzus. V jedné velké farnosti hlasují v případě „závažnějších rozhodnutí“, jinak se snaží o konsenzus. V jiné je to přesně naopak: konsenzus hledají u „závažných rozhodnutí“ a hlasují tehdy, „když je třeba něco rychle vyřešit a není to moc důležité“. V závažných věcech zde také někdy pojmenují základní principy a vlastní rozhodnutí již nechají na těch, kteří za tu kterou oblast zodpovídají.[547]

·         Příprava: Většinou se PRF schází 1x za jeden až tři měsíce. Používají se podpůrné ná­stroje jako zasílání programu předem, předchozí seznámení se s projednávanými tématy či jejich předjednání, určení hlavního „referenta“ ke každému bodu jednání, přípravné setkání „farního výboru“ apod. Někde jednou či dvakrát do roka spolu radní prožijí „formační den“, kde se snaží seminářovou či studijní formou načerpat potřebné znalosti či si osvojit potřebné dovednosti pro práci v PRF.

·         Jednání: U PRF typu „pracovního týmu“ je často důraz na praktičnost a efektivnost jednání s jasně rozdělenými úkoly, přičemž u menších pracovních skupin je naopak setkání charakterizováno spíše neformálním způsobem jednání. Někde má velmi aktivní roli farář, který celé setkání řídí, jinde roli moderátora přenechává jiným. Pokud se PRF považuje spíše za „konzultační tým“, často se při jednání vyhodnocuje nějaký způsob zpětné vazby z farnosti nebo se připomínkují některé koncepční dokumenty. Součástí takovýchto setkání pak také bývá delší čas pro společnou modlitbu.

·         Témata: V PRF sloužících jako „pastorační týmy“ jsou níže zmiňovaná témata jednání také oblastmi přímé organizace či realizace akcí či programů, v PRF zaměřujících se spíše na pastorační konzultace jsou tyto oblasti předmětem pro aktuální či dlouhodobou pastorační reflexi:

o  aktuální dění ve farnosti: (např. termíny a organizace akcí, úklidy, koncerty, farní ples, táborák, rekolekce, slavnosti, bohoslužby, farní den, liturgické otázky, farní časopis, farní web, farní knihovna apod., ale také ekonomické a stavební otázky);

o  dlouhodobé koncepční otázky (např. oblast vzdělávání dospělých, mládeže či dětí, diakonické služby, evangelizace a působení navenek, kritéria a podmínky pro udílení svátostí, slučování farností, česko-německé vztahy či správcovství majetku apod., případně spolupráce při tvorbě pastoračního plánu farnosti);

o  pastorační vize farnosti: (zmapování pastorační situace, pojmenování identity, principů a poslání farnosti, načrtnutí pastorační vize farnosti, stanovení střednědobých pastoračních priorit).

·         Reflexe: Jen velmi malý počet PRF čerpá při své práci z Písma, církevních dokumentů či jiných odborných studií (a např. se ptají, „jakou měrou to které doporučení povede k šíření Božího království“).[548] Reflexe spíše probíhají na základě subjektivních názorů, zkušeností a postojů radních uvedených do vzájemného dialogu, případně je do tohoto procesu přizván ještě (různě zjišťovaný) „hlas lidu“.

·         Spiritualita: V jedné malé farnosti je role modlitby velmi intenzivní tím, že PRF je součástí modlitebního společenství a rozhodování tam prý často nechávají „na vedení Ducha svatého“. V dalších několika PRF je zvykem modlitbou alespoň začínat, někde i končit (modlitbu vést či ji předem připravit je často úkolem administrátora nebo i některého z členů). V jednotlivých případech je snaha při setkáních PRF vstupovat do hlubší společné modlitby, především ve smyslu duchovního či pastoračního rozlišování.[549]

Vnitřní role členů PRF

Zdá se, že neuralgické body v oblasti vnitřní strukturalizace PRF jsou ve zkoumaných farnostech především dva. Prvním je otázka pojetí role předsedy PRF ve vztahu k ostatním formálním rolím uvnitř rady. Druhým pak je otázka pojetí PRF jakožto „zastupitelstva“ versus pojetí PRF jakožto „týmu“, ze kterého pak plyne různé pojetí dalších vnitřních (formálních i neformálních) rolí PRF. Žádná z těchto otázek však, zdá se, není nikde hlouběji teologicky reflektována.

·         Direktivní předseda: Ve většině PRF z našeho vzorku má důležitou roli předseda PRF (farář), přičemž se pojetí této role v různých farnostech částečně liší. Jedinou výjimku zde tvoří jedna z menších velkoměstských farností, kde dojíždějící (a ne všech jednání PRF se účastnící) kněz „má víceméně poradní hlas.“ Existují PRF, ve kterých předseda sám (či „s pomocí druhých“) dělá v podstatě vše, co je třeba zajistit pro jednání. V jiných PRF má každý svoji předem domluvenou roli: předseda, místopředseda, sekretář (zapisovatel, tajemník), avšak role faráře tam může být stejně silná jako u těch předchozích.[550]

·         Zmocňující předseda: Jsou však i takové PRF, kde se tyto role krystalizují teprve postupně, pod citlivým vedením faráře, který druhým pomáhá rozpoznávat jejich vlastní schopnosti a obdarování, všichni postupně učí spolupracovat na společných úkolech.[551] Farář je zde pak vnímán spíše jako ten, kdo vede skrze sjednocování, motivaci, doprovázení či uschopňování druhých. V těchto případech je pak častěji konstatováno, že změna administrátora by na takovouto PRF neměla až tak zásadní vliv nebo dokonce PRF očekává, že by mohla vytvořit novému faráři oporu při změně či že by mohla tuto změnu i sama ovlivnit.

·         Moderující předseda: V některých PRF, které zdůrazňují model „zastupitelské skupiny“, se pak přirozeně profilují určité role „zodpovědných“ za některé oblasti života či služby farnosti nebo za určité skupiny či týmy ve farnosti, přičemž předseda PRF se stává jakýmsi pouhým formálním „moderátorem“ těchto rolí.[552] V některých jiných PRF se naopak tomuto „zastupitelskému“ tematizování zodpovědností vědomě snaží vyhnout, protože pak je často velmi ztížena týmová spolupráce na jednom společném úkolu reflexe pastorační situace ve farnosti jako celku.[553] V jedné z těchto farností jsou zdůrazněny spíše různé neformální „týmové role“ podporující týmovou spolupráci.[554]

Komunikace mezi PRF a farností

Pro rozvíjení komunikace mezi PRF a celkem farnosti je v mnoha případech podle našich respondentů (podobně jako i podle dřívějších výzkumů v královéhradecké diecézi) používáno několikero různých způsobů či nástrojů v různé kombinaci (osobních kontakty, farní věstník, vývěsky, ohlášky, webové stránky, e-mail či mobil).

Realita PRF souhrnně

V této druhé části naší reflexivní prezentace analýzy výsledků našeho terénního průzkumu pastoračních rad farností z diecézí české církevní provincie jsme představili několik hlavních charakteristik současného způsobu práce pastoračních rad farností, které se odrážely v odpovědích našich respondentů.

V našem vzorku byly identifikovány čtyři nejčastější okruhy úkolů, kterým se zkoumané PRF věnují:

·       pomoc faráři;

·       pastorační spolupráce;

·       konzultace a reflexe;

·       komunikace a iniciace.

Nejčastěji zkoumané PRF vznikají podle diecézních stanov, avšak našly se i některé jiné inspirativní způsoby vzniku či procesy výběru radních, jako např. proces rozlišování jejich osobního povolání k této specifické službě či volba „registrovanými“ farníky.

Dále bylo zjištěno, že často není příliš vyjasněný vztah mezi pastorační a ekonomickou radou farnosti, především co se týče oblastí, kterým se mají či nemají věnovat. Velké nejasnosti také někde panují ohledně používání konkrétních nástrojů pro společnou reflexi či rozhodování, jako je informování, konstruktivní dialog, hlasování či dosahování konsenzu.

Co se týče způsobů jednání, často si jej PRF přizpůsobují svým vlastním potřebám a možnostem, i když většina z nich se to „učí za pochodu“ a často poměrně klopotně. Podle modelu, který ta která PRF zastává či ve světle kterého je vedena farářem, se pak také krystalizují různá témata, kterým se PRF věnuje: od organizace či dokonce vykonávání akutních pastoračních či technických úkolů přes reflexi aktuálního dění ve farnosti až k rozlišování dlouhodobých koncepčních otázek či tvorbě pastorační vize farnosti. Velmi málo PRF při své práci využívá jiné zdroje než vlastní názory, postoje či pocity přítomných radních nebo různě zjišťované názory ostatních farníků. Jen v ojedinělých případech jsou k pastorační reflexi používány také prameny jako Písmo, dokumenty učitelského úřadu církve či materiály z různých oborů blízkých projednávanému tématu. Spiritualita není většinou ve zkoumaných PRF nijak zvlášť zdůrazňována, modlitba je často přítomna, ale většinou jen jako „rámec“ pro vlastní jednání. Jen v jednotlivých případech se PRF snaží o integraci modlitebního rozměru do vlastní práce (duchovní rozlišování apod.).

Ohledně vnitřních rolí v PRF se jako citlivá (ale nijak hlouběji teologicky reflektovaná) otázka jeví otázka role předsedajícího (tj. faráře či administrátora) ve vztahu k vedení PRF jako celku (často se zde vyskytují autokratické styly vedení, méně častěji pak styly zmocňující či doprovázející). Zároveň se zkoumané PRF často liší v tom, zda se jejich členové „specializují“ jakožto „zastupitelé“ specifických skupin ve farnosti nebo zda se snaží pracovat spíše týmově a zdůrazňují různé role potřebné k fungování PRF jakožto týmu.

2.5.4        Reflexe PRF aneb Pastorační rada zítřka

Podkladem této třetí části naší reflexe výsledků terénního výzkumu je souhrn vlastních reflexí samotných respondentů, ve kterých uvažovali o situaci jejich PRF ve světle jejich vlastní ideální představy o jejím fungování.

Pozitiva či ovoce PRF

Poměrně hodně respondentů práci své PRF hodnotilo obecně pozitivně nebo zmínilo nějaký konkrétní pozitivní přínos její práce pro farnost. Níže toto „dobré ovoce“ prezentujeme shrnuté do několika kategorií.

·       spolupráce v pastoraci (někteří si cení praktickou pomoc PRF v pastoraci, jiní vnímají její službu spíše jako podíl na společném poslání či oceňují přínos PRF pro týmovou spolupráci ve farnosti);

·       pastorační konzultace (mnohem více respondentů vnímá jako pozitivní pastoračně-konzultační roli PRF, které je však dle některých nutné se náročně učit);

·       komunikace a iniciace (několik málo respondentů oceňuje přínos PRF pro prohloubení a zkvalitnění komunikace uvnitř farnosti, výjimečně pak respondenti také chválí přínos PRF v oblasti „iniciace“ ostatních farníků do hlubší odpovědnosti);

·       kontinuita (někteří respondenti z větších farností pozitivně vnímají roli PRF jakožto „nositelky kontinuity“ či nástroje, který je po ruce novému faráři);

·       zralost a společenství (za pozitivní je vnímáno někdy i to, že členy PRF jsou duchovně či lidsky zralí lidé, stejně jako skutečnost, že celá PRF je znamením společenství);

·       obecně pozitivní hodnocení (v dalších případech respondenti zmiňují pozitivní přínos práce PRF pro farnost obecně, aniž by to dále nějak specifikovali).[555]

Negativa či problémy PRF

O poznání více respondentů než u předchozího souhrnu pozitiv práci své PRF hodnotilo obecně negativně nebo zmínilo nějaký konkrétní negativní jev vyskytující se při práci jejich PRF. Níže tato negativa prezentujeme opět shrnuté do několika kategorií.

·       přístup a schopnosti členů: (velmi často jsou zmiňovány problémy s přístupem, kvalifikací, schopnostmi, nasazením či možnostmi členů PRF nebo obecně s tím, že ve farnosti není dostatek k této službě vybavených lidí);[556]

·       přístup a schopnosti faráře (podobný počet stížností zazněl také v oblasti přístupu a schopností předsedy PRF – faráře či administrátora farnosti; častěji se pak také míjí to, co od PRF očekávají kněží, s tím, co očekávají její členové či stanovy, z čehož pak vznikají mnohá zklamání[557] či pocity manipulace[558]);

·       váznoucí vnitřní komunikace (poměrně časté jsou stížnosti na neohrabaný, neefektivní či zdlouhavý způsob vedení diskusí při setkáních rady, a to často ve spojení s důrazem na „reprezentativnost“ členů vůči nejrůznějším skupinám ve farnosti);

·       chybějící pastorační reflexe (jen o několika málo PRF bylo referováno, že je jejich práce spojena s hlubší teologickou či pastorační reflexí, a lze předpokládat, že v ostatních PRF s tímto nástrojem buď vůbec nepracují, nebo jej nepovažují za důležitý);[559]

·       váznoucí vnější komunikace (chybějící zpětná vazba z akcí, malá informovanost farářem, nedostatečná prezentace práce PRF navenek apod.; týká se častěji větších farností);

·       nejasné či malé kompetence (z některých odpovědí se zdá, že hlavním problémem v oblasti kompetencí PRF není ani tak jejich rozsah, jako spíše nejasnost v jejich interpretaci či v pojetí hlavního poslání rady a z toho vyplývající různá, a tudíž také často si konkurující, očekávání; jiní si však stěžují na příliš malé kompetence PRF);

·       nerozvinutá spiritualita (v některých PRF byl indikován problém nedostatku spirituality či slabého duchovního rozměru při práci rady);[560]

·       špatný výběr členů (poměrně hodně farností se potýká problémy v oblasti výběru členů pro PRF, přičemž byly zaznamenány stížnosti jak na vlastní způsob výběru členů PRF podle stanov, na nejasná kritéria členství v PRF, či na nedostačující či zcela chybějící přípravu budoucích i současných členů PRF, tak na nedodržování způsobu výběru podle stanov, což pak vede k vytvoření „jednobarevné“ skupiny);

·       ostatní problémy (další problémy v práci PRF zmiňované našimi respondenty pak byly buď rázu kontextového, jako např. ateistické prostředí či přestárlá farnost, systémového, např. žádné metodické vedení z biskupství, metodického, např. přílišný formalismus, či osobního, např. malá odvaha střetávat se nad problémy a vydržet napětí apod.).

Návrhy na další rozvoj PRF

Dále jsou zachyceny konkrétní návrhy, které naši respondenti zformulovali jako možné či žádané kroky k naplnění jejich vize o „pastorační radě snů“, k překonání současných limitů práce jejich PRF či prostě ke zlepšení současného stavu:

·       formovat členy PRF a kněze (příprava, vzdělávání, doprovázení členů PRF; formace či vzdělávání kněží jak v praktických dovednostech, tak v biblicko-teologickém vzdělávání; založení pastoračního centra, které bude nabízet trvalou formaci pastoračním radám jako celku, jejím jednotlivým členům i kněžím);[561]

·       nabízet pastoračně-organizační poradenství (intenzivní podpora pastoračního poradenství, rozvinutí systému organizačních konzultací či pastorační supervize,[562] systematické poskytování studijních pomůcek, iniciace a podpora vzájemné výměny zkušeností mezi různými PRF);[563]

·       kvalitně moderovat a vyjasnit role (lepší schopnost moderace jednání PRF, případně vyjasnění jednotlivých vnitřních rolí v PRF, rozdělení úkolů a pravomocí, jasnější určení rolí, odvaha faráře svěřovat moderování jiným);

·       rozvinout podporu z biskupství (systematická podpora pastoračních rad z příslušného biskupství, a to především prováděná osobně biskupem);

·       posílit kompetence PRF (volá se po jasnějším vymezení poslání PRF, po povinnosti PRF dbát i na pastorační hledisko farní ekonomiky, po omezení jiných úkolů členů PRF, aby svoji roli zvládali, po větších kompetencích PRF ve správě farnosti, dokonce i po tom, aby PRF nebyla jen poradním orgánem, ale měla v některých věcech, např. obsazování farnosti knězem, právo konzultovat, rozhodovat či naopak rozhodnutí vetovat);[564]

·       prohloubit komunikaci a iniciaci (především komunikace mezi PRF a farností, snahy o iniciaci více farníků ke spolupráci, zájem PRF o jednotlivé skupiny ve farnosti, prohloubení komunikace i nad rámec farnosti);

·       podpořit rozvoj spirituality (rozšíření času pro společnou i osobní modlitbu při setkáních PRF, k rozšíření modlitebních forem společného rozlišování, volání po duchovním doprovázení členů PRF či po obyčejném slovu povzbuzení od vlastního faráře);

·       změnit systém výběru členů PRF (některé hlasy navrhují různé tvůrčí přístupy k výběru členů PRF, které by se vyhnuly jak nevýhodám klasických kostelních voleb, tak vzniku „farářovy kliky“;[565] jednou se dokonce objevila i dosti radikální otázka po vhodnosti nějaké formy finanční či materiální motivace pro práci v PRF);[566]

·       ostatní návrhy (např. trpělivost, růst v dalších lidských ctnostech, nebát se dělat chyby, odvaha k tvůrčímu konfliktu, opatrnost vůči pocitu vševědoucnosti).

Ostatní hodnotící reflexe

V komentářích několika respondentů se odráží přesvědčení, že práce PRF je odrazem celkové situace v církvi a mnohé ze zde naznačených problémů budou proto řešitelné na „vyšší rovině systému“. Někteří pak zdůrazňují, že hodně záleží na prostředí, ve kterém má PRF sloužit.[567] V některých farnostech je pak také otázka práce PRF jistě velmi úzce spojena s hledáním různých alternativních možností duchovní správy.

Reflexe PRF souhrnně

Souhrnně lze k hodnotícím komentářům našich respondentů konstatovat, že ačkoli poměrně vysoký počet respondentů (celkem 34 z odpovídajících 78) z poměrně vysokého počtu farností (celkem z 20 ze 42 zkoumaných) se o práci PRF vyjadřovalo pozitivně a vypočítávalo mnohé dobré ovoce jejich služby, mnohem více respondentů (celkem 56 ze 78) zahrnujících tentokrát dokonce všechny zkoumané farnosti se zmiňovalo i o negativních aspektech či problémech.

Ovoce služby PRF je spatřováno především v podpoře spolupráce v pastoraci, v nabídce pastoračních konzultací, v prohloubení komunikace ve farnosti a iniciace ostatních ke službě, v udržení kontinuity při změně faráře a v podpoře zralosti a společenství v celé farnosti.

Nedostatky ve službě PRF jsou zmiňovány v přístupu a schopnostech jak jejich členů, tak kněží (což byly mimochodem hlavní důvody nefunkčnosti PRF uváděné v dřívějších výzkumech v plzeňské diecézi), ve váznoucí vnitřní či vnější komunikaci, v chybějící pastorační reflexi, v nejasných kompetencích, v málo rozvinuté spiritualitě, ve špatném výběru členů a v několika dalších oblastech kontextového, systémového, metodického či osobního charakteru.

Na cestě k dalšímu rozvoji PRF naši respondenti navrhují formovat členy PRF i kněze, nabízet pastoračně-organizační poradenství, kvalitně moderovat a vyjasnit role, rozvinout podporu z biskupství, přepracovat stanovy a posílit kompetence PRF (jak jsme viděli dříve, především po těchto systémových změnách volaly některé ze sněmovních kroužků z plzeňské diecéze), prohloubit komunikaci a iniciaci ke službě, podpořit rozvoj spirituality, změnit systém výběru členů PRF, mít dostatek trpělivost, růst v ostatních lidských ctnostech, nebát se dělat chyby, vnímat také širší roviny systému, ve kterém PRF slouží, hledat alternativní modely duchovní správy a modely či způsoby práce PRF citlivě a pružně přizpůsobovat prostředí, ve kterém PRF slouží.

2.5.5        Souhrn: Výzvy vyplývající z terénního výzkumu PRF

Ve třech krocích, kterými jsme při terénním výzkumu vedli i své respondenty,[568] jsme představili synchronní průřez jejich odpověďmi. Při tom jsme na některých místech mohli připomenout určité souvislosti s tématy představenými v naší předchozí kapitole zabývající se širším kontextem služby pastoračních rad.

Při celkové reflexi uvádějící jednotlivé části této prezentace do vzájemných souvislostí jsme nakonec dospěli k definování následujících tří klíčových výzev:

a) Potřeba ujasnění profilu pastoračních rad

Z této reflexivní prezentace především vyplynulo, že mezi zkoumanými PRF a uvnitř nich i mezi různými jejich členy existují různá, někdy i vzájemně konfliktní pojetí hlavního poslání PRF (pracovní tým, pracovně-konzultační tým a konzultační tým v různých jeho podobách jako je poradní orgán faráře, tým pastoračního rozlišování či zastupitelská skupina) a z něj plynoucích úkolů (pomoc faráři, pastorační spolupráce, konzultace a reflexe, komunikace či iniciace ostatních ke službě a spoluzodpovědnosti).

Zdá se, že některé z problémů, které byly představeny ve třetí části prezentace, souvisí právě s tímto nevyjasněným profilem pastoračních rad (např. nejasné kompetence, nejasný vztah k ekonomické radě, špatný výběr členů, nerozvinutá spiritualita, chybějící pastorační reflexe). Tam, kde si některá z pastoračních rad své poslání (často v delším procesu hledání a se zapojením některých teologických pramenů a zkušeností odjinud) byla schopna ujasnit, se zdá, že lze v referencích o ní vnímat spíše pozitivní ovoce (radost ze spolupráce, vděčnost farářů za poskytované konzultace a rozlišování, prohloubení komunikace, upevnění společenství apod.).

Nakonec i některé návrhy pro další rozvoj pastoračních rad (změnit systém výběru členů, posílit kompetence, podpořit rozvoj spirituality, vyjasnit role apod.) předpokládají, že tyto kroky budou navazovat na vyjasnění profilu pastorační rady, bez něhož by jejich konkrétní realizace nejspíše ještě více posílily onen konfliktní potenciál různých v praxi často nespojitelných pojetí pastoračních rad.

b) Potřeba reflexe, formace, poradenství a podpory

Za další důležitou výzvu plynoucí z našeho terénního výzkumu lze považovat zjištění, že ani na rovině farností, ani na rovině většiny diecézí téměř neexistují tak základní prvky podpory rozvoje pastoračních rad jako hlubší prakticko-teologická reflexe práce pastoračních rad, systematická formace jejích členů a kněží, či nějaký systém pastorační podpory, poradenství nebo doprovázení pastoračních rad v jejich službě či při jejich vzniku.[569]

Toto se pak odrazilo jak v konkrétních negativních hodnoceních respondentů (stížnosti na přístup či schopnosti jak členů PRF, tak farářů, váznoucí vnitřní či vnější komunikace, chybějící pastorační reflexe, opět nerozvinutá spiritualita, malá odvaha střetávat se s problémy, přílišný formalismus, chybějící metodické vedení z biskupství apod.), tak v jejich návrzích na další kroky (formovat členy PRF a kněze, nabízet pastoračně-organizační poradenství, kvalitně moderovat, rozvinout podporu z biskupství, prohloubit komunikaci a schopnost iniciace druhých, podpořit rozvoj spirituality, vyrůst v trpělivosti či nebát se dělat chyby).

Opět i v této oblasti se zdá, že ve farnostech, kde některé z těchto obecně chybějících prvků využívají (či v diecézích, které se některé z těchto prvků snaží systematičtěji rozvíjet) je vnímáno ovoce práce PRF silněji (především je to evidentní v komentářích kněží, kteří hledají zdroje podpory jak pro rozvoj jejich PRF, tak pro vlastní formaci, a zároveň si chválí ovoce rozvoje spolupráce a poskytnutých konzultací).

c) Potřeba vnímat pastorační rady jako součást širšího celku

Tento třetí důraz nebyl našimi respondenty vyjádřen nijak silně (i když i v jejich reflexích se občas objevil), avšak právě z jeho nepřítomnosti lze vytušit, že část potíží v rozvoji služby pastoračních rad bude nejspíše daná právě tím, že svoji službu často realizují bez jakéhokoli hlubšího dialogu s praxí či učením širší církve (v některých diecézích v atmosféře nezájmu o jejich službu, někdy dokonce i jakoby „navzdory“ programové „nepodpoře“ pastoračních rad).

Někdy se pak služba pastoračních rad odehrává i bez hlubší schopnosti vnímat specifika té které lokality či regionu a z toho plynoucí schopnosti citlivě těmto místním podmínkám přizpůsobit formu této služby (někteří respondenti zde uvádějí např. nutnost vnímat ateistické prostředí farnosti, věkový průměr či počet farníků apod., čemuž by měl být přizpůsoben model práce pastorační rady). Aby tato kontextuální citlivost a flexibilita však mohla být vůbec možná a plodná, je zapotřebí opět to, co již bylo zmíněno výše: především prakticko-teologická reflexe a z ní plynoucí jasnější profil pastoračních rad, kvalitní formace jejich členů a předsedů a systematická podpora ze strany biskupství či pastoračních center.

2.6        Shrnutí: Výzvy plynoucí ze Situační reflexe PRF

Na základě výsledků výše prezentovaných výzkumů se nyní pokusíme do několika bodů shrnout základní směry či výzvy pro naší prakticko-teologickou reflexi.

1.       Rozvinout ekleziologickou reflexi poslání a práce PRF

Prvním jednoznačným závěrem plynoucím v podstatě ze všech částí našich výzkumů je zjištění nedostatečné či zcela chybějící teologické reflexe poslání a práce PRF.

Výsledkem dlouhého sněmovního procesu, na kterém se téma pastoračních rad jen velmi pomalu a nesměle hlásilo o slovo, bylo sice jednoznačné ocenění důležitosti PRF v závěrečném dokumentu plenárního sněmu, avšak novější ekleziologické koncepty (jako např. téma synodality, ekleziologie společenství nebo pojetí církve jako ikony Trojice) se ve vztahu k PRF ve sněmovním procesu téměř neobjevovala a práce PRF byla většinou sněmovních příspěvků chápána jako něco na jedné straně striktně praktického, na straně druhé ne příliš jasně uchopitelného. Stejně tak průzkum podpory z diecézních center i terénní výzkum ukázal, že jednotlivé PRF jen výjimečně čerpají z nějakých jiných pramenů, než jsou diecézní stanovy, kterým samotným pak teologický základ také chybí.

Navíc ačkoli sněm výslovně nepřejímá německé „dvoukolejné“ pojetí PRF, zdá se, že jeho teologická východiska (podobně jako i východiska prosvítající z mnoha odpovědí terénního výzkumu) stále do jisté míry předpokládají určité umělé rozdělení na oblast „církve“ (příslušející hierarchickým rozhodovacím strukturám) a oblast „světa“ (příslušející autonomní zodpovědnosti tzv. „laiků“). Za určitý zárodek novější teologické reflexe této oblasti, na který by bylo vhodné navázat a rozvinout jej, lze považovat v závěrečném sněmovním dokumentu (a výjimečně i u terénních respondentů) přítomný koncept hlavních úkolů církve spatřovaných v liturgii, martyrii, diakonii a koinonii a koncepty „spirituality společenství“ či „sdílené zodpovědnosti“, které se objevují i v terénním výzkumu.

Z těchto důvodů jednou z hlavních výzev pro následující kapitoly této dizertace bude pokusit se načrtnout solidní ekleziologickou reflexi služby PRF. Konkrétně bude na místě teologicky reflektovat práci PRF ve světle konceptu synodality, prozkoumat dnešní přístupy k umělému rozdělování pastorace na oblast „církve“ (svěřenou do kompetence „klerikům“) a „světa“ (svěřenou do kompetence tzv. „laikům“) a prohloubit výše zmíněné zárodečné teologické koncepty přítomné v terénu či ve sněmovním procesu.

2.      Teologicky vyhodnotit diecézní stanovy a jejich vliv na práci a rozvoj PRF

V rozsáhlém dokumentárním výzkumu diecézních stanov PRF a jejich pramenů bylo dále možné vysledovat některé specifické oblasti volající po hlubší prakticko-teologické reflexi.

Především sem patří ona skutečnost přímé závislosti v českých diecézích používaných diecézních stanov na modelu farních rad majícím kořeny na Würzburgské synodě německých diecézí. Zdá se, že toto k místním podmínkám nepřihlížející přebírání zahraničních vzorů při vzniku stanov našich diecézí bude nejspíše vážnou zatěžující okolností pro práci pastoračních rad ještě i dnes.

V důsledku této závislosti našeho partikulárního práva na kodifikaci role PRF ve většině německých diecézí lze dále konstatovat, že většina teologicky či prakticky nevyřešených otázek (ekleziologický statut PRF, jejich „dvoukolejnost“, náročnost rozlišování „církevní“ a „světské“ oblasti jednání křesťana, role faráře uvnitř PRF, otázka „reprezentativnosti“ apod.), které jsme popsali v části o PRF v Německu, se bude týkat i situace PRF v českých diecézích a bude vhodné je prozkoumat ve světle dnešních ekleziologických reflexí.

V neposlední řadě bude na místě reflektovat vhodnost či nevhodnost poměrně podrobné a pro všechny diecéze a farnosti téměř totožné kodifikace způsobu práce PRF, která byla zvolena pro většinu českých diecézí, případně s tímto přístupem srovnat opačný extrém, kdy v jedné z diecézí je rozvoj PRF ponechán zcela na vůli jednotlivých farářů.

3.      Načrtnout pastorační praxi i teologické reflexi odpovídající vizi PRF

Ani v dokumentech sněmu, ani ve vlastním sněmovním procesu chybělo jasněji vyprofilované poslání PRF (včetně jejích jednotlivých úkolů, kompetencí či způsobu práce). Ve společných diecézních stanovách je tento profil PRF v českých diecézích jednostranně přebírán z určité etapy vývoje PRF v Německu. Mezi zkoumanými PRF a uvnitř nich i mezi různými jejich členy pak existují různá, někdy i vzájemně konfliktní pojetí hlavního poslání PRF a z něj plynoucích kompetencí a úkolů.

Lze vytušit, že některé z problémů, které byli identifikovány v průběhu našich výzkumů, souvisí právě s tímto nevyjasněným profilem PRF. Podobně i některé z terénu zaznívající návrhy pro další rozvoj pastoračních rad předpokládají, že tyto kroky budou navazovat na vyjasnění profilu pastorační rady, bez něhož by jejich konkrétní realizace nejspíše ještě více posílily onen konfliktní potenciál různých v praxi často nespojitelných pojetí.

Proto bude nutné, abychom se v následných krocích naší prakticko-teologické reflexe zabývali hledáním a upřesněním takového základního profilu PRF, který bude odpovídat jak nauce církve prohloubené teologickou reflexí, tak specifickým pastoračním podmínkám v českých diecézích i v jednotlivých farnostech.

4.      Reflektovat práci PRF v rámci širšího církevního i společenského celku

Na základě provedených výzkumů bylo možné konstatovat, že ani na rovině farností, ani na rovině většiny diecézí kromě chybějící prakticko-teologické reflexe téměř neexistují ani další základní prvky podpory rozvoje pastoračních rad, jako např. systematická formace jejích členů a kněží či nějaký systém pastorační podpory, poradenství či doprovázení pastoračních rad v jejich službě a při jejich vzniku. Navíc bylo možné ve výsledcích našich výzkumů vysledovat určité souvislosti mezi podporou z centra a kvalitou práce PRF ve farnostech, přičemž bylo možné konstatovat, že jednotlivé PRF svoji službu často realizují bez jakéhokoli hlubšího dialogu s praxí či učením širší církve. Někdy se pak služba PRF odehrává i bez hlubší schopnosti vnímat specifika té které lokality či regionu.

Na druhé straně se během realizace terénního výzkumu i při vyhodnocování některých výzkumů dřívějších stalo zřejmým, že ne zanedbatelný počet PRF z našeho vzorku vykonává dobrou a plodnou službu a značné množství jejich členů (dokonce i kněží) službu PRF vnímá jako obohacení nebo do dalšího rozvoje této služby vkládá sice opatrné, ale přesto reálně podložené naděje. Z dřívějších výzkumů v plzeňské diecézi se dokonce zdá, že lze vysledovat i určitou přímou úměru mezi existencí funkčních PRF ve farnosti a některými pastoračními ukazateli. Tyto pozitivní trendy jsou však, jak vyplývá z průzkumů podpory z diecézních center, mnohem jasněji identifikovatelné v diecézích, kde jsou PRF nějakým způsobem komunikačně, systémově či formačně podporovány z centra.

Při další prakticko-teologické reflexi bude tedy na místě zaměřit se na prozkoumání práce PRF v širších souvislostech celodiecézní pastorace, v dialogu se zkušenostmi univerzální církve a s ohledem na lokální kontextová specifika. Navíc bude zapotřebí hlouběji prozkoumat a teologicky reflektovat roli praktické podpory či poradenství diecézních center vůči PRF a jejich roli v rozvinutí systému přípravné i trvalé formace členů PRF. Pro tyto prozatím většinou zcela chybějící oblasti bude také nutné nabídnout hlubší teologická východiska, na která by bylo možné při jejich dalším rozvoji navazovat.

5.      Reflektovat způsoby práce PRF ve světle teologických a společenských věd

Při terénním zkoumání práce PRF jsme znovu a znovu naráželi na skutečnost, že potíže s praktickým fungováním pastoračních rad nejsou dány jen jejich nejasným profilem nebo nedostatečnou podporou ze strany diecézních center, ale také různými konfliktními představami o tom, jakým způsobem má taková PRF vůbec pracovat.

V praxi se sice některé PRF pokoušejí o uplatňování různých z politiky či managementu přejatých nástrojů pro společnou diskusi či společné rozhodování, avšak velká část pastoračních rad pracuje spíše intuitivním stylem určovaným danou situací či složením rady. Navíc při přejímání různých manažerských či politických nástrojů není téměř vůbec reflektováno, zda předpoklady pro užitečnou aplikaci těchto nástrojů jsou v té které situaci vůbec splněné, zda jsou pro ten který účel tyto nástroje vůbec vhodné či jaké důsledky pro vlastní jednání má použití takovýchto nástrojů.

Proto bude velmi užitečné, když se v dalších krocích naší prakticko-teologické reflexe zaměříme na prozkoumání možností různých modelů a způsobů skupinového jednání, a to jak ve světle dnešní teorie a praxe řízení organizací a týmové spolupráce, tak ve světle teologických disciplín jako je ekleziologie (teologie těla Kristova a spolupráce různých jeho údů) či spirituální teologie (teologie darů Ducha či spiritualita rozlišování).

6.      Další možné směry a kroky terénního výzkumu

Na závěr tohoto přehledu dalších možných kroků výzkumného projektu zmiňme ještě takové, které by bylo vhodné realizovat, avšak již přesahují naše možnosti.

Námi realizovaný terénní výzkum PRF by totiž bylo velmi vhodné doplnit dalším navazujícím výzkumem soustředěném na několik vybraných PRF (ve formě několika „případových studií“), které by i s pomocí tohoto výzkumu chtěly dále vyrůst ve své službě (metodologicky by pak tento výzkum probíhal v duchu tzv. „akčního výzkumu“).[570] Náš dosavadní synchronní pohled, který poskytuje jakýsi „průřez“ všemi zkoumanými PRF najednou k určitému společnému časovému období, by bylo možné posléze doplnit i pohledem diachronním, který by umožnil sledovat příběhy některých vybraných pastoračních rad v delším čase a zároveň by mohl hlouběji ověřit některé výše naznačené předpoklady o souvislosti mezi mírou poskytované podpory a kvalitou služby PRF.

Navíc by po částečné realizaci výše uvedených kroků bylo vhodné některé zárodečné hypotézy znovu ověřit zpětným dotazováním v terénu, které by pak již mohlo být mnohem cílenější, než dotazování v našem základním výzkumu. Data takto získaná by pak jistě byla cenným zdrojem dalších prakticko-teologických reflexí, které by se pak mohly soustředit na mnohem specifičtější oblasti zájmu.

Z důvodu nutné omezenosti našeho dizertačního projektu však tyto další možné směry výzkumu či výzkumné kroky již musíme přenechat jiným a dále ve vlastní prakticko-teologické reflexi pracovat pouze s doposud získanými daty a s výše prezentovanými závěry a otázkami. Ty bude v dalších částech této dizertace nutné uvést do hlubšího rozhovoru s naukou univerzální církve, se zkušenostmi z jiných místních církví a především s relevantními teologickými a teoreticko-organizačními prameny.


Kapitola 3.     Teologické základy synodality

Při výběru témat této kapitoly byly zohledněny výzvy, které jsme prezentovali v závěru kapitoly předešlé.[571] Abychom mohli později v páté kapitole na základě těchto výzev vést tvůrčí dialog mezi doposud zjištěnou situací dnešních PRF v českých diecézích a relevantními prameny teologických a dalších humanitních věd, je třeba nyní prezentovat klíčové teologické koncepty, se kterými pak do tohoto dialogu budeme moci vstoupit.

Obsahově je tato prezentace rozčleněna podle vnitřní strukturace konceptu synodality, jak se nám ji postupně dařilo odkrývat na základě příslušných pramenů. Po uvedení do ekleziologických základů synodality (3.1) budou představeny teologické prameny osvětlující její „strukturní“ (3.2), „efektivní“ (3.3) a „emotivní“ (3.4) rovinu. Na závěr pak představíme dva praktické přístupy k rozvoji synodality v pastorační praxi (3.5).

3.1        Ekleziologické základy synodality

Jak bylo možné vypozorovat z naší situační analýzy, v praxi PRF v českých diecézích v pozadí působí různé často konfliktní ekleziologie, které pak mohou být živnou půdou pro konfliktní očekávání či pojetí jednotlivých členů rady nebo faráře a rady jako celku. Proto bude nejprve na místě pokusit se načrtnout určitý základní ekleziologický rámec (3.1.1), do kterého pak zasadíme pojednání o charismatické a hierarchické dimenzi církve (3.1.2) a načrtneme základní obrysy teologie synodality (3.1.3). Ve čtvrtém oddílu pak tyto koncepty aplikujeme na rovinu farnosti (3.1.4).

3.1.1        Základní obrysy trinitárně inspirované communio-ekleziologie

Jako hlavní průvodce světem dnešní ekleziologie nám posloužila především následující literatura: systematické reflexe Medarda Kehla,[572] ekleziologická čítanka Petera C. Phana,[573] srovnávací studie Dennise Doyle[574] a klasické dílo Avery Dullese o „modelech církve“.[575] Důležitým pramenem nejen pro pochopení souvislosti ekleziologie a trinitární teologie pak také byly některé studie Ctirada Václava Pospíšila.[576]

Malá historická sonda sebepojetí církve

Je samozřejmé, že dnešní ekleziologie úzce navazuje na exegetické a historické studie o církvi, jejichž prezentace by však již přesahovala možnosti této dizertace. Pro naše účely stačí připomenout skutečnost pestré rozmanitosti pojetí církve v Novém zákoně,[577] kde lze podle Medarda Kehla v návaznosti na Boží lid První smlouvy nalézt čtyři hlavní trajektorie či dimenze:[578] komuniálně-pneumatologickou, institucionálně-christologickou, univerzálně-eschatologickou a synodálně-apoštolskou.

Dějinný vývoj chápání církve pak postupoval přes chápání církve jakožto „communio ecclesiarum“ k postupné větší a větší centralizaci a následnému rozpadu jednoty církve, přičemž lze dobře vypozorovat, že se církev jakožto lidská veličina neustále ve svých strukturách přizpůsobovala potřebám života v konkrétním společensko-kulturním kontextu, a to jak skrze přejímání různých forem řízení či sebeprezentace (monarchistické pojetí biskupství a papežství), tak na základě odporu k některým společenským důrazům (pojetí církve jako „hráze“ proti nebezpečným nájezdům barbarů na sklonku starověku či proti narůstajícímu racionalismu a teologickému pluralismu na sklonku středověku). Přitom však byl v dějinách církve (v různých obdobích více či méně viditelný) stálý prostor i pro, dalo by se říci, jakési „alternativní“ působení Ducha, který některé skupiny lidí vedl k různým variantám života a služby církve (mnišské komunity, heretická hnutí, žebravé řády, reformní či reformační důrazy), které se pak někdy později staly silou působící obnovným způsobem na i celek církve (viz např. mnišství a gregoriánská reforma nebo vliv žebravých řádů).[579]

Z pohledu na proměny pojetí církve v moderních dějinách lze pak vypozorovat silnou tendenci směřovat od pojetí církve jakožto „societas perfecta“ k obnovenému nalezení jejího synodálního rozměru a k vyváženosti mezi několika klíčovými důrazy či dimenzemi života a služby církve. Tyto dimenze se v dějinách církve znovu a znovu objevovaly, ale z různých důvodů často nenašly dostatečně velký prostor pro svou integraci do celku a díky tomu se někdy stávaly dokonce důvody k rozdělení církve. Jde především o důraz na „božskou“ či „lidskou“ stránku církve, o její „christologický“ či „pneumatologický“ základ, „hierarchickou“ či „komunitární“ formu života a vedení, „univerzální“ a „lokální“ dimenzi církve a o pochopení vztahu mezi důrazy na poslání církve „ad intra“ a „ad extra“.[580]

Ačkoli 2. vatikánský koncil v žádné z těchto oblastí nepředkládá nějakou ucelenou syntézu, lze i přesto z jeho dokumentů při jejich komplexní interpretaci vyčíst jasnou ekleziologickou premisu, která jakýkoli pokus o ekleziologickou syntézu vyzývá k tomu, aby do ní byly začleněny a v ní byly stejně oceněny všechny tyto zdánlivě polární důrazy.[581]

Základní obrysy dnešní „communio-ekleziologie

Jak lze očekávat na základě výše naznačených historických obrysů, dnešní ekleziologie bude velmi komplexní disciplína snažící se různým způsobem o syntézu či integraci všech klíčových dimenzí církve, které byly během dosavadních dějin církve a v jejich světle rozpoznány jako zárodečně přítomné již v Písmu svatém.[582]

Tato mnohvrstevnatost církve se v moderní teologii často vyjadřovala různými „modely“, „rozměry“ či „dimenzemi“ církve, které podle různých měřítek vždy zdůrazňují některé póly výše uvedených polarity více, jiné méně, a tyto důrazy různě kombinují.[583] Ačkoli v systematické teologii se tento důraz na „modely“ dnes již většinu nepovažuje za cestu vpřed, pro prakticko-teologickou reflexi a potažmo i pro pastorační praxi, včetně práce PRF, je takovéto pojetí stále velmi užitečné, protože může pomoci odhalit různá „slepá místa“ v určitých přístupech k pastoraci, která jsou projevem toho, že nějaký z podstatných rozměrů církve je opomíjen či dokonce popírán.[584]

Tyto modelové přístupy jsou příkladem počátků pojetí, které se dnes nazývá souhrnným názvem „communio-ekleziologie“ („komunionální ekleziologie“ či „ekleziologie společenství“)[585] a které lze (vedle progresivněji založené „ekleziologie Božího lidu“, případně „concilium-ekleziologie“)[586] považovat za dnes nejvíce rozšířené a všeobecně mezi biskupy i teology přijímané[587] paradigma dnešní ekleziologie. Společnými důrazy různých verzí této „communio-ekleziologie” (či těchto „communio-ekleziologií“)[588] jsou snaha o obnovu vize církve prvního tisíciletí, důraz na duchovní společenství neboli communio mezi lidskými bytostmi a Bohem (což obojí odpovídá původnímu dvojímu významu řeckého biblického slova koinonia),[589] ocenění viditelné jednoty realizované ve slavení eucharistie a důležitost zdravé dynamické interakce mezi jednotou a diverzitou jak uvnitř církve, tak mezi církví univerzální a církvemi lokálními.[590]

V novějších pojetích, ne v neposlední řadě pod vlivem teologie východní církve, je tento přístup navíc charakterizován důrazem na trinitární pojetí vztahů v církvi jako obrazu vnitřního života Trojice[591] (církev jako „ikona Trojice“,[592] případně jako „Boží lid, tělo Kristovo a chrám Ducha svatého“[593]).[594]

Praktické důsledky a otevřené otázky „communio-ekleziologie“

Na strukturální či administrativní rovině pak „communio-ekleziologie“ rozvíjí a zdůrazňuje principy kolegiality, subsidiarity a diverzity,[595] přičemž lze v praxi u různých jednotlivých „communio-ekleziologií“ rozpoznat dvě možné hlavní tendence: „univerzalistickou“ (chránící církev upadnout do úzkoprsého církevního nacionalismu) a „partikularistickou“ (chránící církev upadnout do globálního triumfalismu či autoritarismu).[596]

V této optice se pak dnes řeší také ona základní, neustále se vracející a pro naše téma klíčová otázka, pro kterou 2. vatikánský koncil jen načrtl základní obrysy a nechal ji otevřenou další reflexi: Jak na rovině systematické reflexe i na rovině praxe života a služby církve smířit potřebu zachování jednoty a kontinuity s autoritativním slovem evangelia na straně jedné s potřebou respektování a rozvíjení diverzity v konkrétních komunitách věřících a konkrétních společenských kontextech na straně druhé?[597]

Církev jako „svátost communia Trojjediného“

Je jasné, že v rámci této prakticko-teologicky zaměřené práce nelze zacházet do příliš podrobných systematicko-teologických ekleziologických diskusí a že je nutné pro další proces reflexe zvolit určité vlastní východisko. Při pátrání po tom, jak by pro tyto účely bylo možné shrnout výše uvedené podněty do krátké, prakticky použitelné formule, jsme nakonec zvolili i jinými autory i slovníky dnes častěji citovanou[598] a dle našeho názoru velmi vyváženou definici církve od frankfurtského jezuity Medarda Kehla, kterou podrobně rozvíjí ve své ekleziologii Die Kirche a kterou krátce formuluje takto:

„Katolická církev se chápe jako ‚svátost Božího communia’; jako taková tvoří Duchem svatým sjednocené, Synu Ježíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Božího království povolané společenství věřících, které je konstituováno synodálně i ‚hierarchicky‘ zároveň.“[599]

Zjednodušeně bychom tedy mohli říci, že církev je „svátostí communia Trojjedi­ného“.[600]

Na základě studia dříve uvedených pramenů i díky tomu, že výše uvedené Kehlovy pohledy zahrnují i strukturální element jako podstatnou charakteristiku církve, se nyní v další části můžeme podrobněji zabývat tématem vztahu mezi charismatickou a hierarchickou dimenzí církve, abychom pak mohli vyjasnit teologický koncept synodality.

3.1.2        Charismatická a hierarchická dimenze církve

Z dříve prezentované situační reflexe vyplývá, že mnohá nepochopení, časté spory či dokonce konflikty týkající se služby, vnitřní struktury a kompetencí PRF v českých diecézích jsou způsobena (často neuvědomenou) preferencí jedné ze dvou základních dimenzí církve před druhou:

Buď lidé preferují dimenzi charismatickou (někdy ne zcela přesně ztotožňovanou s dimenzí pneumatologickou, prorockou, komunitární či synodální) a zdůrazňují roli komunity věřících, volného působení charismat skrze všechny členy PRF a snaží se roli faráře v radě dostat „na stejnou úroveň“ společně s ostatními, nebo preferují dimenzi hierarchickou (někdy ne zcela přesně ztotožňovanou s dimenzí christologickou, institucionální či svátostnou) a vše pak odvozují od role faráře, kterému ostatní členové rady pouze „pomáhají“ v jeho poslání. Navíc zapomíná-li se na trojiční jednotu těchto dvou dimenzí v Bohu – Otci jako prameni a cíli všeho, nejen že se ztrácí ze zřetele společná důstojnost všech a společné poslání, ale také se těžko realizuje snaha o soulad mezi oběma dimenzemi.[601]

Proto bude potřeba tuto problematiku prozkoumat trochu podrobněji. Za vstupní bránu do této problematiky zvoucí k jejímu hlubšímu prozkoumání nám posloužila klasická studie Karla Rahnera na téma úřad a charisma[602] spolu s nedávnou studií Kurta Kocha na téma vztahu synodálního a hierarchického principu v církvi.[603] Terminologické upřesnění a biblické zakotvení jsme pak čerpali především z díla frankfurtského novozákonníka Norberta Baumerta.[604]

Vyjasnění pojmů „charisma“ – „charismatický“

Úvodem je třeba konstatovat, že situace ve výše předestřené oblasti zájmu je velmi komplikovaná terminologicky. A to již tím, že i v dnešní teologické a pastorační literatuře se termíny „charisma“ a „charismatický“ používají často velmi matoucím způsobem. Aniž bychom si dělali nárok na vyčerpávající prezentaci tématu, vycházejíce z novějších exegetických a teologických studií[605] lze však navrhnout alespoň tyto záchytné body pro další prakticko-teologickou reflexi:

·      Slovo „charisma“ v lidové řečtině Nového zákona (tzv. koiné) neznamená nic víc než „dárek“ (tj. něco dobrého, co je zdarma darováno jako projev svobodné náklonnosti).

·      Podle stále rostoucího exegetického konsenzu, ani v Novém zákoně, ani u prvních církevních otců se toto slovo nestalo nějakým technickým teologickým termínem, pouze byl jeho význam díky listům sv. Pavla mírně zúžen na „dárek od Boha“ (a to především, i když ne výlučně v novozákonním řádu spásy).

·      Pavel nikde neužívá slova charisma v opozici k instituci. Novozákonní spisy jako celek mají spíše tendenci potvrdit skutečnost, že církev má instituční strukturu, která je také charismatická, ačkoli nemá na charismata monopol.

·      Mnoho dnešních autorů (i teologů) často používá nějaký mnohem pozdější (a proto také mnohem užší) technický význam slova „charisma“ a vkládá si jej zpět do biblického textu na místa, kde najde řecký výraz charisma, nebo naopak používá slova „charisma“ v dnešním teologickém kontextu v původním biblickém smyslu, aniž by na to upozornili.

·      Tímto lingvistickým zmatkem jsou také poznamenány různé pokoncilní pokusy v katolické teologii jednoznačně nadřadit „charismatický rozměr církve“ nad její „instituční hierarchické struktury“ (jako reakce na předkoncilní zdůrazňování opaku).

Dokumenty 2. vatikánského koncilu[606] sice přispěly ke znovuobjevení charismat v teologii,[607] ale v žádném případě nemohou být používány jako podklad pro povyšování charismatické dimenze nad hierarchickou či naopak. Koncil totiž rozlišuje mezi „hierarchickými a charismatickými dary“, které mají původ v témže Duchu (LG 4) a jsou na sebe vzájemně odkázány (srov. LG 7; 12; AA 3).[608] Cesta vpřed se většinou spatřuje v novém zdůraznění rovnováhy mezi charismatickou a hierarchickou dimenzí církve a ve zdůraznění pneumatologického charakteru obou z těchto dimenzí.[609]

Na základě našeho vlastního průzkumu literatury[610] si můžeme dovolit konstatovat, že uznání „ko-esenciality“ (Jan Pavel II.,[611] Piero Coda[612]) či „principu souběžné původnosti“ (Medard Kehl)[613] institučních a charismatických aspektů či dimenzí církve se stalo obecně přijímaným teologickým názorem.[614] Nicméně pokračující zmatek v terminologii může být stále pozorován jak na akademické rovině, tak na rovině pastorační praxe (i když situace se, zdá se, postupně zlepšuje).[615]

Norbert Baumert proto navrhuje, aby biblické překlady důsledně na místech, kde má Pavel výraz charisma, používaly slova „dar“, přičemž doporučuje shodnout se na následující definici dnešního teologického pojmu „charisma“ a přídavného jména „charismatický”:

„Charisma je z Boží milosti plynoucí, Bohem Duchem svatým jedinečně a osobně pokaždé znovu darované uschopnění k životu a službě v církvi, jakožto ve společenství spásy, a ve světě.“[616]

„Adjektivum charismatický je oproti tomu dnes chápáno šířeji než substantivum ‚charisma‘; zahrnuje snad prakticky všechno ‚volné‘ působení Ducha, které není vázáno na slovo, svátosti a úřad[617] (tj. takové působení, které není vždy ‚k dispozici‘). Takovéto ‚charismatické‘ působení se děje také v ‚aktuálních milostech‘ nebo uděleních nějakého zvláštního stupně určité ctnosti, třeba v rámci ‚sedmi darů Ducha‘.“[618]

Ačkoli se může zdát, jakoby v předešlých odstavcích šlo o pouhé slovíčkaření, přesto je dle našeho přesvědčení takovéto projasnění termínů jedním z nutných nástrojů pro smysluplnou řeč o základních dimenzích církve a pastorace, včetně služby pastoračních rad. Nejen že důsledné rozlišování mezi (širokým) biblickým smyslem řeckého výrazu charisma a (úzkým) teologickým termínem „charisma“ může pomoci při lepším pochopení původních struktur církevního společenství, avšak také případný konsenzus v používání těchto termínů v teologii a pastorační praxi by byl velkou pomocí při vyjasnění některých z mnoha dnešních nedorozumění v oblasti pastorační reflexe a samotné pastorační praxe.

Biblické zakotvení charismatické a hierarchické dimenze církve

Na základě takto projasněné terminologie se tedy můžeme nyní vymezit vůči dvěma extrémům (srov. Obrázek 2):[619]

·      Na jedné straně je třeba odmítnout názor, že nejhlubší základní struktura církve je primárně či výlučně charismatická, a tím také tvrdit, že také „apoštolové“ a „učitelé“ (srov. 1 Kor 12,28; 1 Kor 3,9-17; Ef 2,20; Gal 2,7-8) jsou charismatické dary Ducha, které nejsou založeny na žádném trvalém poslání („apoštolské autoritě“, „úřadu“).

·      Na druhé straně je třeba také odmítnout, že církev byla a je složena primárně či výlučně z apoštolů a učitelů (nositelů svěcení), skrze které Kristus na základě dějinně předávané apoštolské posloupnosti (srov. Mt 16,18; 18,18) řídí zbytek církve (tzv. „laiky“).

Obrázek 2

: Extrémní pozice – výlučně „charismatická“ a výlučně „hierarchická“ struktura církve

Jak velmi trefně (v souladu i s dalšími komentátory listu Efezským)[620]  rozvádí Norbert Baumert,[621] podle Ef 2,20–22 je z věřících „na základě apoštolů a proroků“ (epi tó themelió tón apostolón kai profétón) budován „Boží příbytek v Duchu“, jehož „úhelným kamenem“ je „Kristus“. A protože tento „základ“ má trvalou funkci, podobně jako služba „apoštolů“ (na níže připojeném schématu –  Obrázek 3 – naznačena trojúhelníčky) pokračuje v „úřadu“ biskupů (a jejich spolupracovníků kněží a jáhnů) jakožto žijícím základu, tak také služba „proroků“ (v níže připojeném schématu –  Obrázek 3 – naznačena kolečky) patří k tomuto trvalému základu, pročež „proroci“ (charismatická dimenze církve) jsou dodnes „strukturálním prvkem“ společenství věřících stejně tak jako „apoštolové“ (hierarchická dimenze církve).[622]


Protože tuto „prorockou“ službu či „charismatickou dimenzi“ nelze předávat jeden na druhého (jako tomu je v případě svěcení) a Duch své „proroky“ znovu a znovu probouzí, jak sám chce, církev musí trvale vyhlížet, kde takové proroky Pán posílá, a naslouchat jim. Nositelé „úřadu“ v církvi nemohou své vlastní poslání vykonávat jinak než v dialogu s lidmi obdařenými charismaty a ve společném naslouchání Bohu. Stejný Duch svatý je činný v obou dimenzích a stejný Kristus je jejich úhelným kamenem (srov. znovu  Obrázek 3).[623]

 Obrázek 3: Církev založená na základu apoštolů (+) a proroků (x) podle Ef 2,20-22

 

Norbert Baumert k tomuto schématu poznamenává:

„Mohli bychom být v pokušení říci, že úřad reprezentuje christologickou linii a proroci linii pneumatologickou. Avšak to není tak jednoduché. Stejně jako byl Ježíš ‘počat z Ducha svatého’, (christologický) úřad je také založen v Duchu svatém a od letnic je tímtéž Duchem také trvale nesen. Na druhé straně proroci (pneumatologická služba) jsou povoláváni Duchem, který je od Letnic sesílán od Otce právě Ježíšem. Církevní otcové proto říkali, že Ježíš a Duch svatý jsou ‘dvě ruce’ Boha Otce. Avšak otázkou je, zda se křesťané vždy obou rukou také skutečně chytají?“[624]

Dějinné rozvinutí charismatické a hierarchické dimenze církve

Z perspektivy dějin spásy je pak možné říci, že skrze velikonoční událost (Kristova smrt, vzkříšení a letniční seslání Ducha) byl Duch svatý „charismaticky“ (nečekaně, nedisponovatelně) darován a jakoby vylit do „říčního koryta“ dějinných tradic „ustanovených“ Kristem (srov. Obrázek 4 na následující straně). Proto tyto Kristem dějinně konstituované strukturální prvky (slovo, svátosti, církev jakožto základní svátost včetně ordinovaného úřadu) jsou zároveň a trvale také dílem Ducha svatého. Zároveň toto „tradování“ je zařízeno takovým způsobem, že je trvale odkázáno na jakýsi charismatický „déšť“. Pokud by se toto (institucionální) „říční koryto“ uzavřelo (charismatickému) „dešti shůry“, brzy by (přinejmenším do jisté míry) vyschlo. „V tomto smyslu jsou charismata jedním s podstatných a nutných elementů církve, avšak nejsou tím jediným působením Ducha svatého v církvi.“[625] Podobným směrem jdou i reflexe Medarda Kehla o institučním rozměru jakožto znamení „identifikujícího“, „integrujícího“ či „osvobozujícího“ Ducha.[626]

Obrázek 4
: „Charismatické“ a „ustanovené“ působení Ducha v církvi[627]

Na základě předchozího vyjasnění pojmu „charisma“ a „charismatický“ a po biblickém a dějinně-spásném zakotvení konceptu „charismatické“ a „hierarchické“ dimenze církve (které jsou obě jak pronikané Duchem, tak působené Kristem, tj. obě mají jak christologický, tak pneumatologický rozměr),[628] se můžeme nyní soustředit na vlastní teologické centrum naší reflexe, které je naznačeno i v názvu této práce: na prozkoumání teologického konceptu „synodality“. Budeme nyní hledat takové uchopení tohoto konceptu, které může přispět k další prakticko-teologické reflexi praxe našich pastoračních rad.

3.1.3        Synodalita, hierarchie a demokracie v církvi

V této části se nyní budeme zabývat teologickým pojmem „synodalita“, a to jak ve světle výše uvedené reflexe trinitárně chápaných základních dimenzí církve (které jsme prozatím na základě výše uvedených studií nazvali dimenzemi „hierarchickou“ a „charismatickou“), tak s ohledem na neustále se ve zkoumané literatuře i v našich vlastních výzkumech o pastoračních radách objevujícího tématu po možnostech „demokratizace“ církevních struktur. Historické a systematicko-teologické hledisko zde bude doplněno i některými reflexemi z hlediska kanonického práva.

Základní vhledy do teologického konceptu synodality nám nabídly práce jako Alberto Mellonim editovaný sborník Synod and Synodality,[629] teologicko-historická studie o synodalitě Miloše Rabana[630] a prakticko-teologická reflexe Pavla Ambrose.[631] Do vztahu mezi synodalitou a demokracií nám pomohly nahlédnout teologicko-právní reflexe Heriberta Heinemanna[632] a Richarda Puzy.[633] Souhrnný ekleziologický rámec pro téma vztahu základních strukturálních dimenzí církve nám konečně poskytl opět Medard Kehl[634] spolu s Leo Karrerem[635] a Ctiradem V. Pospíšilem.[636]

Původ a historie pojmů „synoda“, „synodální“, „synodalita“

Pojmem „synoda“ (jinak také „synod“ či „sněm“, ř. synódos, lat. synodus)[637] se již od 3. stol. až dodnes používá jako označení pro shromáždění církevních zástupců nejrůznějšího druhu (např. 2. vatikánský koncil sám sebe označil jako Synodus i jako Concilium), často s biblickými předobrazy v tzv. „Jeruzalémském koncilu“ (Sk 15),[638] zmínkou o volbě apoštola Matěje (Sk 1,15–26) či ustanovení kruhu sedmi jáhnů (Sk 6,1–6).[639] V užším slova smyslu (např. v církevním právu) je dnes termín „synoda“ vyhrazen pro „diecézní synodu“ a „synodu biskupů“.[640]

Etymologicky je latinský výraz synodus termínem přejatým z řečtiny, kde (v Novém zákoně se nevyskytující) zpodstatnělý tvar syn-ódos je složen z předpony syn (znamenající „společně, s, spolu, zároveň“) a z kmene hodos, který má více významů: (1) cesta, silnice, stezka, dráha ve smyslu určité struktury umožňující přemisťování lidí z místa na místo; (2) chůze, jízda, pochod, tažení ve smyslu určité cestovní aktivity; (3) způsob, prostředek, možnost, metoda či cesta v přeneseném smyslu, který je možné vztahovat i na různé jiné oblasti než je cestování.[641] Řecký termín synódos je tedy možné doslova přeložit jako „společná cesta“ či „společně na cestě“.[642]

Tomuto řeckému výrazu pak odpovídá sloveso synodeuó (v NZ použité jedenkrát, ve Sk 9,7), znamenající „jít společně“, „být společně na cestě“, „doprovázet“, a podstatné jméno synodía (v NZ použité také jedenkrát, v Lk 2,44), označující „společnost na cestě“, „skupinu poutníků“, „karavanu“ apod.[643] Křesťané poapoštolské doby pak řecké slovo „synodía” začali používat v přeneseném smyslu pro označení společného putování církve dějinami světa: synodía tón adelfón (synodalita bratří), synodía katá to pneumá (synodalita podle Ducha) či synodía en Christó (synodalita v Kristu); někde je tento pojem užíván pro liturgické shromáždění či pro samotnou církev. V tomto netechnickém smyslu tedy slovo synodalita znamená „být, žít, jednat a slavit společně ve shromáždění” a je podle církevních otců je „plodem společenství církve – bratrství v Kristu”.[644]

V historii[645] se pak postupně během prvního tisíciletí vyvinuly jakési dvě praktické realizace synodálních setkání v církvi: první vedla od provinciálních synod k ekumenickým koncilům (které se postupně staly výlučně biskupskou záležitostí) a druhá se rozvíjela v rámci diecézních synod (kde nebyla účast zástupců celého Božího lidu nikdy zcela vyloučena).[646] Lze tak obecně říci, že „církev prvního tisíciletí byla církví synodální“.[647]

Teologický koncept „synodality“ (spolu s jeho praktickými realizacemi) však později z různých důvodů během druhého tisíciletí ustoupil do pozadí a byl znovu objeven až na základě 2. vatikánského koncilu a jeho trinitárně-komuniálního sebepochopení církve.[648] Dnešní communio-ekleziologie v synodální dimenzi spatřuje jednu z konstitutivních známek církve, i když často zatím ještě ne příliš promítnutou do církevně-právních struktur.[649]

Synodalita a její různé významové vrstvy

V nejobecnějším smyslu se „synodalita“ („synodální dimenze“ či „synodální princip“) církve chápe jako princip participace všech členů církve na společné zodpovědnosti za církev jako celek či její jednotlivé místní komunity. Tento synodální princip lze také definovat jako „vzájemnou provázanost mnohosti charismat církevního života s úřady či službami a jejich odkázanost na jednotu ve víře a modlitbě“ a lze v něm vidět praktický koncept, který „smyslu víry věřících (sensus fidelium) garantuje komunikativní nástroj“.[650] Koncept synodality nám připomíná, že „církev je shromážděním (setkáním lidí Ducha), které se vydává společně na cestu vždy znovu jako putující Boží lid“.[651]

Již z těchto citací je jasné, že se do pojmu „synodalita“ promítají různé roviny, z nichž některé zde bude vhodné upřesnit. V návaznosti na dříve prezentované tři základní významové roviny řeckého slova „hodos“ je např. možné v pojmu „synodos“ či v různých způsobech jeho použití rozlišovat tři vzájemně se doplňující roviny:[652]

A.    Rovina strukturní („hodos“ jako struktura: cesta, silnice, stezka) vyjadřují systémovou propojenost jednotlivých členů ve společenství (roli zde hraje strukturální podpora vzájemných vztahů a podpora strukturovaného dialogu ve formě různých stanov, jednacích řádů, ale i zvyklostí a zaběhlé praxe) a směřuje k funkčním „konzultativním systémům“ (synodální „způsoby jednání“, na rozdíl od systémů „autoritativních“)[653] na různých sněmech, koncilech, synodách, fórech, konferencích apod. (synodální „organizační struktury“); této rovině odpovídá latinský pojem „consilium“ (poradní sbor, porada, rozvaha).

B.     Rovina efektivní („hodos“ jako činnost: chůze, jízda, pochod) vyjadřuje dynamický, motivační či intencionální prvek charakterizující vlastní „sborové jednání“ shromážděného společenství (projevující se různými typickými formami jako jsou informování, naslouchání, tázání, odpovídání, navrhování, potvrzování, připomínkování, namítání, obhajování, diskutování, hodnocení, hlasování, rozhodování, usnášení, vyhlašování, rozlišování apod.).[654]

C.    Rovina emotivní („hodos“ jako prostředí: způsob, prostředek) vytváří prostor pro setkání, společenství, slavení či společný zážitek vyplňovaný emocionálními gesty (jako např. gesty souhlasu, aklamacemi, modlitbami, odpuštěním, pozdravy, děkováním, chvalozpěvem, humorem, potleskem, jásotem, tancem, přípitky, objetím apod.) posilujícími vzájemnou důvěru, autentičnost a úctu a umožňujícími dosažení hlubších vrstev konsenzu a zkušenosti jednoty v Duchu; především této rovině pak odpovídá východní termín „sobornosť“.[655]

Teologickým konceptům dotýkajícím se jednotlivých rovin synodality se budeme podrobněji věnovat v dalších částech této kapitoly (srov. 3.2, 3.3, 3.4).

Synodalita církevního společenství, biskupů a věřících

Další důležité rozlišení různého použití pojmu synodalita je třeba učinit ohledně oblasti či subjektu, na který je tento pojem vztahován. I zde lze mluvit o třech nejčastějších okruzích použití tohoto pojmu:

a.       Synodalita biskupů, neboli biskupská kolegialita, je kanonický způsob, kterým je zajištěna jednota biskupů ve společenství partikulárních církví, „v nichž a z nichž se skládá jedna jediná katolická církev“ (LG 23); projevuje se souladem (shodou, konsenzem) biskupů mezi sebou a s papežem a v praxi se konkrétně v různé míře realizuje především na úrovni biskupské konference, plenárního sněmu či všeobecného sněmu.[656] Zde je především zdůrazněna „strukturální“ rovina synodality.

b.      Synodalita věřících označuje „communio fidelium“ jako jeden ze zásadních aspektů působení Ducha svatého konzultativního a dialogického charakteru, který je založen na přesvědčení, že „celek věřících, kteří jsou pomazáni od Svatého, se nemůže mýlit ve víře“ (LG 12); na základě tohoto principu se v církvi realizuje poradní (konzultativní) princip, přičemž biskup či farář jsou zde vyzváni respektovat mínění věřících dle známého výroku sv. Cypriána: „Nihil sine episcopo, nihil sine consilio vestro et sine consensu plebis.[657] Synodalita věřících se realizuje především na diecézních synodách či synodálních procesech a ve farních společenstvích.[658] Zde je především zdůrazněna „efektivní“ rovina synodality.

c.       Synodalita společenství označuje obecně nejhlubší sebepochopení církve, která je obrazem skutečnosti pocházející z vnitřního Božího života (tedy tajemství osobní jednotu každého člověka s trojjediným Bohem a ostatními lidmi); musí korespondovat s církevní strukturou (rovnováha mezi partikulární a univerzální synodalitou), která podporuje jednotu v rozmanitosti, včetně rozrůzněnosti diecézního společenství v místních společenstvích farních a včetně zahrnutí věčného, diachronního i synchronního zakládajícího prvku církve.[659] Zde je především zdůrazněna „emotivní“ rovina synodality.

Vyjasnění pojmů „demokracie“ a „hierarchie“

V souvislosti s úvahami o nutnosti větší spoluzodpovědnosti věřících za společné poslání církve se přirozeně v teologických reflexích i v církevní praxi již od prvních let po 2. vatikánském koncilu znovu a znovu vyskytují úvahy o možnostech vnitrocírkevní demokracie.[660] Tato teologická a kanonická debata se, zdá se, většinou zužuje do otázky, zda je „demokratizace“ církve možná a zda je kompatibilní s jejím „synodálním“ rozměrem či je spíše jeho ohrožením.

Pro vztah toho kterého autora k otázce demokracie v církvi je klíčové, jak si dotyčný autor definuje samotný pojem „demokracie“, případně „hierarchie“.[661] Pokud je demokracie definována pouze „suverenitou lidu“ (ve smyslu „vláda lidu“), pak zde samozřejmě panuje teologický konsenzus, že v tomto smyslu není s katolickým pojetím církve spojitelná. Joseph Ratzinger toto prý kdysi vyjádřil velmi pregnantně tím, že církev prohlásil za „christokracii“, přičemž jiní mluví o „christokratickém bratrství“ (čímž je základní řídící struktura v církvi na jedné straně vymezena vůči „demokracii“ či „anarchii“ a na straně druhé vůči „monarchii“, „aristokracii“, „autokracii“ či „absolutismu“).[662] Pokud však v demokracii vidíme ještě další podstatné prvky (jako např. většinový princip, shoda a neshoda jako hranice většinového principu, mnohost názorů a nárok pravdy, právní stát, rozdělení moci, garance základních práv či právní ochrana), pak již lze uvažovat o tom, zda některé z těchto demokratizujících prvků nejsou přeci jen v souladu s teologickým pojetím církve jako „communia“, nebo zda některé z nich toto pojetí dokonce pozitivně nepodporují či nepomáhají převést do praxe.[663] Navíc je vhodné připomenout, že i v politické demokracii, pokud tato nemá být totalitní demokracií, existují určité konstitutivní základy, o kterých se nejen prakticky nehlasuje, ale principiálně nemůže hlasovat.[664]

Podobně i způsob definování pojmu „hierarchie“[665] podstatně ovlivňuje způsob odpovědi na otázku po spojitelnosti podstatně hierarchického uspořádání církve s demokratizujícími tendencemi. Pokud si někdo tento pojem zkratkovitě definuje jako „svatá (řecky ‚hieros‘) vláda (řecky ‚árchein‘)“ ve smyslu „vlády nositelů úřadu“, pak může mít velkou potřebu tento nepřiměřený důraz na jednu podstatnou složku církevní struktury vyvážit velkým zdůrazněním potřeby „demokratizace“ církve. Pokud však pojem „hierarchie“ chápeme (v návaznosti na pochopení řeckého slova „árchein“ jako „počátek“) jako „svatý počátek“ ve smyslu „počátek či původ v Kristu“[666] a pokud nositelé církevního úřadu své poslání svátostně reprezentovat tento zdarma daný, námi nedisponovatelný „počátek“[667] vykonávají jako sborově založenou a do Božího lidu integrovanou „svátostnou službu“, pak mnohé volání po „demokratizaci“ ztratí na své závažnosti.[668] V tomto smyslu budeme nadále tento pojem používat i my v této dizertaci.

Demokratizující, konzultativní a spiritualizující synodalita

Na základě studia literatury věnující se tomuto tématu je možné konstatovat, že mezi pozicemi, které se v teologii i v církevní praxi snaží v návaznosti na nový důraz 2. vatikánského koncilu na spoluzodpovědnost všech věřících dále rozvíjet koncept synodality, lze identifikovat tři hlavní přístupy, které pak výše uvedenou otázku po možnostech demokratizace synodálně-hierarchicky založené církve řeší rozdílně:[669]

a.       Demokratizující synodalita: První z těchto přístupů,[670] vycházející přímo z dokumentů 2. vatikánského koncilu a vtělený např. v Německu do přístupu zvoleném na tzv. „Würzburgské synodě“, se snaží nalézt cesty, jak církevní úřad co nejvíce integrovat do synodálních struktur a dát jim zároveň větší rozhodovací kompetence, přičemž hierarchická dimenze je zde zohledněna právem veto. Tento přístup, který je obecně velmi otevřený dalšímu rozšiřování prostoru pro demokratizující prvky v církevní struktuře a snaží se definovat synodalitu „odspoda“, směrem od věřících a jejich „sensus fidei“ jako jejího východiska a na všech rovinách církve, bychom mohli nazvat demokratizující či společenská synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbližší rovina „strukturní“.

b.      Konzultativní synodalita: Druhý přístup,[671] vycházející především z kodexu církevního práva z roku 1983, na jedné straně velmi silně zdůrazňuje, že kompetence synodálních struktur v církvi je omezena na poradní roli, avšak stále podporuje účast zástupců celého Božího lidu v těchto strukturách a připouští některé demokratické prvky jako je široká informovanost, svobodné vyjadřování se, respekt k menšinovým názorům a podíl věřících na přípravě či utváření rozhodnutí, i když ne přímo na jejich vydání či potvrzení. Tento přístup, který je k demokratizujícím prvkům v církvi velmi opatrný, ale principiálně je neodmítá, lze nazvat konzultativní, dialogizující či spolupracující synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbližší rovina „efektivní“.

c.       Spiritualizující synodalita: Třetí přístup[672] se vymezuje vůči oběma předchozím tím, že kritizuje jejich formalismus, racionalismus, sociologismus či důraz na struktury a pravidla a snaží se synodální dimenzi církve pochopit a prožít jako hluboce spirituální zkušenost jednoty celého Božího lidu v Duchu svatém, která dává prostor pro modlitbu, spiritualitu, duchovní rozlišování, společenství, osobní setkání, rozhovor, konsenzus a odkrývání společného poslání. Tento třetí přístup, který většinou přejímání jakýchkoli demokratizujících prvků odmítá a považuje je za škodlivé, lze nazvat spiritualizující či komunitární synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbližší rovina „emotivní“.

Po tomto náčrtu základních obrysů teologického konceptu synodality je třeba se na závěr ještě položit otázku po specifikách realizace synodality na rovině farnosti, na kterou se tato dizertace zvlášť zaměřuje.

3.1.4        Farnost jako prostor realizace synodality

V poslední části těchto ekleziologických základů synodality je třeba se alespoň stručně za­měřit na vlastní prostor služby pastoračních rad farnosti, na samotnou farnost či farní obec, a je třeba se ptát, v jakém teologicko-kulturním sebepojetí je v dnešních farnostech služba pastoračních rad vykonávána.

Synodalita na různých organizačních rovinách církve

Na základě synodálního principu by měla být zajištěna vzájemná odkázanost zodpovědnosti za konkrétní vyšší celek (např. univerzální církev, resp. diecézi) a zodpovědnosti za konkrétní místní komunitu církve (např. diecézi, resp. farnost) „na všech rovinách církve“[673] a v praxi by tak měly být nalezeny způsoby konkrétní praktické spoluzodpovědnosti Božího lidu sdílené se službou např. faráře či biskupa.

Ačkoli je teologicky proklamováno, že „synodální princip“ je záležitostí všech rovin církve, tedy i roviny farní, lze ovšem dnes v teologických studiích pojem „synodalita“[674] nalézt především v pracích týkajících se roviny univerzální církve či místních a partikulárních církví. Podobně i v praxi se nejvíce „synodálních procesů“, které jsou zároveň „synodálně“ chápané a takto i vědomě utvářené, dnes odehrává především na diecézní rovině buď v rámci diecézních synod, nebo různých jim podobných procesů („diecézních fór“, „pastoračních dialogů“, „pastoračních rozhovorů“, „procesů pastoračního rozvoje“ apod.).[675]

I když, jak jsme viděli v naší kontextové analýze ve druhé kapitole, je služba pastoračních rad na rovině farností alespoň v některých zemích značně rozšířeným fenoménem, většinou tato spoluzodpovědnost všech věřících ve farnosti není, až na výjimky,[676] teologicky příliš reflektována z hlediska synodální dimenze církve a „stále zůstává zcela nejasné, a to v diskusi i v praxi, jak má tato spoluzodpovědnost vypadat a v jakých oblastech a formách je v církvi možná činná spoluzodpovědnost laiků vůči kněžím a kněží vůči nositelům vyšších úřadů“.[677]

Zdá se však, že jedna z tradičních součástí sociálního učení církve, princip subsidiarity, se zde hlásí o slovo a začíná být stále častěji zdůrazňován jako princip, který by církev neměla vyžadovat jen po občanské společnosti či státu, ale měla by se jím řídit i ve své vlastní struktuře.[678] V této situaci nám může v základní orientaci v konceptu synodality aplikovaném na farnost pomoci malý přehled dnešní teologie farnosti.

Orientační body teologie farnosti 2. vatikánského koncilu

Ze situační analýzy práce PRF v českých diecézích lze kromě jiného vytušit, že pro mnohé pastorační rady není příliš jasné, čím vším se mají vlastně zabývat či jaká má být jejich oblast zájmu. Jestliže kán. 536 CIC stanoví, že PRF má ve „farnosti“ napomáhat „rozvoji pastorační činnosti“, pak část těchto nejasností může být způsobena nejasným významovým profilem pojmů „pastorační činnost“ a „farnost“. Protože prezentace i jen těch nejzákladnějších dnešních konceptů teologie farnosti či farní obce by byla již nad rámec této dizertace, je třeba zde v této otázce pouze odkázat na dostupnou literaturu a shrnout toto důležité téma do několika orientujících bodů.

Kromě dokumentů 2. vatikánského koncilu, Christifideles laici Jana Pavla II. a Katechismu katolické církve jsme při zpracování následujícího přehledu čerpali především z prakticko-teologických reflexí Herberta Haslingera,[679] Johanna Pocka[680] a Johna Paula Vandenakkera,[681] ze spirituálně-teologických reflexí Bernardete Flanaganové,[682] z autorů publikujících v Lebendige Seelsorge[683] a několika českých autorů.[684] Některé pohledy byly doplněny opět na základě ekleziologického díla Medarda Kehla.[685] Jak se v těchto textech zrcadlí obraz dnešní teologie farnosti?

Již v textech 2. vatikánského koncilu (srov. LG 26, LG 28 a SC 42)[686] se poměrně jasně odráží, že farní obec je „církví v konkrétním místě“ či „církví pro konkrétní místo“, tedy církví, která je povolána v konkrétním místě vytvářet „prostor k životu pro všechny tam žijící lidi“.[687] Souhrnně lze tedy ve světle těchto textů i dalších textů o církvi obecně o pojetí farní obce na 2. vatikánském koncilu konstatovat, že toto pojetí, aniž by to bylo vysloveno explicitně, vykazuje jasné synodální rysy:[688]

·         Farní obec je společenstvím věřících v Krista, ve kterém je církev skutečně (vere) trvale viditelná a přítomná na určitém konkrétním místě.

·         Farní obec zůstává jako místní obec věřících začleněná do jednoty partikulární (resp. univerzální) církve pod vedením biskupa ve spolupráci s konkrétním knězem jako jejím vlastním pastýřem.

·         Podstatnými rysy farní obce jsou hlásání Kristova poselství, bratrské a sesterské vztahy, solidarita se slabými a potřebnými a především slavení eucharistie.

Pokoncilní vývoj teologie farní obce

Uvědomění si, že ve farnosti se „uskutečňuje církev“, jak to zdůrazňovala pokoncilní teologická reflexe, vedlo v mnohých částech světa k velmi radikálnímu obratu v chápání farnosti. Především v německy mluvících oblastech v 70. letech vznikla tzv. „teologie farní obce“,[689] která považovala tradičně geograficky pojímanou „farnost“ (Pfarrei) a s ní úzce související pojem „lidové církve“ (Volkskirche) za překonané a v pastorální teologii se začíná mluvit téměř výlučně o „farní obci“ (Pfarrgemeinde), případně o církvi žijící v obcích (Gemeindekirche).

Problémem však bylo, že takto pojatá „farní obec“ stále méně byla schopna odpovídat na „megatrendy“ postmoderní společnosti a stávala se tak stále méně relevantní pro běžný sociální, kulturní a politický život ve svém okolí. Pokud se nechtěla stát sektou, více a více se stávala „dobrovolným sdružením přátel“, které mělo více a více charakter spíše „vzájemně prospěšné společnosti“ než „obecně prospěšné společnosti“.[690]

V mnoha farnostech se tak počátkem 90. let minulého století začal více a více v praxi uplatňovat koncept zvaný „kooperativní pastorace“ (něm. kooperative Pastoral, angl. collaborative ministry) a zároveň s ním k tomuto přístupu velmi kritický koncept „sociálně orientované pastorace“ (něm. Sozialpastoral),[691] inspirovaný mimo jiné i konceptem „základních obcí“ (špan. communities de base), který se později (spíše pod názvem „malá křesťanská společenství“; angl. small Christian communities) rozšířil i v Africe, následně pak v Asii, Severní Americe a v Evropě.[692]

Pastorace orientovaná na „prostory života“ a potřeba „lokálního zakotvení“

Díky všem těmto výše naznačeným trendům a jejich konstruktivně-kritickému vyhodnocení je dnes v pastorální teologii i pastorační praxi, a to nejen v katolické oblasti, slyšet silné volání po znovuocenění teritoriálního principu farnosti ve smyslu „církve na konkrétním místě“.[693]

Protože však takto citlivé farnosti a sbory vnímají, že dnešní společnost je stratifikovaná (rozvrstvená) často zcela jinak, než podle místa bydliště, existuje velmi oprávněná tendence ke zvětšování farního „teritoria“ tak, aby zahrnovala všechny smysluplné „prostory života“ lidí žijících v daném regionu (tzv. „lebensraumorientierte Seelsorge“). V rámci takto územně rozšířené farnosti pak mohou různé pastorační služby či projekty být na jedné straně sjednocovány a ukotvovány do společného slavení eucharistie neseného jádrem „farní obce“, na straně druhé díky větší oblasti (a tudíž i většímu potenciálu lidí a darů) se nemusí tolik spoléhat na pomoc „kategoriální pastorace“ zvenčí. Aby však toho byly schopné, jejich vnější struktura a vnější formy však budou muset nejspíše projít větší změnou, než si možná dnes ještě dovedeme představit.[694]

Zajímavým návrhem snažícím se řešit tuto výše naznačenou duální potřebu farní pastorace – zahrnutí velkého diferencovaného teritoriálně-kulturního celku a zároveň nabídnutí duchovního i lidského zakořenění v přirozeném prostředí místních obcí – je koncept „federálního systému”[695] pro strukturalizaci farní pastorace, který se snaží vyhnout jak centralismu velkých celků řízených z nejsilnější farnosti, tak fúzi malých farností do jedné velké a ztrátě identity. Zatímco v malých místních, přirozeně ohraničených obcích je (většinou na základě dobrovolnické spolupráce) rozvíjen svátostný, diakonický a komunální život, na rovinu většího pastoračního celku jsou z těchto základních obcí „delegovány” některé role podpůrné, doprovázející a formační pastorace a managementu, případně i správy majetku (většinou zastávané pastoračními pracovníky na plný či částečný úvazek).[696]

Pokus o integraci teologie farnosti s teologií synodality

Zdá se, že dnes tedy v teologie farnosti neexistuje zde nějaké jednoduché „buď–anebo“, ale spíše volání po náročné komplexnosti „ano–ale i“:[697]

·         Teritoriální místní farnost ano, ale nejspíše v nějaké hodně nové podobě (či spíše v mnoha různých podobách).

·         Společenství farní obce ano, ale společenství misionářské, sloužící a slavící uprostřed dnešní pluralitní společnosti a „vtělující se“ do této společnosti.

·         Osobní vztahy ve farnosti ano, ale nejspíše v mnoha různých podobách a formách odpovídajících potřebám různých lidí a různých „prostorů života“ („farní rodina“ žijící ne odtrženě od, ale „uprostřed příbytků svých synů a dcer“).

·         Integrace do slavení eucharistie ano, ale jdoucí ruku v ruce s diferenciací do množství různých symbolických a vztahových forem.

·         Farnosti, nová hnutí, malá společenství i kategoriální pastorace ano, ale vše žité v síti vztahů v „místní církvi“ spojené skrze svého biskupa s církví univerzální.

·         Kooperativní struktury a pastorační plánování ano, ale struktury podpůrné, trvale naplňované Duchem a přetvářené podle měnících se vnějších podmínek a otevřené sociálně-kritické analyse a Duchem nesené prorocké kritice.

·         Farnost jako „tajemství“, „společenství“, „místo“, „dům“ či „studna“ ano, ale zároveň farnost jako „znamení“, „nástroj“ a „poslání“, společenství Božího lidu „na cestě“.

Dynamika života a služby farnosti pak tedy snad může být charakterizovaná třemi symbolickými pohyby: pohybem dostředivým (výzva: „shromažďujte se“, klíčová slova: ekklésia / communio); pohybem odstředivým (výzva: „nechte se poslat“, klíčová slova: paroikía / missio); pohybem vertikálním (výzva: „buďte svatí”, klíčová slova: koinonia / mysterium). Toto základní napětí lze souhrnně vyjádřit a volně propojit s naší stratifikací pojmu synodalita[698] např. takto:

·         Farnost jakožto území (parokía, missio) je charakterizováno především oním pohybem odstředivým či rozměrem geografickým nebo organizačním (farnost jakožto území, zahrnující poslání členů farní obce hlásat evangelium všem lidem na tomto území žijícím a spolupracovat s nimi pro Boží království), přičemž s touto perspektivou lze spojit především rovinu synodality, kterou jsme nazvali „strukturní“, či typ synodality nazvaný „demokratizující synodalita“.

·         Farnost jakožto obec (ekklésia, communio) je charakterizována především oním pohybem dostředivým či rozměrem komunitním nebo organickým (farnost jakožto ve vztazích žijící a spolupracující společenství vzájemně komunikujících a za společné poslání spoluzodpovědných bratří a sester); s touto perspektivou lze spojit především „efektivní“ rovinu synodality, či typ synodality nazvaný „konzultativní synodalita“.

·         Farnost jakožto eucharistie (koinonia, mysterium) je charakterizována především oním pohybem vertikálním či rozměrem liturgickým nebo evangelijním (farnost jako eucharistii slavící a slovem evangelia se sytící společenství učedníků a učednic Kristových); s touto perspektivou lze konečně spojit především „emotivní“ rovinu synodality, či typ synodality nazvaný „spiritualizující synodalita“.

Jak již tedy bylo zmíněno dříve, farní obec takto chápeme jako konkrétní, eucharistii slavící (emotivní synodalita) a do různých prostorů života rozčleněné společenství Kristovy církve (efektivní synodalita), které je „na cestě“ a je posláno žít a sloužit v určité specifické lokalitě nazývané místní farnost (strukturní synodalita).

Ve světle Kehlovy definice církve[699] lze pak také farní obec charakterizovat jako do synodálně-hierarchické struktury katolické církve začleněnou místní rodinu bratří a sester putujících společně s ostatními lidmi do Otcova království, která přijala Krista jako svého Spasitele a je na své cestě naplňována a shromažďována Duchem svatým.

Praktické důsledky pro službu pastorační rady

Z tohoto pohledu by pastorační rada při své práci měla mít na zřeteli tři vzájemně se podporující těžiště svého zájmu:

·         Rozvoj strukturní roviny synodality, tj. rozvoj místní farnosti jakožto struktury či sítě diferencovaných pastoračních služeb orientované ven, směrem k okolní společnosti, s maximální snahou o strukturální vtělování do této společnosti s přihlédnutím k dnešním „společenským megatrendům“:[700] výsledkem pravděpodobně budou farnosti územně mnohem větší než dnešní, pokrývající sociálně a kulturně smysluplný celek, spravované malým profesionálním pastoračně-administrativním týmem.

·         Rozvoj efektivní roviny synodality, tj. oživení farní obce jakožto diferencovaného společenství zahrnujícího a podporujícího menší lokální, zájmové či profesní společenství, jako celek orientovaného na rozvoj kvalitních vztahů a se snahou o zohlednění dnešních „socio-kulturních trendů“:[701] výsledkem pravděpodobně budou farní obce umožňující žití hlubokých osobních vztahů, přináležitosti, spoluzodpovědnosti a autentické křesťanské zkušenosti a učednictví v malých lokálních skupinách.

·         Rozvoj emotivní roviny synodality, tj. prohloubení slavení liturgie a spirituality jakožto zdroje a vrcholu života členů farní obce i jejich poslání k lidem žijícím v jejich životních prostorech, které bude sjednocovat jak lidi žijící na širokém území farnosti, tak vést ke hlubokému společenství s Bohem v malých lokálně či zájmově diferencovaných skupinách.

Základní projevy služby a života farnosti

V takto žité synodalitě je pak farnost povolána plnit své hlavní poslání, spočívající v základních projevech života církve: diakonia, martyria, leiturgia, koinonia.

Aniž bychom měli prostor zde navazovat na probíhající diskusi o teologickém podložení a vzájemném vztahu těchto čtyř dimenzí služby a života církve,[702] lze konstatovat, že dnešní praktická teologie chápe farnost také jako společenství věřících, které se uskutečňuje tím, že na konkrétním místě rozvíjí právě tyto čtyři základní projevy. Farnost pak lze chápat jako organizaci těchto čtyř konstitutivních projevů církevní praxe. Její specifikum vůči jiným organizačním formám církve spočívá v tom, že farnost má tyto čtyři základní projevy rozvíjet na ve vztahu ke konkrétnímu teritoriu (nebo konkrétní ohraničitelné skupině věřících), a to všechny čtyři ve vzájemné vyváženosti (i když situačně a kontextově může být v konkrétním okamžiku dán větší důraz na jeden či druhý projev).

Takto lze konstatovat, že farnost v konkrétním místě zpřítomňuje a uskutečňuje:

·         Církev sloužící a solidární s potřebnými: diakonia (služba, diakonie, charita) označuje obecně křesťansky motivované a křesťansky interpretované formy pomoci či solidární blízkosti vůči trpícím lidem;

·         Církev svědčící a prorockou: martyria (svědectví, zvěstování, kérygma) označuje obecně formy církevní služby, které mají za cíl zprostředkování obsahu křesťanské víry;

·         Církev slavící v bohoslužbě a svátostech: leiturgia (slavení, bohoslužba) označuje obecně formy křesťanského života, kterými křesťané symbolicky vyjadřují a slaví svůj vztah k Bohu;

·           Církev tvořící komunitární společenství: koinonia (společenství, communio) je jakýmsi sběrným termínem pro označení činností, které v konkrétních kontextech posilují vzájemnost, rozvíjejí vztahy a prohlubují jednotu křesťanů.

Pro naše účely jsme z mnoha různých návrhů[703] schematického vyjádření vzájemného vztahu jednotlivých momentů poslání církve vybrali tzv. „komunionální model“ Leo Karrera[704] (srov. Obrázek 5).

Obrázek 5: Komunionální model čtyř základních projevů církve[705]

 

Východiskem tohoto modelu je přesvědčení, že „ve všech čtyřech základních projevech církve se musí skrze věrnost ke vzkříšenému Kristu a skrze konkrétní způsoby jeho přítomnosti v Duchu konkretizovat a ztělesňovat jednota lásky k Bohu a lásky k bližnímu“. Důraz je zde položen na to, že všechny čtyři základní projevy církve jsou chápány jako stejně důležité dimenze každého pastoračního jednání, a ne jako sektory nebo oblasti, které by stály vedle sebe, nebo dokonce jedna následovala druhou. „Spíše se vzájemně prokvašují, osvětlují, podporují a nesou.“[706] Přitom koinonia je zde chápána jako způsob, jakým se církev „ve věrnosti Ježíšovi a jeho Duchu snaží uskutečňovat lásku k Bohu a k bližnímu“ a ostatní tři základní projevy (martyria, diakonia a leiturgia) jsou podstatnými konkretizacemi této koinonia.

Farnost v dobovém kulturně-společenském kontextu

K teologii farnosti konečně patří i reflexe vztahu farní obce k širší společnosti. Farnost totiž nežije jen svým vnitřním životem či své od Boha dané poslání nerozvíjí někde v kulturním vzduchoprázdnu, ale v každém okamžiku je zároveň také součástí širšího kulturně-společenského kontextu, který trvale spoluutváří její organizační a společenské formy. Proto, chceme-li hlouběji pochopit celou šíři oblasti zájmu pastorační rady farnosti, je třeba také zmínit tento kulturně-společenský kontext[707] a alespoň stručně načrtnout možné typy vztahu farnosti k tomuto kontextu.

Jednu z možných typologií tohoto druhu nabízí např. Herbert Haslinger[708] (srov. Obrázek 6 na následující straně), který mluví o „čtyřech typech reakce na (post)modernu“ nebo čtyřech typech postojů, které farní obce zaujímají v dnešní společnosti či vůči dnešní společnosti. Tyto čtyři typy mohou být navíc přiřazeny ke dvěma základním vzorcům: distancování vs. přiblížení. Jestliže reakce typu „fundamentalistického úniku“ (fundamentalistischer Rückzug) a „alternativního kontrastu“ (alternativer Kontrast) zaujímají vůči většinové společnosti distancující se postoj a propagují formy života, které se jasně odlišují od běžných společenských vztahů, reakce typu „homogenního spolku“ (homogener Verein) a „k zákazníkům vstřícného podniku“ (kunden-freundliches Unternehmen) se naopak ve společnosti zakořeňují, vtělují se do ní, a svoji identitu a životní formy utvářejí v souladu s běžnými společenskými vztahy a formami.

Ačkoli jde u Haslingera o typologii, která je postavena spíše na extrémech, než na popisu reálných farností, a lze očekávat, že nějakou kombinací všech těchto důrazů lze nalézt určitý plodný způsob života farnosti uprostřed dnešní společnosti, přeci jen v této typologii jaksi chybí varianta, která přeci jen dávala určitou pozitivní orientaci a naději. Lze se domnívat, že sám Haslinger tuto pozitivní variantu spatřuje v typu farnosti, který dal název celé jeho knize: farnost jako místo k životu pro všechny. Čím je ale v takovéto farnosti charakterizován vztah k širší společnosti?

Obrázek 6: Haslingerova typologie postojů farností k (post)moderně[709]

Určitou odpovědí by snad mohla být právě kombinace výše odvozených tří základních charakteristik života a služby farnosti: hluboké zakořenění v eucharistii („emotivní“ rovina synodality) v kombinaci s konstruktivním rozvíjením vzájemných vztahů a komunikativních procesů („efektivní“ rovina synodality) umožňující maximální otevřenost a flexibilitu církevních pastoračních struktur do rozmanitých prostorů života na území farnosti („strukturní“ rovina synodality).

3.1.5        Souhrn: Farnost konstituovaná synodálně i ‚hierarchicky‘ zároveň

V této první části třetí kapitoly načrtnuté ekleziologické reflexe základní struktury církve (či farnosti jakožto církve v konkrétním místě) volají po určitém souhrnném teologickém pojmovém rámci, ze kterého bychom mohli v dalším procesu naší prakticko-teologické reflexe vycházet. Protože se zdá, že ekleziologický koncept Medarda Kehla, který jsme již zmínili výše, této potřebě odpovídá, část výše citovaných autorů z tohoto konceptu sama vychází[710] nebo z těchto autorů naopak čerpá Kehl,[711] bude vhodné a odůvodněné tento koncept přijmout za souhrnné a integrující teologické východisko i pro naši další práci s otázkou po místě a roli pastoračních rad ve struktuře církve.

Jak jsme již viděli dříve,[712] Kehl chápe katolickou církev jako „svátost Božího communia“, tedy jako „Duchem svatým sjednocené, Synu Ježíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Božího království povolané společenství věřících“, které je „konstituováno synodálně i ‚hierarchicky‘ zároveň.“[713] Pro právě zpracovávané téma je zde klíčové slovíčko „zároveň“, které shrnuje to, co Kehl nazývá „principem souběžné původnosti“, který pak aplikuje na nejrůznější oblasti života církve.[714] Zatímco Norbert Baumert zdůrazňuje skutečnost, že církev je „založena na základu apoštolů a proroků“,[715] Jan Pavel II. mluvil o „ko-esencialitě“ charismatické a hierarchické dimenze církve,[716] Ctirad Pospíšil v kombinaci „episkopálního uspořádání“ se „synodalitou“ vidí „nejzákladnější strukturální projev církve vzhledem k mystériu Trojjediného“[717] či Pavel Ambros rozvíjí chápání církve jako „instituce a události“, kde „dualita instituce a charismatu“ odráží „dva aspekty Boží aktivity – stvoření a vykoupení“,[718] Medard Kehl píše:

„Jednota synodálního a ‘hierarchického’ uspořádání patří podle porozumění Tradice a také 2. vatikánského koncilu jakožto strukturální princip jak teologicky, tak empiricky ke konstitutivnímu sebeprojevu katolické církve.“[719]

Kehl se v této souvislosti odvolává na text 2. vatikánského koncilu, který v LG 21 používá obrat „hierarchické společenství“ (communio hierarchica),[720] a ukazuje, že toto spojení na jedné straně zahrnuje potřebu „alespoň na rovině slovní formulace propojit svátostnou communio-ekleziologii patristiky s juridistickou ekleziologií středověku“ a na straně druhé potřebu „bránit se vůči romantické představě společenství, kterou si někteří rádi spojují s pojmem communio“. Nakonec zde podle Kehla také jde o „vztah mezi jednotou a mnohostí, integrací a diferenciací v konkrétních strukturách církve na všech jejích rovinách, který sice stále vyvolává napětí, které však není možné vyřešit tím, že dáme přednost jednomu z těchto pólů“.[721]

Když konečně Kehl v rámci systematického pojednání tématu „communio a instituce“[722] mluví o důležitosti „synodálních institucích“ a jejich nutné integraci do církve chápané jako „communio“, zdůrazňuje, že kromě „hierarchických“ úřadů k základní konstituci a praktickému životu církve patří i „tyto synodální struktury, které se na rovině farních obcí a místních církví (méně však na rovině univerzální církve) vytvořily a do kterých všichni věřící mohou institucionalizovaným způsobem vnášet jim specifickou službu identitě víry a církve“.[723] Přitom zde rozlišuje „duchovní službu identifikování od bez­-duché služby ‚konzervování‘“.[724] Pastorační rady farností ovšem tuto službu budou vykonávat jak ve světle Božího slova (tj. určitého specifického vlastního pochopení poslání farnosti (např. podle dnes již tradičních čtyřech projevů života a služby církve), tak v kontextu dnešní společnosti (v nějakém té které farnosti vlastním postoji vůči širší kultuře).

Vyvážený rozvoj různých rovin synodality zde pak může hrát důležitou integrující roli. Pro naše další reflexe bude tedy klíčová navržená stratifikace pojmu synodalita na rovinu „strukturní“, „efektivní“ a „emotivní“,[725] případně rozlišení synodality na „demokratizující“, „konzultativní“ a „spiritualizující“.[726] Proto právě tyto tři roviny synodality budou nyní tématem zbývajících tři částí této kapitoly.

3.2        Strukturní rovina synodality a teologie služeb

Jedním z témat, která jsou určující pro utváření tzv. „strukturní“ roviny synodality (srov. oddíl 3.1.3, sekci „Synodalita a její různé významové vrstvy“) realizované v pastorační radě farnosti, je otázka teologických základů služby jednotlivých jejích subjektů. Opět se zde nemůžeme podrobněji zabývat celou složitou problematikou dnešní stále velmi žhavé diskuse o podstatě služebného kněžství a s ní úzce související diskuse o místě a roli tzv. „laiků“ v církvi, o smyslu „společného kněžství věřících“ (srov. LG 10) a o komplementárních rolích církevní komunity a církevní autority v plnění základního pastoračního poslání církve. Avšak protože právě toto jsou témata, která (často nevědomky) v praxi ovlivňují chápání a službu pastoračních rad a pastorace vůbec, je třeba se dotknout alespoň některých neuralgických bodů a pokusit se načrtnout základní (a proto nutně zjednodušující) orientační mapy pro následnou prakticko-teologickou reflexi.

3.2.1        Teologie „laiků“ nebo teologie „služeb“?

V teologii dnes panuje všeobecný konsenzus, že pokračovat v Kristově službě je posláním celé církve a že na tomto základním poslání církve mají podíl všichni křesťané. To, o čem se vede pokračující teologická diskuse[727] (a s ní související diskuse pastoračně-právní)[728] je upřesnění specifičnosti způsobu účasti ordinovaných služebníků církve a ostatních věřících na tomto společném poslání.[729] V různých pokoncilních pokusech o porozumění teologickým základům pastorační služby lze vysledovat tři základní (vzájemně se prolínající a podmiňující) východiska či perspektivy: přístup z hlediska vývoje tzv. „teologie laiků“, přístup z hlediska teologie pastoračních služeb a přístup z hlediska teologie služebného kněžství. Jestliže první dva přístupy se pokusíme velmi stručně naznačit v této části, třetím se budeme zabývat podrobněji v části následující.

V pojetí poslání a role tzv. „laiků“ v církvi[730] lze v moderní teologii vystopovat několik etap vedoucích od předkoncilního instrumentalistického pojetí laiků jako „prodloužené ruky hierarchie“, přes koncilní zdůraznění jejich „sekulárního charakteru“, důrazu na jejich evangelizační poslání a roli v procesu hluboké proměny a osvobození světa, až ke znovuobjevení role laiků jako spolupracovníků na Božím díle v „kooperativní pastoraci“ či jejich učednického charakteru společného se všemi členy církve v rámci nových církevních hnutí a komunit. Jestliže se pokusíme krátce shrnout body důležité pro praxi pastoračních rad plynoucí z těchto jednotlivých „vln“, lze říci, že koncilní idea „sekulárního charakteru“ laiků během svého koncilního (od Lumen gentium ke Gaudium et spes)[731] i pokoncilního vývoje ukazuje směrem k trojímu novému vědomí:

·         k obnovenému vědomí „sekulární dimenze“ celé církve;

·         k prohloubenému vědomí „ekleziální dimenze“ všech křesťanů;

·         ke vědomí potřeby nového jazyka (opuštění termínu „laici“ a inkluzivita).[732]

Během celého období od posledního koncilu lze totiž vystopovat stále sílící tendenci mnohých teologů k úplnému zřeknutí se termínu „laik“ jako pro zdravou teologii zbytečného či dokonce škodlivého[733] a ke znovuzdůraznění „ekleziálního charakteru“ laiků jakožto církve a z něho vyplývající identifikace laiků s křesťany obecně.[734] V pozadí této teologické pozice je v podstatě překonání úzkého „sekulárního“ chápání laika (včetně Congarova přehodnocení vlastního „přehodnocení“ přístupu).[735] Tyto tendence jsou neseny stále hlubším vědomím jak komunitárně-synodálního, tak ke světu zaměřeného charakteru církve jako celku a striktně služebného charakteru jakékoli autority v církvi,[736] ale také snahou po přizpůsobení řeči skutečné realitě. To je doprovázeno doporučením zřeknutí se pojetí tradičních církevních „stavů“ či „tříd“ (klerikální, laický, řeholní stav) a zdůraznění mnohem větší rozmanitosti různorodých povolání, charismat, služeb a životních stavů v závislosti na konkrétním kontextu a Božím volání[737] (aniž by se tím ovšem popírala jedinečnost ordinovaných služeb).

Tím ovšem tzv. „teologie laiků“ v podstatě ruší sama sebe a do popředí teologického zájmu se dostává spíše otázka znovunalezení jasné identity, role a poslání ordinovaných církevních služebníků, kterou se budeme zabývat v následujícím oddíle.[738] S praktickým rozvojem oficiálně ustanovených pastoračních služeb vykonávaných neordinovanými křesťany a s (přinejmenším teologickým) ukončením vykazování laiků pouze do „světa“ pak také souvisejí jednotlivé návrhy na další diversifikaci současného tříčlenného pojetí svátosti svěcení[739] a především pro nás důležitá otázka teologie služeb v církvi.[740] Zatímco velmi živá diskuse na toto téma probíhá již od 70. let v Německy mluvících oblastech především mezi teology,[741] v Anglii, USA a částečně i v Kanadě se v posledních letech chopili iniciativy i biskupové.[742] U nás na toto téma vyšlo zatím jen několik spíše praktických statí.[743]

Za čtyři základní východiska pro pochopení pastoračních služeb v církvi, která můžeme vyčíst již z dokumentů 2. vatikánského koncilu, lze považovat tyto:[744]

1.      Služba jako spontánní podíl na poslání celé církve: Skutečnost, že všichni křesťané jakéhokoli stavu mají podíl na jednom poslání církve (srov. LG 33:1) a jsou povoláni a vybízeni ke vzájemné spolupráci mezi sebou navzájem (srov. např. LG 32; PO 9 apod.), a to včetně oblasti pastorace (srov. již AA 10), i když se zvláštním důrazem na „apoštolát posvěcování“ a „apoštolát evangelizace“ ve světě (srov. LG 33:2), dnes nikdo vážně nezpochybňuje. V rámci tohoto obecného povolání se v rámci křesťanské obce děje mnoho spontánních či příležitostných služeb v liturgii i pastoraci obecně, aniž by k nim museli být lidé nějak zvlášť pověřováni či ustanovováni.[745]

2.      Služba jako spolupráce s ordinovanými služebníky: Za koncilní podklad pro oficiální ustanovování i jiných než ordinovaných pastoračních služeb se obecně považuje především první část LG 33:3, kde se mluví o tom, že kromě výše zmíněného obecného povolání k účasti na poslání celé církve „mohou být laici povoláni různým způsobem ještě k bližší spolupráci s apoštolátem hierarchickým“ (s odkazem na Pavlovy spolupracovníky a spolupracovnice). I takovýto styl služby má stále svůj základ ve křtu, biřmování a osobním povolání těchto spolupracovníků, kteří se však navíc kvůli lepšímu propojení a koordinaci úžeji napojili na oficiální organizační struktury církve. Hodně pastoračních aktivit lidí profesionálně spolupracujících v církevní pastoraci a apoštolátu bude spadat právě do této oblasti (koordinace a vykonávání sociálních služeb, public relations, různé apoštolské či evangelizační aktivity, vedení či moderace společenství, pastorační péče o určité skupiny lidí, např. mládež, rodiny, etnické skupiny apod.) a opět nikdo vážně nepochybuje, že to je možné a vhodné.[746]

3.      Služba jako vykonávání svěřeného úřadu: Ještě mnohem užší kategorií uvnitř výše uvedené je pak situace popsaná ve druhé části LG 33:3: „Mimoto [laici] mají předpoklady k tomu, aby je hierarchie přizvala k některým církevním úkolům (munera ecclesiastica), které slouží duchovnímu cíli (finem spiritualem).“ Tomu odpovídá odstavec z AA 24, ve kterém se mluví o tom, že „hierarchie svěřuje (commissa) laikům funkce (officia), které jsou těsně spojeny s povinnostmi pastýřů“. Jako příklad uvádí tři základní pastorační oblasti, služba slova, liturgie a pastorační péče, a pokračuje: „Vzhledem k tomuto poslání (missio) laici při výkonu svého úřadu plně podléhají vyššímu církevnímu vedení“ (AA 24:6). K takovýmto úkolům již tedy musí být bezpodmínečně nutné oficiální „pověření“ či „poslání“ („mise“) vystavené církevními představenými. Sem spadají různá trvalá pověření lektorů, akolytů, dalších liturgických služeb, katechetů, katechistů, či lidí pověřených spoluprací na církevní administraci a pastorační péči.[747]

4.      Služba jako zastupování ordinovaných služebníků: Jako speciální případ předchozího se pak nakonec chápe LG 35:4, kde se mluví o situaci nedostatku kněží nebo když kněží nemohou v době pronásledování působit. V těchto případech pak mohou někteří z laiků podle možnosti „zastupovat (suplet) v některých posvátných funkcích (officia sacra) svěcené služebníky“. Sem spadají např. služby řízení liturgických modliteb, udělování křtu, podávání přijímání, výstav eucharistie, asistence při manželství či pohřbech, kázání v kostele či oratoři a také účast na pastorační péči o farnost bez sídelního kněze.[748]

Zdá se, že službu člena pastorační rady farnosti lze považovat za projev druhé z výše naznačených kategorií, přičemž by jí ovšem bylo možné, jakožto formu účasti na „moci řídící“,[749] považovat i za patřící do kategorie třetí.

3.2.2        Poslání a specifika služebného kněžství

Je zřejmé, že teologické podložení role předsedy pastorační rady, faráře či administrátora, bude jedním z nepostradatelných kroků na cestě k vyjasnění celkového profilu i konkrétního způsobu práce pastoračních rad. Aniž by bylo možné poskytnout zde jen trochu kompletnější přehled celé problematiky svátosti svěcení a poslání ordinovaných služebníků (ve všech třech formách – biskupové, presbyteři či kněží, jáhni),[750] biblických kořenů[751] a historického[752] či koncilního a pokoncilního[753] vývoje, pokusíme se v této části na základě novějších teologických reflexí (Greshake, Kehl, Kasper, Dulles, Donovan, Rausch aj.) a v úzké návaznosti na dříve načrtnutý vztah charismatické a hierarchické dimenze církve nabídnout alespoň některé z orientačních bodů založených na základních perspektivách trinitární communio-ekleziologie, které mohou posloužit při další prakticko-teologickou reflexi.

Pokoncilní vývoj pojetí svátostného kněžství

Jestliže lze pojetí kněžství před 2. vatikánským koncilem označit za extrémně zúžené na „christologickou“, „ontologickou“ a „kultickou“ dimenzi služebného kněžství (kněz – sacerdos – je trvale osobně připodobněn Kristu, jedná v Kristově jménu a je tu především od toho, aby sloužil mše a zpovídal),[754] pak některé pokoncilní teologické proudy lze naopak označit za extrémně zaměřené na jeho „pneumatologickou, „funkční“ a „pastorační“ dimenzi (kněz – presbyter – je nositelem jednoho z mnoha charismat uvnitř církevní obce, jedná jménem církve a je tu především od toho, aby stimuloval, koordinoval a integroval ostatní charismata, služby a role v obci).[755]

Proti těmto proudům se pak zas začalo vyslovovat jak magisterium, tak někteří teologové (obnovené zdůraznění christologické a kultické dimenze, varování před „laicizací kněží“ a „klerikalizací laiků“ a důraz na prvotnost jednání „Kristovým jménem“ či větší kontinuitu se starozákonním kněžstvím a kultický rozměr oproti dřívějšímu důrazu na diskontinuitu).[756] Naopak jiní (např. Congar, Kasper, Greshake, Kehl, Dulles) se od počátku či v pozdějších letech po koncilu snažili o vyvážený přístup dávající stejnou váhu oběma důrazům[757] (srov. Kehlův „princip souběžné původnosti“)[758] při zachování širokého pojetí kněžské služby ve všech třech jejích hlavních koncilem zdůrazněných dimenzích (služba slova, svátostná služba, pastýřská služba;[759] diskuse se pak vedla o tom, jaká z těchto dimenzí může být považována za výchozí, centrální, či integrující ostatní dvě).[760]

Avery Dulles ve zvláštní kapitole své knihy Models of the Church (1974) věnované pastorační službě[761] ke každému ze svých modelů církve přiřazuje určitý specifický způsob vykonávání pastorační (kněžské) služby (názvy modelů jsou naše vlastní): administrátor, pastýř, liturg, hlasatel, služebník.[762] V roce 1990 se Avery Dulles vrátil k tématu služebného kněžství a v jedné své zásadní přednášce[763] předestřel své pochopení kněžství ve změněném kontextu začátku 90. let. Popisuje zde proces postupného zužování chápání služebného kněžství pouze na jeho kultickou dimenzi, překonání tohoto zúženě „kultického modelu“ na 2. vatikánském koncilu, pokoncilní hledání integrující dimenze kněžské služby (která přes všechno pozitivní nebyla na posledním koncilu nabídnuta). Dulles pak po kritické reflexi dosavadních pokusů (které by bylo možné shrnout pod důrazy vždy na jednu ze základních funkcí kněžské služby znovuobjevených koncilem a které by bylo možno nazvat modelem „kultickým“, „prorockým“ a „pastoračním“)[764] nabízí určitý pokus o syntézu, kterou sám nazývá modelem „reprezentativním“. Tento model se nezaměřuje na různé rozměry kněžské služby, ale spíše na to, co je pro služebné kněžství nejspecifičtější a co je jeho specifickým úkolem.[765] Tuto specifičnost Dulles nespatřuje v něčem, co kněží dělají, ale v tom, čím jsou díky svému svěcení: symbolickými svátostnými „reprezentanty“ (či „ikonami“) Krista – Hlavy vůči celé církvi (v klíčových momentech jednají „in persona Christi capitis“).

Služebné kněžství jako znamení synodality celé církve

Novější důrazy v teologii služebného kněžství pak velmi dobře shrnuje Pavel Kohut ve své přednášce Sborový charakter služebného kněžství (2005).[766]

Vycházejíce z tradičního pojmu „sbor biskupů, kněží, jáhnů“ (ordo episcoporum, presbyterium, diaconorum) Kohut ukazuje „dvojí základní zakotvení“ svátosti kněžství, které spočívá v její „služebnosti“ a „sborovosti“. Poté reflektuje dvojí vztah služebného kněžství, které je jak ve vztahu ke kněžství Kristovu (jedinečnému a neopakovatelnému), tak ve vztahu ke kněžství všeobecnému (umožňujícímu celému společenství křesťanů mít podíl na kněžské službě). Odlišuje zde pak „dva druhy participace“ na jediném Kristově kněžství, a to „participace podstatně odlišné, byť k sobě navzájem vztažené“:[767]

·         participace existenciální (všeobecné kněžství, kněžství života, srov. Řím 12,1);

·         participace reprezentační (nositelé sborové svátosti, ordo, reprezentace Krista-Hlavy a Krista-Služebníka, ale i reprezentace církve).

Biblicky vidí Kohut sborový charakter služebného kněžství zakořeněn v okruhu dvanácti a sedmdesáti (popř. dvaasedmdesáti) učedníků v synoptických evangeliích (srov. Mk 3,13nn a par. a Lk 10,1nn) a sedmi služebníků ve Skutcích apoštolů (srov. Sk 6,1nn), přičemž v „úřadu starších“ vidí „společný a participovaný výkon služby v církvi“ odrážející „synagogální model společné správy“.[768] Proto pak může shrnout:

„Sborová svátost je tudíž od samého počátku znamením par excellence sborovosti, nebo chceme-li, konciliarity a synodality celé církve.“[769]

Z historického hlediska lze ve vývoji praxe a teologie služebného kněžství (ordo) vystopovat přibližně tři vývojové fáze, které postupně vedly ke značnému oslabení služebného a sborového chápání svátostného kněžství a které lze graficky vyjádřit takto (srov. Obrázek 7):

Obrázek 7: Vývojové fáze sborové svátosti[770]

 

V teologické reflexi dnes ovšem, jak jsme viděli, především pod vlivem communio-ekleziologie existuje silná tendence chápat svátost služebného kněžství opět mnohem více kolegiálně, komunionálně či synodálně. Sám Kohut toto vyjadřuje přáním výraznějšího návratu ke „kolegialitě služby v církvi, a to jak prostřednictvím posílení kolegiality mezi jednotlivými sbory i uvnitř nich“, ze kterého pak ovšem „vyplývá potřeba posílení a prohloubení vztahu k neordinovaným službám, jejich širší docenění a snad i jistá ‚emancipace‘„. Poté nastiňuje návrh jistého ideálního výhledu do budoucna, který „by v této věci mohl spočívat v harmonickém, zrcadlovém navázání liturgicky ustanovených laických služeb (ministeria instituta) vůči oné ‚otevřené straně sborového trojúhelníku‘ (tedy presbyterům a jáhnům), a tím i umožnění většího docenění rovněž ‚charismatických‘ služeb bez liturgické ordinace nebo ustanovení“.[771]

Graficky pak tuto svoji vizi vyjadřuje takto (srov. Obrázek 8 na následující straně):

Obrázek 8: Pyramidální model sborové svátosti a laických služeb (Pavel Vojtěch Kohut)[772]

 

Celé schéma nakonec Kohut komentuje takto:

„Nositelé služebného kněžství se v něm reprezentační participací na Kristově kněžství stávají účinným znamením sborové služebnosti celé církve dovnitř i navenek, která nachází své konkrétní, plodné odzrcadlení rovněž v existenciální participaci laiků, nositelů všeobecného kněžství, na tomtéž Kristově kněžství, jak přijetím liturgicky ustanovených služeb, tak ale i rozmanitostí neustanovených, povýtce charismatických služeb.“[773]

Jestliže jsme v předchozích odstavcích představili některé novější, pro naši další prakticko-teologickou reflexi inspirativní přístupy k obnovenému pochopení služebného kněžství jakožto znamení počátku církve darovaného v Kristu a znamení synodálního charakteru celé církve, můžeme se nyní pokusit o shrnutí toho, co lze v dnešní teologické diskusi o služebném kněžství považovat za tvořící se konsenzus.

Tvořící se teologický konsenzus v oblasti služebného kněžství

Ačkoli je ještě i dnes v některých teologických či pastoračních přístupech silně cítit jeden či druhý extrém z těch, kterým jsme se věnovali výše, zdá se, že v rámci trojičně založené communio-ekleziologie církve, která je konstituovaná „hierarchicky“ i synodálně zároveň, je možné konstatovat nalezení jakési nové rovnováhy a teologického konsenzu v určitých klíčových bodech:[774]

·         Rovnost všech věřících: Všichni věřící se skrze iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie) podílí na Kristově poslání „Proroka, Kněze a Pastýře“ (LG 10 – 12; 34 – 36); proto také mezi nimi panuje „opravdová rovnost v důstojnosti a činnosti společná všem věřícím při budování Kristova těla“ (LG 32; srov. také PO 9). To jednoznačně vylučuje jakékoli nadřazování některých křesťanů nad jiné, ale nevylučuje to možnost určité zvláštní služby biskupů, kněží a jáhnů ve prospěch společného poslání církve. Zároveň však nositelé jakékoli zvláštní služby v církvi zůstávají především křesťany žijícími své křesťanské poslání ze síly Ducha a na základě osobních povolání, spiritualit a charismat stejně jako všichni ostatní věřící a spolu s nimi.[775]

·         Služebné a obecné kněžství: Tato rovnost je zcela v souladu s hojně citovaným koncilním výrokem, že „všeobecné (commune) kněžství věřících a kněžství služebné (ministeriále) čili hierarchické (hierarchiím) se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm (essentia et non gradu tantum differant)“ (LG 10). Ačkoli ona formulace „ne pouze stupněm“ sama o sobě nutně nevylučuje koncept různých „stupňů“ intenzity účasti na Kristově kněžství v Božím lidu, je takovéto „stupňovité“ pojetí (které by odporovalo výše uvedenému důrazu na opravdovou rovnost všech věřících z LG 32) dnes všeobecně teologicky odmítáno.[776] Stejně tak se zde výraz „podstatně“ nechápe jako nějaká ontologická kvalifikace, ale jako vyjádření skutečnosti, že tyto dva způsoby účasti na jednom Kristově kněžství je třeba chápat každý na zcela jiné rovině a že nejsou od sebe navzájem odvoditelné, i když jsou v nutném (a 2. vatikánským koncilem zdůrazňovaném) vzájemném vztahu: sice se toto dvojí kněžství podstatně liší, „…přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově“ (LG 10). Medard Kehl tento přístup (odpovídající i poslednímu učení magisteria)[777] shrnuje takto:

„Úřední kněžství je svátostně zvýrazněným znamením toho, co je obsahově společné všem věřícím, totiž zpřítomňování spásné služby Kristovy v našem světě. Sloužit tomuto všeobecnému poslání, strukturálně účinně je umožňovat a udržovat při životě, to je posláním zvláštního kněžství v církvi.“[778]

·         Hierarchická a charismatická dimenze církve: Jak jsme již dříve podrobněji rozebrali, jak „hierarchická“ (apoštolská, strukturální, institucionální), tak „charismatická“ (prorocká, synodální, komunitární) dimenze církve jsou „stejně podstatné a nutně se vzájemně doplňující dimenze základní struktury církve“,[779] na které je třeba uplatnit „princip souběžné původnosti“ (Medard Kehl).[780] Obě dimenze jsou na sebe vzájemně odkázané, ale ani jedna z nich není prvotní či sama o sobě dostačující. Proto i nějaké církevní oficiálně-reprezentativní pověření smí být na někoho přeneseno jen tehdy, pokud k tomu má příslušné povolání, nadání a „charisma“. V tomto smyslu je osobní povolání či „charisma“ předpokladem přijetí „hierarchického úřadu“. Stejně tak nositel svěcení musí svoji službu v celé její mnohotvárnosti i nadále vykonávat v síle tohoto charismatu a v neustálé otevřenosti vůči charismatickému působení Ducha v něm samotném, v jeho spolupracovních a v celé obci.[781] Toto charisma však ještě samo o sobě církevní úřad nezakládá, ani se v něm nutně nemusí realizovat. V tomto smyslu je Boží povolání a charismatické uschopnění k ordinované službě nutnou, ale ne postačující a ne jedinou podmínkou.[782]

·         Trinitární základ služebného kněžství: Základním posláním služebného (zvláštního či ordinovaného) kněžství je „repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae“ (svátostná reprezentace Krista jakožto Pána a dárce jednoty a svátostná reprezentace církevního communia):[783] tj. uprostřed společného kněžství všech věřících, jak „in persona ecclesiae“ („ekleziologicko-pneumatologický“ rozměr, důraz na „společenství“, viz níže), tak „in persona Christi capitis“ („christologický“ rozměr, důraz na „autoritu“), svátostně a oficiálně zpřítomňovat (ve křtu, biřmování a eucharistii všem věřícím daný) podíl celé církve na jednom a jediném spásonosném kněžství Kristově.[784] Tento dvojí charakter či rozměr služebného kněžství má svůj nejhlubší základ v trinitárním pochopení církve. Pro pochopení svátosti kněžství není možné vycházet ani především od Krista, ani výlučně od charismatické obce jakožto díla Ducha, ale od Otce, který svůj lid od počátku tvoří dvojím působením Syna i Ducha vytvářejícím jak jednotu poslání, tak společenství služeb a povolání.[785]

·         Synodálně-pneumatologický charakter: Služba ordinovaných služebníků na jedné straně oficiálně-reprezentativním způsobem konkretizuje a svátostně symbolizuje společnou službu celé církve vůči všem lidem. V tomto smyslu jsou legitimní úkony nositelů svěcení (jednajících „in persona ecclesiae“, tj. jménem církve a k jejímu prospěchu) zároveň úkony církve, které také musí být synodálně neseny vírou celé církve a „smyslu pro víru“ a „obecným souhlasem“ celého Božího lidu (srov. LG 12). V tomto smyslu hraje církevní obec při výběru jáhnů, kněží i biskupů, při jejich svěcení a v průběžné podpoře celé jejich další služby důležitou roli, která však není sama o sobě postačující, ani jedinou podmínkou.[786]

·         Hierarchicko-christologický charakter: Protože však církev nevzniká a neexistuje sama od sebe (na základě „obecného souhlasu“ věřících), ale je trvale odkázána na Kristovo povolání a prvotnost dar spásy v Kristu, proto služebné kněžství zároveň vždy také svátostně představuje a zpřítomňuje tento vztah církve ke Kristu jako hlavě církve.[787] Tato symbolická oficiální „reprezentace“, příp. „transparence“ Ježíše Krista (tj. jednání „in persona Christi capitis“; srov. PO 2; LG 10; 21; 28; „hierarchie“ ve smyslu „svatý původ“) uschopňuje nositele svátostného svěcení jednat uprostřed církve zároveň také s autoritou vůči církvi. Tato „strukturální souvislost“ se službou Ježíše Krista coby Pastýře a Hlavy církve vyjádřené svátostí svěcení[788] je pak klíčovou nutnou (i když ne jedinou) podmínkou a nejspecifičtější charakteristikou této služby.[789]

·         Svátostné jednání: Služebné kněžství je pak tedy také svátostně-strukturální (nutnou, ale z principu „do pozadí ustupující“)[790] podmínkou, která umožňuje, aby celá církev mohla být transparentním znamením ukazujícím na Krista, tj. aby mohla být (jakožto Kristovo tělo – hlava a údy) Kristovou „svátostí spásy“ pro celé lidstvo.[791] Tato svátostná kněžská služba je sice nutně zakořeněna v „bytí“ (tzv. „ontologický rozměr“), ale toto zvláštní „bytí“ („charakter“ či „potence“) je dáno za účelem své aktualizace v konkrétních svátostných situačních „jednáních“ (tzv. „funkcionální rozměr“): zvěstování slova, slavení svátostí, pastýřského vedení obce. Jen ve zcela specifických situacích tedy kněz vůči ostatní obci stojí jakožto její „protějšek“ reprezentující Krista. V ostatních situacích má tím spíše „ustoupit do pozadí“ a spolu s ostatními křesťany žít „v tomto světě mezi lidmi“ (srov. celé PO 3).[792]

·         Kolegiálnost, sborovost a mnohotvárnost: Církevní „úřad“ (založen na svátost svěcení) je rozčleněn do tří stupňů: své integrální plnosti dosahuje v biskupském svěcení (srov. LG 21; 24); kněžství či presbyterát (LG 28; PO 6; SC 42) a jáhenství či diakonát (srov. LG 29) pak na této plnosti mají každý svůj specifický podíl.[793] Biskupské a kněžské svěcení je jednotlivcům udělováno tak, že je zároveň (srov. již několikrát zmiňovaný „princip souběžného původu“)[794] začleňuje do biskupského kolegia či kněžského presbyteria (srov. LG 22; 28); podobně i jáhenská služba je nutně vykonávána „ve společenství s biskupem a jeho presbyteriem“ (LG 29). Tímto kolegiálním charakterem všech stupňů svátosti svěcení je umožněna teologicky legitimní mnohotvárnost jejích konkrétních projevů a nutnost vzájemné odkázanosti a doplňování se (srov. LG 28; PO 7–9).[795] Proto lze také mluvit o „sborovém charakteru služebného kněžství“.[796]

·         Specifičnost: Vlastním a specifickým úkolem přímo vyplývajícím z identity biskupa a (ve spolupráci s biskupem) kněze je „služba jednotě“ (koinonia) s Bohem, mezi lidmi, ve vlastním srdci. Tato „služba jednotě“ má dvojí rozměr: „synchronní“ (tj. zodpovědná integrace současného společenství, koncentrické propojování jednotlivých místních církví, obcí a věřících mezi sebou navzájem a s Bohem); „diachronní“ (tj. služba jednotě společenství církve v časové návaznosti, propojování – traditio – s apoštolským původem církve).[797] Pastýřská „službě jednotě“ tak může být považována za určitý střed kněžského poslání, kolem kterého mohou být integrovány všechny ostatní role kněze.[798] Naopak specifickým úkolem jáhna je skrze „liturgickou, kazatelskou a charitativní diakonii“ (LG 29) svátostným způsobem reprezentovat a reálně-symbolicky zvýrazňovat diakonickou (služebnou) základní strukturu všech stupňů svěcení vůči celému Božímu lidu a diakonickou (služebnou) roli celé církve vůči všem lidem.[799] Poslání biskupa se pak v rámci koncilní a pokoncilní communio-ekleziologie chápe jako spočívající v plnosti svátosti kněžství (srov. LG 26), na které mají kněží a jáhni omezeným způsobem svůj specifický podíl. Většina z toho, co zde bylo řečeno služebném kněžství, se tudíž vztahuje také na službu biskupa uprostřed jeho diecéze.[800]

·         Pastorační spolupráce: Biskupové, kněží i jáhni vykonávají svoji službu jednomu společenství (koinonia) skrze spolehlivé zvěstování evangelia (martyria), skrze slavení liturgie uvádějící do tajemství trojjediného Boha (leiturgia) a skrze osobní i komunitní pastorační službu, především skrze službu trpícím (diakonia). Tyto úkoly ale v žádném případě nejsou exkluzivně vyhrazeny jen jim. Naopak, mohou jimi být v plnosti vykonávány pouze uprostřed ostatních věřících, ve spolupráci s nimi a za jejich neustálé podpory a vzájemného uschopňování a doplňování se (srov. LG 37; PO 7–9; AA 10!). Přitom díky své specifické „službě jednotě“ (koinonia) zde má biskup a kněz ve spolupráci s ním svoji jedinečnou integrující „pastýřskou“ roli (včetně úkolu do všech oblastí církevní služby intenzivně vtahovat ostatní věřící).[801]

3.2.3        Souhrn: Strukturní rovina synodality aneb demokratizující synodalita

Podobně jako u tématu základních projevů či dimenzí církve, i ve vývoji pojetí tzv. „laiků“, pastoračních služeb i svátostného kněžství lze vypozorovat jasnou tendenci ke zdůrazňování nutného tvůrčího napětí mezi jeho ‚hierarchickým‘ a synodálním rozměrem, které je trojičně zakořeněné a vede k tomu, aby se služba svátostného kněžství projevovala jak „uprostřed“ církve (synodálně), tak jako znamení počátku v Kristu i „vůči“ církvi („hierarchicky“).

Jestliže je toto specifikum svátostného kněžství zachováno (repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae), může tato služba nabývat různých podob, forem a důrazů (často podle většího či menšího zdůraznění zaměření na jednotlivé základní projevy církve). Takováto služba se může dít jen v kontextu „všeobecného kněžství všech věřících“ zakládajícího zásadní rovnost všech křesťanů a musí být synodálně nesena „smyslem pro víru“ a „obecným souhlasem“ celého Božího lidu (srov. LG 12). Zatímco specifičnost služby svátostného kněžství lze hledat ve „službě jednotě“ (a to jak v „synchronním“, tak i v „diachronním“ smyslu), na hledání jakési „specifičnosti laiků“ se v dnešní teologii díky prohloubení pochopení poslání celé církve žít a působit uprostřed tohoto světa víceméně rezignovalo.

Na závěr této části se nyní můžeme pokusit formulovat premisu, které stručně shrnuje v trinitárně založené communio-ekleziologii zakořeněné východisko pro naši další prakticko-teologickou reflexi služby pastoračních rad:

Základním subjektem poslání církve (a tudíž i jakkoli chápané pastorace) je specifické, Kristem poslané, Duchem svatým oživované a k plnosti království Boha Otce spolu se všemi lidmi směřující společenství Kristových učedníků a učednic, které je jak synodálně, tak ‚hierarchicky‘ konstituované a tudíž spolupracující ve vzájemném sdílení různorodých darů, rolí a služeb pod pastýřským vedením biskupů a jejich spolupracovníků, kteří jsou ve vzájemné jednotě i v jednotě s univerzální církví. Takto již vlastní vnitřní struktura církve ukazuje na určitou „teologickou demokratizaci“ určovanou obrazem církve jakožto „putujícího Božího lidu“. Proto zde lze také mluvit o „demokratizující synodalitě“.

Jaká jsou pak teologická a spirituální východiska či teologické základy pro konkrétní způsoby, postupy a metody práce pastoračních rad, která je integrována do takto chápané farnosti? To už je tématem následující části rozvíjející „efektivní“ rovinu synodality.

3.3        Efektivní rovina synodality a teologie dialogu

Jak jsme viděli dříve (srov. oddíl 3.1.3, sekce „Synodalita a její různé významové vrstvy”), synodalita nemá jen svoji „strukturní“ rovinu (reflektovanou v oddíle 3.1.2), ale také rovinu „efektivní“, ve smyslu dynamického prvku konzultativního či dialogického „sborového jednání“. V této části se budeme věnovat některým teologickým základům právě této roviny.

Když Medard Kehl v rámci systematického pojednání tématu „communio a instituce“[802] mluví o důležitosti „synodálních institucí“ a jejich nutné integraci do církve chápané jako „communio“, zdůrazňuje, že kromě „hierarchických“ úřadů k základní konstituci a praktickému životu církve patří i „tyto synodální struktury, které se na rovině farních obcí a místních církví (méně však na rovině univerzální církve) vytvořily a do kterých všichni věřící mohou institucionalizovaným způsobem vnášet jim specifickou službu identitě víry a církve“.[803] Přitom (jak jsme již viděli v závěru části 3.1.5) rozlišuje „duchovní službu identifikování“ od „bez-duché služby ‚konzervování‘“.[804] V této části si tedy musíme klást otázku, jaká teologická východiska musí mít způsob jednání pastorační rady farnosti, aby se nestal tímto „bez-duchým konzervováním“, ale skutečně sloužil k prohloubení identity a rozvinutí poslání církve.

Jedním z velkých témat, která se objevují jak v církevních dokumentech o pastoračním plánování (srov. 1.2.8), tak v praktických či formačních materiálech pro práci pastoračních rad (srov. 1.3 a 1.4), je téma dialogu, který lze považovat za jakýsi „mateřský jazyk“ efektivní roviny synodality. Dokonce i v Christifideles laici se papež o diecézních pastoračních radách zmiňuje jako o důležité či dokonce primární formě „spolupráce, dialogu a rozlišování“ (ChL 25).[805] Proto nyní načrtneme alespoň hrubé obrysy teologických východisek dialogu v církvi.

3.3.1        Předběžné poznámky a vyjasnění pojmu „dialog“

Církev se pro 2. vatikánský koncil „svým posláním osvěcovat celý svět poselstvím evangelia“ stává „znamením bratrství, které umožňuje a posiluje upřímný dialog (sincerum dialogum permittit atque roborat)“ (GS 92). Tento dialog navenek

„ovšem vyžaduje, abychom nejprve v samé církvi podporovali vzájemné uznání, úctu a jednomyslnost bez vylučování oprávněné různosti názorů; a to proto, aby se rozvíjel stále plodnější rozhovor (colloquium) mezi všemi, kdo tvoří jeden Boží lid, ať jsou to pastýři nebo ostatní křesťané, neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje. Ať platí zásada: v nutných věcech jednota, v nejistých svoboda, ve všem láska“ (GS 92).

Po papeži Pavlu VI., který vyzdvihl téma dialogu ve své známé encyklice Ecclesiam suam (1964), se tohoto koncilního podnětu chopil i Jan Pavel II., který v roce 1980 napsal, že „se dnešní církev – více než kdy jindy – stává církví dialogu“.[806]

Koncept dialogu je hluboce zakořeněn ve staré řecké filosofii (srov. Platonovy dialogy) a byl znovuoživen ve 20. století, z velké části v reakci na sociálně společenské krize vyvolané světovými válkami a totalitními režimy (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas, Heinrichs, Splett).[807] Tento filosofický proud nám ukazuje, že dialog není omezen jen na rozhovory, ale že celé životní směřování a hledání orientace, pravdy a jednoty se děje nejen „diskursivně“ (ve smyslu střetávání se odlišných nároků na pravdu v otevřené debatě za účelem vyjasnění pozic a společného hledání pravdy),[808] ale také „dialogicky“ (jako výsledek rozhovoru otevřeného jak komunikační a antropologické, tak i teologické transcendentální dimenzi).[809] Jak píše Jolana Poláková: „Vertikální otevřenost dialogu relativizuje horizontální kritéria diskurzívního konsenzu.“[810]

Pro účely naší další reflexe budeme, v návaznosti na Petra Neunera a Richarda Schaefflera, vycházet z následující definice:

„Dialog je situace rozhovoru (v širokém smyslu), která druhého ‚nechává být‘, v níž se partneři rozhovoru otevřeně setkávají, ujišťují se o společné základně a stanoviscích vytvářejících vlastní identitu, a navíc jsou vzájemně zainteresováni na nalézání pravdy – přičemž pravda není manipulovatelným majetkem jedné strany“.[811]

Jednodušeji řečeno, dialog v tomto smyslu je „komunikační proces, který splňuje dvě podmínky: (1) Účastníci jsou principielně rovnoprávní, pročež spolu také mluví. – (2) Jejich stanoviska jsou odlišná, pročež výměna názorů mezi nimi je ve společném zájmu nezbytná.“[812]

Z praktického hlediska se dnes všeobecně přijímají čtyři podmínky, které musí být naplněny, aby byl umožněn dialog: (1) schopnost komunikovat zahrnující také schopnost alespoň pokusně zaujmout myšlenkové východisko partnera v rozhovoru; (2) pochopení, že pravda je větší, než to, co je z ní schopné pochopit lidské vědění; (3) rozhodnutí považovat každou výpověď za důležitou a cennou, protože se v ní – třebaže v jakkoli nedokonalé podobě – i přesto pravda zrcadlí; (4) vnímání toho, že tato částečná pochopení pravdy se vzájemně doplňují a v této své komplementaritě se pravdě přibližují více než jednotlivé výpovědi samy o sobě.[813]

3.3.2        Dialog a dialogické struktury v dějinách církve

Abychom pochopili přístupy k teologii a praxi dialogu v církvi, je nezbytné se nejprve alespoň krátce podívat do biblických a tradičních pramenů a ptát se po jejich kořenech a pramenech.

Biblické základy dialogu

Dnešní koncept dialogu nelze odvozovat od řeckého slova „dialogízomai“ („sdělit jeden druhému“ či také „sám pro sebe uvážit“) či „dialogismós“ (často ve smyslu „spor“, „hádka“). Spíše je možné říci, že je možné jej vidět v souvislosti s mnohými dialogickými formami biblických (především prorockých) spisů, v Ježíšových rozhovorech s učedníky a odpůrci, případně s celkovým základem biblického poselství,[814] i když zde je třeba mluvit spíše o „dialogu mezi nerovnými partnery“ – biblicky chápaný dialog není zcela otevřená komunikační situace bez jakýchkoli omezení, ale situace, ve které je dialogicky sdělována Boží pravda.[815]

Struktury, které měly dialogický charakter v dnešním slova smyslu, však lze vystopovat již v prvních stoletích života církve. Vedle novozákonních předobrazů pro pozdější dialogické či synodální struktury (srov. oddíl 3.1.3), volby apoštola Matěje (Sk 1,15–26) či ustanovení kruhu sedmi jáhnů (Sk 6,1–6), lze nejstarší mimobiblické svědectví o kolegiálních dialogických strukturách vedení církve nalézt především ve způsobu volby biskupů a v organizaci regionálních synod.

Dialog v tradici církve

Již v Prvním listu Klementově (konec 1. století)[816] autor tohoto listu, Klement Římský, mluví o ustanovení biskupů skrze apoštoly (1 Klem 42) nebo později „od jiných vážených mužů “, a to v každém případě „za souhlasu celé obce (consentiente ecclesia omni)“ (1 Klem 44).[817] Zatímco v Didaché (Did 15,1, první polovina 2. století),[818]  v syrských Didaskaliích (první pol. 3. století), u Origéna i Cypriána se dočteme o volbě biskupů a jáhnů celou obcí, pozdější synody pak předepisovaly účast několika sousedních biskupů na biskupské volbě či ustanovení. Avšak např. podle Synody v Antiochii v roce 341 (kán. 16) se zdá, že podíl celé obce na volbě byl i nadále v některých oblastech obvyklý. Apoštolské konstituce (3. – 5. století)[819] předpokládají volbu dvanácti muži, u menších obcí doplněných zástupci obcí sousedních, ale je zde také zmínka o volbě kandidáta na biskupa celou obcí. Podobně i Apoštolská tradice (zachycující život církve kolem roku 300)[820] mluví o tom, že za „biskupa ať je vysvěcen ten, kdo je zvolen vším lidem a je bezúhonný“ (čl. 2).[821] Postupně však, spolu s růstem počtu věřících v jednotlivých obcích a jako reakce na některé nešvary s tím spojené, je v 6. – 8. století od této praxe ustupováno.[822]

Ze synodní praxe prvních staletí (srov. již oddíl 3.1.3 této dizertace), která často přejímala jednací řád římského senátu určující přesné kroky pro hlasování a hledání konsenzu, lze pak spolu s Thomasem Schärtlem odvodit další, pro nás důležité poučení:

„Církev se nemusí obávat přejímat soudové formy institucionalizovaného dialogu, když při tom neztratí ze zřetele základní souřadnice teologického úřadu. Pohled do dějin dokládá, že církev si dokázala přizpůsobit formy utváření konsenzu vzniklé v politickém prostředí a používat je jako prostředek pro teologické nalézání pravdy.“[823]

Kromě dialogických struktur ve staré církvi lze v dějinách církve vystopovat i hodně příkladů literatury, která byla napsána v literární formě dialogů.[824]

Obnova konceptu dialogu na 2. vatikánském koncilu

Po dlouhém úpadku dialogu v církvi v potridentské době a v době novoscholastiky, v polovině 20. století byl tento pojem skrze kontakty s ekumenickým hnutím, pod vlivem Jeana Guittona, v atmosféře Buberovy dialogické filosofie, v konfrontaci s pluralistickým světem a ve světle zkušenosti dialogu na 2. vatikánském koncilu znovu objeven i v katolické církvi, čehož ovocem pak byla první (a svým způsobem programová) encyklika papeže Pavla VI. Ecclesiam suam ze 6. srpna 1964. V ní najdeme i tyto zásadní věty: „Dříve, než člověk může obrátit svět, nebo spíše aby jej mohl obrátit, musí se mu nejprve přiblížit a mluvit s ním“ (čl. 577b). Tomuto vztahu církve ke světu dal Pavel VI. „ono dnes všeobecně používané jméno ‚dialog‘“ (čl. 577a).[825] Na několika místech encyklika zdůrazňuje potřebu vzájemného respektu a naslouchání, avšak celkové pojetí dialogu je zde spíše – jak co se týče dialogu navenek, tak i uvnitř církve – jednostranné, „apoštolské“ (srov. čl. 579b; 580a; 583ab).[826]

V dokumentech 2. vatikánského koncilu[827] převažuje použití termínu „dialogus“ (celkem 28x) ve vztahu k jiným církvím a církevním společenstvím (UR 12x a GE 1x),[828] k jiným náboženstvím (AG 6x)[829] a k širší společnosti (GS 6x a GE 1x)[830] a je, podobně jako v Ecclesiam suam, motivován apoštolsky, jako prostředek k šíření evangelia, spíše než jako cesta ke komplementárnímu odkrývání pravdy v rozhovoru dvou rovných partnerů. Téma dialogu uvnitř církve se překvapivě (na rozdíl od Ecclesiam suam) v koncilních dokumentech téměř nevyskytuje, a to ani v tak inspirujících souvislostech jako jsou koncepty communia církve, církve jako svátosti či církve jako obrazu trojjediného Boha. Pro vnitrocírkevní dialog používá koncil spíše latinský termín „colloquium“, který je ovšem užíván i pro rozhovor s jinými náboženstvími či všemi lidmi dobré vůle.[831]

Zbylé dva výskyty termínu „dialogus“ v koncilních dokumentech přeci jen svědčí o tom, že jeho významové pole bylo i pro koncilní otce širší. Jednou, v deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae, je tento termín použit pro označení jednoho z “prostředků k hledání pravdy“, mezi kterými je zmiňováno svobodné bádání, vyučování či vzdělávání, výměna myšlenek a právě také dialog, který je zde charakterizován tím, že „jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli, nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si při jejím hledání navzájem pomáhali“ (DH 3b).[832] V dekretu o kněžské výchově Optatam totius zas najdeme výzvu k tomu, aby se u bohoslovců rozvíjely především „ty vlohy, které nejvíce usnadňují dialog s lidmi, totiž naslouchat druhým a v duchu lásky mít otevřenou duši pro různé situace a potřeby lidí“ (OT 19b).[833]

Pokoncilní přístupy k teologii dialogu

Po koncilu pojem dialogu doznal velkého rozšíření do nejrůznějších církevních dokumentů, avšak opět téměř výlučně v jeho „klasických“ oblastech vztahu k nevěřícím, ke křesťanům jiných církví a k příslušníkům jiných náboženství. V oblasti vnitrocírkevní se v církevních dokumentech opět, až na spíše okrajové výjimky, nevyskytuje. Podle Petra Neunera to může být tím, že „communio a dialog jsou vnímány spíše jako alternativy, než aby byly chápány jako na sebe navzájem odkazující modely. Dialog předpokládá vzájemnost a závazek ke vzájemnému naslouchání, který dokumenty církevního úřadu očividně nechtějí v rámci vnitrocírkevního prostředí připustit.“[834] Hlavním důvodem této zdráhavosti však nemusí být neochota vést dialog, ale zatím ne příliš vyjasněná otázka po možnostech a způsobech vedení dialogu uvnitř společenství, které je odkázáno na evangelium jako na jednou provždy danou pravdu, která není k diskusi, ale k přijetí a k životu, a která je v tomto společenství zprostředkovávána „úředně-svátostnou“ reprezentací.[835] Jak to vyjádřil Werner Löser:

„Z toho také vyplývá, že církevní a teologický dialog nemůže být ‚otevřený‘ v tom smyslu, že do něj vstupující pravda víry je již skrze zjevení a nauku církve předem daná a nevzniká teprve na základě dialogu. Konsenzus vzniklý v rámci rozhovoru proto musí být ještě jednou poměřován podle pravdy evangelia.“[836]

Je však také třeba poznamenat, že jakési náznaky pozitivního ocenění konzultativně-dialogické role některých synodálních struktur v církvi lze nalézt v Kodexu kanonického práva. Na základě pečlivého studia (srov. příloha P 2.4, odstavci nazvaný „Pojetí konzultací podle nového kodexu[837]) je možné konstatovat, že církevní právo bere konzultativní či poradní roli předepsaných či doporučených orgánů poměrně vážně. Partikulárnímu právu poskytuje kodex jak zajímavou inspiraci, tak dostatečný prostor k tomu, aby např. ve směrnicích pro práci pastoračních rad farností biskupové stanovili konkrétní případy, kdy si musí farář pro platnost svého rozhodnutí vyžádat názor či dokonce souhlas pastorační rady.[838] I když by se zde tímto způsobem samozřejmě nemohlo jednat přímo o obnovení institutu volby biskupů či jiných pastýřů místní obcí, mohl by se učinit alespoň další krůček k tomu, aby se synodálně založené konzultace staly postupně znovu nejen doporučenou možností, ale integrální součástí řízení církve i na farní rovině, a to stále v rámci dnes oficiálně převažujícího „communio“ modelu (srov. k tomu i Christifideles laici o diecézních pastoračních radách jako nástrojích „spolupráce, dialogu a rozlišování“).[839]

3.3.3        Novější pokusy o teologii dialogu

V posledních letech (také spolu s oživením kritiky nedostatku vnitrocírkevního dialogu) se znovu množí pokusy o nové uchopení teologie dialogu.[840] Thomas Schärtl se na základě četby antických křesťanských autorů snaží teologii dialogu ukotvit v chalcedonské christologii, která svými výroky o Kristově přirozenosti podle něj „zakládá teologický a ontologický pojem dialogu: dialog jako vztah, který přiřazuje různé věci, aniž nechává jedno zmizet v druhém“. Tento přístup pak komentuje takto:

„Zde se zdá, jako by se náš pojem dialogu rozpadal; proniká však do nesmírné hloubky, protože v události Krista jakožto dialogické události nachází svůj nečekaný smysl a vrchol: dialog s Bohem nikoli jako aproximační, nedosažitelná událost, nýbrž jako zdařilý trvalý vztah. A zároveň toto vyvrcholení jasně ukazuje, proč patří dialogický charakter bytostně ke křesťanské existenci.“[841]

Ve světle středověkých dialogických spisů (především Mikuláše Kusánského) pak toto teologické zakotvení posouvá ještě dále do trinitární roviny:

„Rozvíjením křesťanského, trinitárního pojmu z vůdčího motivu dialogu – každého dialogu –, totiž z pojmu jednoty, lze o dialogu říci to nejvyšší, co je třeba říci: gramatika dialogu je trinitární. Křesťanství si činí nárok na pojem dialogu, který neniveluje mnohost, ale uvádí ji ve spojující jednotu. Garantem této mnohosti je sám Bůh, který není Bůh monologizující, nýbrž trinitární. Od něho lze získat pravzor jednoty, která druhého nevyřazuje, nýbrž zahrnuje, spojuje, a která dovoluje, ať už to vypadá s ohledem na lidskou přirozenost jakkoli disparátně, v síle spojení s Duchem Svatým poznat v druhém stejné.”[842]

Podobně i v článcích věnovaných dialogu v novějších teologických slovnících je koncept dialogu dnes běžně ukotven jak z pohledu ekonomie spásy, tak z pohledu trinitární teologie: dialog je často chápán jako „předobrazený ve vnitrotrojičním sdílení”.[843]

Jiné návrhy se pokoušejí koncept dialogu teologicky ukotvit spíše pneumatologicky, a mluví o „Duchu svatém dialogu”, tj. Duchu svatém, který uvnitř dialogu vytváří prostor pro osobní setkání, které je charakterizováno jak vytvořením prostoru pro „toho druhého”, tak zůstáváním „sám sebou”.[844] Toto „vytváření prostoru” uvnitř dialogického procesu je pak tedy nutné nejen ve vztahu k druhému, ale právě i ve vztahu k samotnému Duchu svatému, „Duchu pravdy”, „který v nitru dialogických partnerů, mezi nimi a kolem nich se chce z nich rozšířit, chce naplnit prostor tím, že on – Dia-Logos jakožto osoba! – prostor vytvoří!”[845]

Pravda je pak chápána ne jako něco, co přichází „shůry”, nýbrž spíše „z nitra” či „ze strany”, skrze lidskou komunikaci, skrze zkušenost dialogického setkání se skutečností. Boží pravda je pak sice nedisponovatelná (což ale platí pro všechny členy Božího lidu, včetně příslušníků učitelského úřadu!), ale je zjevována, předávána a interpretována lidskými způsoby, inkarnačně či inkulturačně. „Mluvení Ducha pravdy vůči nám pak nelze nazvat dialogem (ve smyslu výše stanovených předpokladů), ale může být s druhými komunikováno jen v dialogu se skutečností.”[846] Bůh (jakoby shůry) přichází ke slovu skrze Logos, které je (jakoby zevnitř) komunikován v kontextu mezilidské komunikace v Dia-Logos Ducha svatého. Právě v tomto kontextu lze pak chápat výrok 2. vatikánského koncilu, že se „celek věřících” „nemůže mýlit ve víře” (LG 12).[847]

3.3.4        Možnosti vnitrocírkevního dialogu

Pro účely naší prakticko-teologické reflexe je pak klíčovou již výše několikrát tematizovaná otázka po praktických možnostech či hranicích vedení dialogu v dnešním slova smyslu i uvnitř církve, která žije z předem daných pravd Božího zjevení. Jeden z možných přístupů nabízí např. právě Bernd Jochen Hilberath, ze kterého jsme výše čerpali, který doporučuje vzít v úvahu dvojí rozlišení:[848]

1.      Eschatologický charakter pravd víry ve smyslu napětí mezi „již“ a „ještě ne“. Díky tomuto charakteru se i normativní výpovědi víry, včetně výpovědí Písma svatého, ve svém poselství prosazují v rámci dialogické komunikativní situace a v této dialogické situaci teprve nacházejí svoji konkrétní formu a platnost pro danou situaci. Proto za těmito, jakkoli definitivními výpověďmi je vždy větší Boží pravda, kterou je možné a nutné odkrývat v dalším dialogickém procesu.

2.      Komunikace celého Božího lidu o vlastní víře skrze svědectví slov a skutků (primární rovina komunikace) zahrnuje tři komunikační roviny či okruhy:

a.       učitelský úřad církve jakožto symbolicko-reprezentativní výraz apoštolské posloupnosti v zajištění kontinuity předávání víry a jednoty současného společenství víry;

b.      vědecká teologie, které se skrze zkoumání biblických pramenů a pramenů tradice na jedné straně a současné situace na straně druhé snaží zajistit srozumitelnost a přijatelnost aktuálních teologických výpovědí;

c.       ostatní příslušníci Božího lidu, kteří zakoušejí, žijí a dosvědčují aktuálně žitou víru a aktuální otázky víry přinášejí k posouzení učitelskému úřadu a k reflexi vědecké teologii, se kterými zůstávají v trvalé korelaci.

Učitelský úřad a vědecká teologie jsou tedy instancemi, jejichž úkolem je služba svědectví a života víry celého Božího lidu. Hilberath svůj návrh (v zajímavé shodě s tím, co o dialogu magisteria a Duchem osvíceného svědomí říká papež Benedikt XVI. ve své promluvě k pastorační radě jedné z římských farností)[849] uzavírá takto:

„Úkol zajistit, aby byla respektována vždy větší Boží pravda, příp. aby byl zajištěn charakter definitivnosti zjevení, nespadá tedy jen do kompetence učitelského úřadu, nýbrž vnímán jako úkol náležející vždy specifickým způsobem všem subjektům, příp. instancím podílejícím se na procesu komunikace víry. V tomto smyslu lze říci, že i nedisponovatelnost pravdy spásy může být zajištěna jen v dialogu, příp. v trialogu společenství víry.“[850]

Ve světle Hilberathovy výše představené „pneumatologie dialogu“ je pak třeba dodat, že pro fungování takto nastíněného „trialogu“ je samozřejmě nutným předpokladem rozvinutí silné „spirituality dialogu“, a to jak v průběhu vlastního rozhovoru, tak ve fázi vzdálenější přípravy jeho účastníků. Podobně se někteří teologové či pastýři snaží nově promyslet vztah pravdy a dialogu,[851] případně reflektují dialogický potenciál dnešní pastorační komunikace v církvi.[852] Přitom docházejí k podobným závěrům jako Hilberath, které ukazují na to, že z teologického hlediska je v církvi mnohem větší potenciál ke zcela partnerskému dialogu, než by se na první pohled zdálo, avšak stále za předpokladu, že kotvou tohoto dialogického hledání konkrétního dějinného pochopení Boží pravdy a jejích důsledků pro náš život je jednou pro vždy dané a neměnitelné, tudíž v jistém slova smyslu „nedialogické“ evangelium,[853] a základem tohoto dialogu je „dialog lásky“, který si sám klade vlastní hranice.[854]

Pro praktické přivlastnění si a další prohloubení této základní gramatiky efektivní synodality dialogické církve později představíme jeden typický „dialekt“, který jsme nazvali dialektem „teologizujícím“, kterým se tento „mateřský jazyk“ dialogu v dnešní pastorační praxi často projevuje (viz oddíl 3.5.1 Teologická reflexe v praxi).

3.3.5        Souhrn: Efektivní rovina synodality aneb konzultativní synodalita

Shrnující teologické argumenty pro chápání církve jako „církve dialogu“ či „dialogické církve“ poskytuje Hermann J. Pottmeyer.[855] Podle něj „dialogická církev“ odpovídá „podstatě a vůli Boží“ (tj. tato církev je nejen takto Bohem chtěná, ale také ve své dialogické podobě odráží „trialogické“ Boží společenství), především proto, že:

·         trinitární Bůh je „nejvyšším zdrojem a vzorem“ církve (UR 2) a tento Bůh se sám představuje jako dialogické společenství;

·         tento Bůh s námi navázal společenstvím tím způsobem, že s námi započal dialog a vzal nás jakožto partnery tak vážně, že se kvůli tomu stal člověkem;

·         Ježíš mezi svými učedníky vedl život podstatně charakterizovaný dialogickými vztahy;

·         Ježíš počátky Božího království, jehož zárodek a počátek můžeme spatřovat v církvi, zvěstoval skrze dialogicky založená symbolická znamení jako např. reálně-symbolickými hostinami apod.

·         Písmo svaté chápe církev jako v trvalém dialogu žijící lid Boha Otce, tělo Kristovo a společenství Ducha svatého.

Jak jsme viděli výše, toto dialogické pojetí církve má své hluboké opodstatnění, i když ne vždy terminologickou oporu, již v biblickém poselství a ve velké části církevní historie a tradice. V dnešních církevních dokumentech je dialog chápán především jako forma inkulturační evangelizace, avšak více a více je také teologicky i prakticky přijímán jako samozřejmá forma vnitrocírkevní komunikace, přičemž Christifideles laici dokonce přímo prezentuje diecézní pastorační rady jako „spolupráce, dialogu a rozlišování“ (ChL 25).

Podobně jako dnes teologie postupně dochází k novému nalezení rovnováhy mezi hierarchickou a synodální dimenzí církve (srov. oddíl 3.1.3), tak i v otázce po vztahu dialogu a autoritativního poselství evangelia je dnes nalézána nová rovnováha v “christologickém“ pochopení dialogu jako „vztahu, který přiřazuje různé věci, aniž nechává jedno zmizet v druhém“, v „pneumatologickém“ pojetí dialogu jako „mezilidské komunikace v Dia-Logos Ducha svatého“, případně přímo v „trinitární gramatice dialogu“. V praxi církevní komunikace se pak ukazuje, že uvnitř Božího lidu je třeba vést strukturálně podporovaný „trialog“ mezi třemi vzájemně komplementárními „mluvčími“:

·         učitelským úřadem;

·         vědecky pracující teologií;

·         každodenní žitou vírou.

Díky odkázanosti této efektivní roviny na různé formy konzultací či dialogu (viz oddíl 3.5.1) lze pak proto na této rovině také mluvit o „konzultativní synodalitě“.

Tuto naši prezentaci dialogu jako „mateřského jazyka“ církve a teologického základu „efektivní“ roviny synodality si dovolíme uzavřít dle našeho názoru velmi výstižným shrnujícím pohledem Ctirada V. Pospíšila:

„To všechno ale znamená, že zásadní změna spočívá v tom, že církev se již nemůže dělit na pouze hovořící a pouze naslouchající, protože ve vzájemném dialogu je třeba, aby hovořili a naslouchali jak biskupové, presbyteři a jáhni na jedné straně, tak věřící na straně druhé. Můžeme říci, že církev se po Druhém vatikánském sněmu skutečně stala dialogem živé a stále uskutečňované jednoty v určité názorové rozličnosti (srov. např. GS 92; ChD 28; OT 19) a dialogem s tímto světem. Tato změna důrazu na tajemství církve jako společenství, které se dynamicky projevuje v dialogu a v synodním principu uspořádání církve, konkrétně dokládá, že ačkoli je hierarchická služba společenství neměnnou charakteristikou Kristovy církve, výkon tohoto poslání se nevyhnutelně mění podle dobových a kulturních okolností.“[856]

3.4        Emotivní rovina synodality a teologie smyslu pro víru

V návaznosti na konzultační procesy, které vyvrcholily vyhlášením dogmatu o nanebevzetí Panny Marie a v rámci prohloubení vědomí spoluzodpovědnosti všech věřících za společné poslání církve, uznání prorockého poslání všech věřících na 2. vatikánském koncilu, nového odkrytí rozměru synodality v církvi a rozvoje nových forem konzultací v církvi se v poslední době hlouběji reflektují zárodečně biblické a patristické[857] teologické koncepty, které jsou v tradiční i novodobé teologii[858] nazývané „sensus fidei“ („smysl pro víru“ jednotlivých věřících jako vlastnost určitého subjektu; tj. sensus fidei fidelis), „sensus fidelium“ („smysl věřících“ jako určité objektivní ovoce víry prožívané a sdílené ve společenství věřících; tj. sensus fidei fidelium)[859] a „consensus fidelium“ (souhlas společenství věřících ve věcech víry).

Jestliže jsme teologii dialogu nabídli jako určité východisko pro teologické ukotvení „efektivní“ roviny synodality rozvíjené v různých konzultativních procesech či dialogic­kých strukturách, pro rovinu „emotivní“ se jako teologické východisko nabízí právě tyto výše zmíněné teologické koncepty, protože se velmi úzce a hluboce dotýkají oněch hlubších emotivních a spirituálních vrstev práce pastoračních rad, které vytváří duchovní atmosféru charakteristickou pro tuto rovinu synodality. Pokud nebude upřesněno jinak, budeme užívat termín sensus fidei ve smyslu označení celého tohoto třívrstvého konceptu.

3.4.1        Sensus fideiLumen gentium

Dvanáctý článek Lumen gentium, ve kterém se nachází sice ne jediná, ale centrální výpověď koncilu používající tyto či jim podobné výrazy,[860] se nachází uprostřed druhé kapitoly konstituce o církvi věnované Božímu lidu a je rozvinutím desátého článku o „všeobecném kněžství věřících“ (LG 10). Toto „kněžské společenství“ všech věřících má „posvátný a organický ráz“ projevující se jak ve svátostech (srov. LG 11), tak také skrze účast Božího lidu na Kristově prorockém poslání (srov. LG 12a; srov. také LG 35; GS 43; AA 2n) a nejrůznější charismatické dary (srov. LG 12b; srov. také AA 3). V první části LG 12 čteme:

„Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály, ovoce rtů vyznávajících jeho jméno (srov. Žid 13,16). Celek věřících (universitas fidelium), kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře (in credendo falli nequit). Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu (mediante supernaturali sensu fidei totius populi), když ‚od biskupů až po poslední věřící laiky‘ (Sv. Augustin, De Praed. Sanct. 14,27: PL 44,980) dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů (universalem suum consensum de rebus fidei et morum exhibet). Tento smysl pro víru (illo enim sensu fidei) probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k ‚víře jednou provždy křesťanům svěřené‘ (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“

Tento článek, pokud jej čteme ve světle LG 10 a chápeme jej jako rozvinutí nauky o „všeobecném kněžství věřících“ a jeho vzájemném vztahu s kněžstvím služebným, lze chápat jako výpověď o další oblasti, kde platí již dříve několikrát zmiňovaný „princip souběžné původnosti“.[861] Jeden z prvních komentátorů Lumen gentium k tomu nejprve poznamenává: „Smysl pro víru v Božím lidu jako celku a neomylné magisterium církve jsou k sobě navzájem ve stejném vztahu, jako všeobecné kněžství všech věřících ke svátostnému kněžství, do kterého je vtaženo kněžství všech pokřtěných.“ Takto mohou mít všichni věřící, jakožto součást „živé tradice“,[862] aktivní roli v procesu „uchovávání víry“, přičemž „všechny roviny Božího lidu mají aktivní podíl na tomto úkolu a realitě.“[863]

Z příslušných souvislostí („sensu fidei totius populi“ a „illo enim sensu fidei“) i z uvedeného komentáře se zdá, že ačkoli koncilní text používá výraz sensus fidei, používá jej spíše ve významu smyslu pro víru společenství Božího lidu, který byl v teologické tradici vyjadřován termínem sensus fidelium.

V každém případě tento sensus fidei podle LG 12 obsahuje tyto teologické prvky:[864]

·         je to „nadpřirozený smysl“, „probouzený a udržovaný Duchem pravdy“, tedy volně darované charisma;[865]

·         přísluší „Božímu lidu jako celku“, všem jeho členům;

·         jeho ovocem je to, že Boží lid (1) „nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží“, (2) „neúchylně lne k víře jednou provždy křesťanům svěřené“, (3) „proniká do ní stále hlouběji“ a (4) „stále plněji ji uplatňuje v životě“.

3.4.2        Implicitní sensus fideiDei verbum

Kromě tohoto výslovného učení o sensus fidei koncil implicitně tento koncept zahrnuje do výkladu předávání zjevení v konstituci o Božím zjevení (DV 8):

„Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého (sub assistentia Spiritus Sancti). Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících (ex contemplatione et studio credentium), kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti (ex intima spiritualium rerum quam experiuntur intelligentia), tak také hlásáním (ex praeconio) těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy.”

Zde jsou vypočítány čtyři prvky rozvoje dogmatu v živé apoštolské tradici, z nichž především třetí, ale do určité míry i druhý prvek se vztahuje k sensus fidei:[866]

1.      pomoc či asistence Ducha svatého;

2.      kontemplace, přemýšlení a studium věřících;

3.      intimnější pochopení duchovních skutečností z vlastní zkušenosti;

4.      hlásání představitelů církevního učitelského úřadu.

3.4.3        Význam sensus fidei pro konzultační procesy farní pastorace

Ačkoli se zdá, že koncept sensus fidei má důležitost spíše jen pro reflexi osobního růstu křesťana ve víře či procesu prohlubování či akceptování nauky církve skrze univerzální společenství věřících, v jeho obecnější ekleziologické rovině má klíčový význam i pro konzultativní procesy v rámci pastorační praxe na nižších (farních) rovinách církve, které jsou v centru našeho zájmu. Pro účely naší další prakticko-teologické reflexe práce pastoračních rad farností lze význam sensus fidei shrnout pomocí následujících bodů:

·         Jestliže i na rovině univerzální církve, a to navíc ještě v oblasti rozvoje nauky víry, je nutný vzájemný komplementární vztah mezi „vnějším magisteriem“ sboru apoštolů spolu s jejich hlavou a jejich následovníků (srov. DV 10; LG 25) a „vnitřním magisteriem“ Ducha přítomným ve všech věřících a projevujícím se jejich účastí na prorockém poslání Krista a církve jakožto via empirica živé tradice církve (srov. LG 12; 35; 37; DV 8), pak tím spíše je tuto komplementaritu možné a nutné žít i v kontextu rozvoje pastorační služby ve farnosti.

·         Jestliže i na rovině univerzální církve (konzultace k dogmatu nanebevzetí Panny Marie) a nověji i na rovině místních či partikulárních církví (plenární sněmy, diecézní synody či jiné synodální procesy) jsou hledány praktické cesty, jak nově oceňovat sensus fidei jednotlivých věřících, probouzet sensus fidelium konkrétních společenství věřících a hledat nástroje, jak u těchto společenství zjišťovat i consensus fidelium, tím spíše je možné a nutné se o totéž pokoušet i na rovině farní pastorace.

·         Pokud se takovéto konzultativní či synodální procesy na místní úrovni chápou jako součást žití širšího sensus fidelium či hledání širšího consensus fidelium celé univerzální církve, pak je třeba těmto místním procesům v praxi i teologii věnovat stejnou pozornost, jaká je dnes věnována synodálním procesům v rozměru církve univerzální.

·         I pro rovinu farní pastorace pak platí tytéž nosné prvky, které platí pro sensus fidei obecně: otevřenost asistenci Ducha svatého, podpora kontemplace a studia věřících, vytváření prostoru pro intimnější pochopení duchovních skutečností z vlastní zkušenosti a naslouchání hlásání představitelů a spisům církevního magisteria a tradici církve v diachronním i synchronním rozměru.

·         Stejně tak i na rovině farnosti pak můžeme počítat se stejným, navýsost pastoračním ovocem, které Lumen gentium (LG 12) vyjmenovává v souvislosti se svým pojetím sensus fidei: otevřenost Božímu slovu, přilnutí k víře, její hlubší pochopení a její plnější uplatnění v životě.

·         V tomto širokém a pastorační rady farností jasně zahrnujícím smyslu je pak třeba také chápat povzbuzení 2. vatikánského koncilu nasměrované k duchovním pastýřům ve vztahu k ostatním věřícím: „ať rádi využívají jejich moudrých rad, svěřují jim s důvěrou úkoly ve službě církve a ponechávají jim svobodu a prosto k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práci i z vlastního podnětu“ (LG 37c), ať s otcovskou láskou „v Kristu pečlivě zvažují všechny“ jejich „podněty, žádosti a přání“ (LG 37c), a to „prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených“ (LG 37a).

Ve světle tohoto nového ocenění celé šíře konceptu sensus fidei pak lze různé podoby synodálních procesů skutečně, s Pavlem Ambrosem, chápat jako „vzájemnou poradu všech těch, kteří jsou si vědomi vlastního poslání církve (nejen vlastního poslání v církvi!), a to podle darů, které Bůh každému z nich dává“, stejně tak jako strukturálně podepřený způsob, jakým se „Boží lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“ stává „místem, kde v modlitbě, v naslouchání, v osobním rozhovoru, hledání potřebných rozhodnutí a důvodů pro ně se dochází ke shodě, ke znovu oživenému prožívání křesťanského společenství ve víře“.[867]

Jakými konkrétními způsoby lze však tento sensus fidei podněcovat, jak mu naslouchat a jak jej sdílet uvnitř služby pastoračních rad? A jaká jsou případně další teologická východiska pro tyto konkrétní způsoby naslouchání či sdílení? Na to se pokoušíme odpovědět později, v páté části této kapitoly, kde se budeme věnovat tzv. „spiritualizujícímu“ dialektu církevní dialogické „mateřštiny“, který velmi hluboce rozvíjí právě onu „emotivní“ rovinu synodality (viz oddíl 3.5.2 Duchovní rozlišování).

3.4.4        Souhrn: Emotivní rovina synodality aneb spiritualizující synodalita

V této části třetí kapitoly jsme se pokusili prezentovat některé koncepty, které reflektují klíčové momenty vnitřní dynamiky a vnitřních procesů konkrétních způsobů práce a komu­nikace v pastoračních radách rozvíjející především „emotivní“ rovinu synodality.

Za základní systematicko-teologické východisko pro pochopení vnitřní dynamiky této roviny synodality jsme navrhli přijmout teologické koncepty formálně znovuobjevené na 2. vatikánském koncilu: sensus fidei („smysl pro víru“ jednotlivých věřících jako vlastnost určitého subjektu), sensus fidelium („smysl věřících“ jako určité objektivní ovoce víry prožívané a sdílené ve společenství věřících) a consensus fidelium (souhlas společenství věřících ve věcech víry).

Tyto teologické reflexe, rozvinuté v dostupné literatuře převážně ve vztahu k univerzální či partikulární církvi, jsme se poté pokusili analogicky vztáhnout i na rovinu pastorační praxe farností.

Nakonec jsme odkázali na tzv. „spiritualizující“ dialekt dialogické „mateřštiny“ církve (tj. různé pastorační přístupy k duchovnímu rozlišování, viz oddíl 3.5.2), navazující na dialekt „teologizující“. Pokud teologická reflexe dodá práci pastoračních rad potřebnou šířku, pak duchovní rozlišování tuto práci ukotví do hloubky spirituality a kontemplace Kristovy tváře, jak to nakonec požadují i církevní dokumenty (srov. 1.2.8), a rozvíjí nejen synodalitu církve podle Božího srdce, ale vede v hluboké společné duchovní zkušenosti do Božího srdce.

V tomto smyslu lze pak na „emotivní“ rovině synodality možná srozumitelněji mluvit o „spiritualizující synodalitě“.

3.5        Příklady praktických přístupů k rozvoji synodality

Jestliže, jak jsme viděli v části 3.3, můžeme dialog považovat za jakýsi „mateřský jazyk“ církve, lze pak také mluvit o různých jeho „dialektech“. Za dnes nejtypičtější dialekty v oblasti práce pastoračních rad lze považovat dialekty „teologizující“ a „spiritualizující“ (i když někde ještě stále převažují také dialekty „manažerské“ či „parlamentizující“, kterým se však budeme věnovat až v příští kapitole). Prezentaci „teologizujícího“ dialektu (tj. kon­ceptu zvaného „teologická reflexe v pastoraci“), který je velmi blízký rozvoji „efektivní“ roviny synodality, je věnován oddíl 3.5.1, dialektu „spiritualizujícímu“ (tj. konceptu zva­nému „duchovní rozlišování“), bližšímu „emotivní“ rovině synodality, pak oddíl 3.5.2. Prezentace východisek a kořenů těchto praktických přístupů nám později pomůže při hledání praktických pomůcek podporujících rozvoj zdravé „efektivní“ a „emotivní“ roviny synodality v práci pastorační rady.

3.5.1        Teologická reflexe v pastoraci

Prvním ze zmíněných příkladů je přístup zvaný v anglicky mluvících oblastech prostě The­ological Reflection, který jsme zde pro odlišení od akademické teologické reflexe nazvali „teologická reflexe v pastoraci“. Jak však uvidíme, je tento přístup s akademickou teologií poměrně úzce provázán (pro praktické ilustrace srov. přílohu P 20).

Posun paradigmatu v praktické teologii

Charakteristickým rysem praktické teologie posledních přibližně třiceti let je určitá poměrně radikální změna základního přístupu („změna paradigmatu“) oproti jejímu staršímu pocho­pení, k